Tamang – bratři a sestry Tibeťanů

Tamang – lidé z Tibetu

Již několikrát jsem se jako nezávislý cestovatel, pokusil obejít síť cestovních agentur a společností nabízejících ne úplně levnou dvoutýdenní návštěvu Tibetské autonomní oblasti. Po několika neúspěších a zamítnutých žádostech, jsem se rozhodl boj s úředním šimlem vzdát a raději zvolit alternativu Langtang.

Krajina je podobná, ne-li stejná a místní populace Tamang je od Tibeťanů jen nepatrně odlišná. Co sehrálo rozhodující roli, byla finanční stránka výletu. Dva týdny v Tibetu by vyšly na možná dvacetinásobek toho, co stoji stejně tak dlouhý pobyt v nejstarším národním parku Nepálu. To je po šesti měsících na cestě celkem rozhodující faktor a i pro tentokrát Tibet odkládám na neurčito. Posledních několik týdnů na cestě se tak rozhoduji zasvětit Tamangům a strávit několik dní na územích jim vlastním.

První kontakt

Po třídenním lopocení po strmých svazích údolí Langtang stojím v poledních hodinách, v intenzivním žáru poledního vysokohorského slunce, v centru vesničky Langtang a rozhlížím se po vhodném ubytování. Ne, že by tu o něj byla nouze, spíš si najít co nejvhodnější v poměru  „cena –výkon“. Teplá voda, wi-fi zdarma, vlastní pekárna, Yačí sýr, čtu na cedulích před hotely, když se mi za zády ozve: “Hledáte ubytování, pane?” vytrhává mě z přemítání ženský hlas. “Ahoj, určitě by se něco hodilo,” odpovídám a pomalu si ženu prohlédnu.

Do očí mi vletí jiskra. Žena je oblečená v tradičním kostýmu Tamang a i její obličejové rysy hovoří o mongolském původu. “Mám s manželem malý hotýlek tamhle na kopci, odkud je dobrý rozhled na celou vesnici,” její ukazováček je namířen na malou útulnou stavbu nedaleko od nás. “A podmínky?” vědom si místní konkurence se snažím dohodnout maličkou „slevu“, je po hlavní sezoně, o klientelu je nouze – doposud to v ostatních částech Nepálu fungovalo – spoléhám na to i tady.

“Jmenuji se Chima Tamang a už o vás vím. Včera večer jste spal u mojí rodiny dole v Lama Hotel a maminka mi ráno volala. Říkala, že se zajímáte o Tamang a jejich kulturu. Krom přespání vám můžu přislíbit návštěvu našeho kulturního centra tady ve vesnici. Zítra ráno bych vás tam vzala! Jsem sama členka.”

Bezbřehá pohostinnost

“To je skvělé,” vylétne ze mě a na dohady o ceně mi v hlavě už nezbývá čas. Tok myšlenek na zítřejší den mě totálně zbaví řeči a vzpomenu si na svoji naléhavost zpátky v Dunche, kde jsem se obával, že se s Tamangy nebudu schopen domluvit. Na tváři se mi vyrýsuje malý úsměv nad mojí naivitou. “Když u nás budete i jíst, dám vám třicet procent slevu a ubytování máte zdarma,” říká Chima jako by uměla číst mé myšlenky. “Platí,” zní jednoduše z mých úst. Maličký pokoj nabízí vše, co potřebuji. Teplou postel a dostatek izolace před větrem a každodenním odpoledním deštěm. Složím batoh na zem a sebe natáhnu na postel, abych si odpočinul.

“Pane, káva je na stole,” křikne jiný, mužský hlas. “Hned jsem venku…….” Když znovu natáhnu pohorky, což nejde na oteklé nohy snadno, rozrazím dveře a na stole před mým pokojem stojí hrnek kávy a na židli posedává někdo, kdo by mohl patřit do rodiny. “Jmenuji se Tsering Tamang a Chima je má žena,” praví mladík, jehož věk odhaduji tak na třicet. “Těší mě,” odpovím a pokývnu ze strany na stranu hlavou, abych ukázal sympatie. “Maminka nám ráno volala a vyprávěla o vás, tak jsme se rozhodli si na vás počkat.” “Já vím, tvoje žena už mi o tom řekla,” odpovím mezi doušky teplého nápoje, který mě dostává z té největší únavy a postupně znovu otevírá oči.

Skočím si do pokoje pro sešit na poznámky a hodlám si vzít aspoň trochu věci pod mou kontrolu. Jenže když se vrátím zpět na verandu, už na mě čeká Chima, která obvolala své kamarádky, které jsou do jedné ochotny se mnou uspořádat besedu, a to ještě dneska odpoledne. Proč ne, říkám si, aspoň budu moct zítra ráno pokračovat dál do Kyanjin Gompy. Vlastně rychlý sled událostí uvítám.

