Výpověď ženy, která přežila pád v Himalájích: Stačí sekunda a letíte domů ve vrtulníku!

Z okénka pozoruji svět pod křídlami letadla. Scenérii pod sebou dobře znám, každoročně se na jaře i na podzim vracím do Nepálu. Po přistání nás omámila typická nepálská vůně, těžko specifikovatelná, ale vždy stejná.

V Kathmandu přejíždíme přes řeku Bagmatí, spíše tedy hodně špinavou stoku, charakteristický kouř vpravo sděluje, že koloběh života a smrti je nekonečný – 24 hodin se zde spalují těla na břehu posvátné říčky. Popojíždíme stylem brzda, plyn a již se přibližujeme ke čtvrti Thamel, Mekkce turistů, zde je vše co návštěvník potřebuje před výletem do hor. Sportovní obchůdky střídají obchody s modou allá hipies, suvenýry, hotely, restaurace, kavárny a samozřejmě cestovky, bez kterých je dnes již obtížné dostat se do hor. Povolení na treky přibývá. Vyřizuji vše nezbytné pro naši výpravu a můžeme vyrazit.

Cílem naší výpravy je tentokrát krásný 15 denní trek okolo osmitisícovky Manaslu. Šla jsem ho již na podzim, znám dobře trasu i možnosti, kam zajít na aklimatizační výlet či výhledy. Těším se na proměnu podzimních Himalájí na jarní.

Vycházíme z městečka Arughat. Cesta se vlní podél řeky. Zatím nás nečekají žádná dramatická stoupání. Nocujeme na stejném místě jako na podzim, zaznamenávám lepší kuchařské umění domácích. Druhý den již cesta více stoupává, pěšina se místy stává hodně úzkou vysekanou ve skále, míjíme stáda koní a mezků, které se svým nákladem slušně vytlačují lidi z trasy. Řeka co chvíli mění svůj charakter, pomalé široké úseky střídají divoké soutěsky. Podél břehu řeky se pěstuje všechno možné. Na políčkách vidíme tabák, mezi poli volně a divoce rostoucí marihuana, proso, kukuřice, pšenice i jabloně. Barevné rodedendronové stromy vytváří nádhernou kulisu.

Osudný den

Čtvrtý den nastoupáváme nad koryto řeky, kde si prodírá cestu hlubokým údolím. Končíme v Bidi Pedi, malé usedlosti mimo vesnici. Další den ráno je moje skupinka dříve připravená, posílám je napřed. Je krásné počasí, cesta je jasná, upřesňuji místo srazu na oběd. Dobaluji stan, platím a odcházím přibližně 45 minut za mojí skupinkou. Ta se za chvíli roztrhá na dvojice dle výkonnosti, počítám s tím, že pokud půjdu svižně bez velkých častých zastávek na focení, dojdu je před obědem. Jsem raději vždy vzadu, abych měla vše pod kontrolou.

Náš průvodce Lhakpa vyrazil ráno dříve zajistit lodge na spaní. Je krásné slunečné počasí, cestu znám, kroutí se nad řekou, ale nejsou na ní žádná záludná místa. Z větší části je to zpevněná pěšina, nalevo prudký sráz, napravo stráň hustě zarostlá, především keři s dlouhými ostny.  Vychutnávám si pohled do kaňonu, řeka je tu pánem a divoce si razí cestu přes obrovské kamenné bloky. Trhám si novou kytičku marihuany, ta, kterou jsem si utrhla včera, již uvadla a přestala vonět.

Marihuana tady  roste hojně. Usmívám se při pomyšlení, jakým problémům se vystavují pěstitelé u nás a jak si hýčkají malé rostlinky. Zde je to přerostlý plevel. Netušila jsem, že to byl můj poslední úsměv tohoto dne a že příští okamžik změní nejenom program dne, ale i můj život.

Popsat následující sekundy nemohu. Obranný reflex organismu je vytěsnil. Následující momenty, ale jsou  jak z hodně potrhaného filmu. Ležím a nemohu se pohnout, snažím se zorientovat v prostoru a čase, ale mozek jako by přestal fungovat. Cítím, jak mi z hlavy stéká krev, ale moc to nevnímám. Nevím, zda to tělo, co se nemůže pohnout, je moje. Nevím, kde jsem, co jsem, proč jsem. Mozek neporadí, ale zřejmě žiji. Nevím, zda jsem v ten okamžik měla nějaké myšlenky, které jsem zapomněla, či jsem se ocitla v bezmyšlenkovém prostoru bez vjemů. Nevím, co se stalo. Nevím, jak dlouho jsem tam ležela v osamocení. Nevím již, zda jsem očekávala, že někdo přijde či jsem nebyla schopna žádného uvažování. Nevím, co se odehrávalo v dalších minutách a hodinách. Dodatečně si upamatovávám jen na to, co mi později připomněli ti, kteří se ke mně dostali. Nejdříve to byl nepálský průvodce od Angličanů, Francouz, naši nosiči, později kamarádi.

Záchranná akce

Netuším, kolik času do té doby uplynulo. Mozek zaregistroval, že ležím na boku a prosím o léky proti bolesti. Ostrou bolest v pravém rameni již nešlo nevnímat. Jako ze snu vidím před sebou našeho nosiče, který má před sebou můj otevřený batoh. Vůbec nevím, jak mi ho sundal z ramen, musel se mnou pohnout. Matně si vybavuji, jak ho naviguji, kde mám léky proti bolesti. Vyndává jednotlivá platíčka a já je postupně zavrhuji, až se dostane k mé dočasné spáse Ibalginu 600.

Prý jsem mu taky řekla si, že musí najít ledvinku s penězi, dát je mé skupině na placení lodgí a dohlédnout, aby pokračovali dál s naším nepálským průvodcem. To bylo asi jediné rozumné a konstruktivní uvažování, pocit zodpovědnosti byl intenzivnější než bolest.

A pak spíš jen chaos myšlenek. Mísila se ve mně realita se snem, pletly se mi informace, vytanulo mi, že sanitka v České republice musí přijet do 20 min a oznámila jsem, že pokud tu nebude vrtulník do dvou hodin, zemřu. Samozřejmě, že tu do dvou hodiny nebyl. Svůj závazek, že zemřu, jsem, ale nesplnila.

Zbytek dne i toho dalšího je již zcela zamlžen. Jen od ostatních, kteří se sem nakonec dostali, se později dozvídám celý průběh. Jak a proč jsme spadla, se již nikdy nedozvím. Na okraji byl vylomený kámen, mohl být příčinou pádu, ale já nikdy nechodím po okraji cest. Varovala jsme před tím i ostatní.

Netuším, proč jsem spadla

Stále mám před očima můj poslední vjem, zda skutečný či jen výplod fantasie, zůstává otázkou. Vidím před sebou stádo ovcí a koz, které se nečekaně vyhrnulo z křoví. To by možné bylo, cesta se stáčela doprava, stád je zde hodně a o cestu bojující a navzájem se strkající stádo, které se vynoří ze začátky by mohlo být jasnou příčinou. Ovšem zda to byly ovce či vyšší moc, co mě srazila