Posezení s Tamangy

“Ahoj, já jsem Reema, tohle je další Tsering, tady je Dangu a tamhle sedí Momah.” uvítá mě mezi ženami místního kulturního spolku Danhu, zakladatelka a ředitelka v jedné osobě. Spolek pro rezervaci a zachování kultury Tamang v údolí Langtang.

“Spolupracujeme s dalšími skupinami dole v údolí, které se starají o kulturně – poznávací stezku Tamang, kterou bys našel dole v údolí. Je navržená spíš pro starší návštěvníky parku, co nemají síly na to se škrábat sem k nám na návrší.” Stačím jen pokývat hlavou a Danhu pokračuje s jiskrou v očích, která mi napovídá, že se ani nebudu muset moc dotazovat a můžu v klidu jen poslouchat a dělat si poznámky.

“S nápadem založit tu spolek přišel jeden z dávných britských návštěvníků, pan Patrick, který naše začátky i podpořil finančně. Do dnešních dní jsme odvedli kus práce a máme spoustu plánu do budoucna. S vzrůstajícím počtem turistů ze zahraničí jsou věci daleko snadnější, máme dostatek finančních prostředků, čemuž tak ještě před pár lety nebylo,” pokračuje s vřelým úsměvem na tváři a na chvilku se vzdálí do zadní místnosti jednopatrové budovy. Zpátky se vrací se šálkem kávy, který mi podává se slovy: “Máte prý rád kávu.”

Nejširší nabídku průvodců a map Nepálu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Nejpočetnější menšina

Nevím, jak se odvděčit, můj nádech na slova díků, je však uříznut a myšlenka se vytratí do nenávratna. Danhu neúnavně pokračuje. “V dnešních dobách jsou Tamang jednou z nejpočetnějších národnostních menšin v Nepálu, krom místního regionu najdete naše příbuzné také v hlavním městě Káthmándú, v různých částech západního a východního Nepálu (Sindhupalchowk, Dolakha, Rasuwa, Kathmandu, Bhaktapur, Lalitpur, Dhading, Makwanpur, Nuwakot, Ramechhap, Chitwan a Kavreplanchowk – pozn. autor), celkem zastáváme 6.6% z celkové populace Nepálu (podle sčítání z roku 2010 má menšina něco kolem 1.282.304 členů – pozn. autor).”

“Stíháte si to zapisovat?” usmívá se na mě od krbu Tsering, která je očividně ráda, že jsem vytížen psaním, stejně tak jako ona přípravou dalších šálků čaje a kávy pro všechny shromážděné. “Máme původ v mongolských stepích a Tibeťané pobývající doslova přes kopec jsou naši příbuzní, máme však odlišné prvky, “ chrlí ze sebe Danhu a já mám problém stíhat při zapisování, ale nechci ji zastavovat, nerad bych narušil tok jejích myšlenek.

“V čem se odlišujeme je náš kroj a jeho hlavní prvek, zástěra, jak vidíte tady.” Danhu se otočí zády a ukazuje na zástěru, která zakrývá každé z žen pozadí a skládá se z kombinace červených, modrých, černých, bílých a šedých proužků. Zbytek našeho kroje je podobný tomu tibetskému, co se znovu maličko liší, je naše vesta z ovčí houně. Ta je výhradně součástí našeho oděvu, tibetské ženy nosí jinou, vyrobenou z jačí kůže.” Danhu se otočí zpátky čelem, pronese pár rychlých slov směrem k ostatním členkám skupiny v jejich místním jazyce, který patří do skupiny tibetsko-barmských jazyků a nadechne se, aby pokračovala ve výkladu.

Zachování kultury

“Naším náboženstvím je a po staletí bylo Nyingma, nejstarší ze čtyř odvětví Buddhismu. My jsme ho převzali od našich tibetských bratrů. Jsme silně věřící a spolu s Tibeťany jsme jedni z prvních, kteří začali Buddhismus provozovat jako hlavní a sjednocené náboženství. Snažíme se ho zachovávat v čisté a nezměněné formě a s tím je spjat i náš postoj k manželským sňatkům. Naše víra nám přikazuje udržovat svazky pouze s dalšími potomky Tamang, v ojedinělých případech se může stát, že je dívka provdána za člena spřízněných komunit, jako jsou Šerpové, Limbu, Gurung nebo Kirati.

V zájmu zachování kultury také dodržujeme rozdělení a funkce v naší společnosti. Každý člen má tak šest funkčních rozdělení, které mají stabilizovat společenské postavení, ale nesmíte v tom hledat spojitost s kastováním, jako je tomu v Hinduismu.” Zatímco se Danhu nadechne, já si rychle usrknu z čerstvě naservírované kávy a jsem připraven dál naslouchat tomuto dech beroucímu výkladu.

“Naše společnost se dělí do šesti funkčních skupin – Tamba, Ganba, Bonbo, Labonbo, Lama a Choho. Toto je spíše vůdcovské rozdělení, než kastování, má za úkol zachovat dynamičnost společnosti a její přežití. Tamba je něco jako ceremoniář, Ganba je zastánce politicko-sociálních aktivit, Bonbo má za úkol léčbu a jeho role je lékařského charakteru, Lanbobové jsou běžní členové společnosti mající různé úkoly a poslaní, Lamové jsou duchovní a Choho je zastánce spravedlnosti a pořádku. Toto rozdělení máme také hodně podobné s Tibeťany.”

Milovníci hudby

Mezi tím, co Danhu neúnavně vypráví o jejich společnosti, všímám si, že Tsering číslo dvě se někam na chvilku vytratí a vrátí se zpátky do místnosti s bubínkem nebo spíše tamburínou v ruce a podává ji “vůdkyni”. Ta se usměje a pokračuje. “Jsme velcí milovníci hudby a všechny naše rituály doprovází hudba. Máme nespočetné množství folklorních písní. To, co přinesla Tsering a já mám teď v ruce, je náš tradiční nástroj, kterému se říká Damphu. Je to jak nejstarší, tak i nejrozšířenější hudební nástroj patřící k folklornímu symbolu naší společnosti a hrát na něj umí každý Tamang už od útlého věku.

Nástroj je opředen legendou, která se podle historiků zakládá na pravdě. V dávných dobách, kdy se Tamangové stále ještě považovali za kočovníky, se jeden z našich předků jménem Peng Dorjay, vydal do hor na lov a po celodenním neúspěšném bloudění, zesláblý a vyhladovělý, pokleslý svým neúspěchem, těsně před soumrakem spatřil na skalnatém výběžku divokou kozu.

Potichu a obratně se dostal na dostřel svého luku, zamířil a kozu jediným výstřelem srazil. Ta se mrtvá skutálela ze svahu dolů až k jeho nohám, Peng Dorjay stáhl kozu z kůže a tu pak nechal vyschnout, vyrobil dřevěnou obroučku, na ni natáhl kůži ze své trofeje a za bubnování se druhý den vrátil i s kořistí zpět ke svému lidu. Ten ho přivítal s velkým jásotem a nástroj se tak stal kulturním bohatstvím Tamangů.”

Ještě něco navíc

Těmito slovy končí Danhu svůj dlouhý výklad o své komunitě a s pyšným výrazem se rozhlíží po místnosti, pokývne hlavou a omluví se, že nastal čas na to se vrátit zpět ke svým povinnostem. Potřese mi rukou, ukloní se a spokojeně opustí místnost. To už se ke mně přitáčí další žena a vysvětluje, že se budou všechny muset pomalu rozloučit a vrátit se zpět ke svým domácím pracím. Já samozřejmě chápu a vysvětluji, že to, co mám, je víc než jsem čekal, že bych ukořistil. Dodávám historku o mém bezúspěšném pátraní v Dunche, která všechny rozesměje. Než společně s Tsering opustím místnost a vydám se zpět do jejího hotýlku, přitočí se ke mě Momah a polohlasně dodává.

“Damphu vždycky zapomene dodat, že v padesátých letech navštívil údolí Dr. Shetenko z Ruska, a ten tu na své archeologické pouti objevil pradávné nástroje, které tu máme teď uložené. Předpokládám, že se chcete podívat?” mrkne na mě, bere mě za ruku a vede mě do depozitáře v jedné z místností v budově. “Byl tu tenkrát se skupinou historiků z Káthmándú a ti se shodli na tom, že nástroje se datují do doby kamenné a mají společné charakteristiky s podobnými nástroji nalezenými v oblastech Govy v Mongolsku.” Na nástrojích připomínajících spíše zrezlé kusy železných háčků, se eroze a čas podepsal natolik, že se jich bojím dotknout, a tak je jen tak v tichosti obdivuji. Nedostávám však svolení je vyfotit, a tak nezbývá, než si jen ponechat vzpomínku v paměti a na dobro se rozloučit.

Je pozdní odpoledne, cítím se unavený a zítra ráno mě čeká ještě dalších několik kilometrů v nadmořské výšce pres 3.500 metrů nad mořem. Je čas se na dobro rozloučit, vrátit se zpět na ubikaci, povečeřet Dhal Bat a uložit se k tvrdému spánku a načerpat energii na ranní pochod, který mě přivede do nejkrásnější části celého parku, do místa zvaného Kyanjin Gompa. Malé usedlosti v nadmořské výšce 3.900 metrů nad mořem, kde se můžu věnovat trekování, výstupům na místní vrcholky a pořídit fotografie dech beroucí krajiny.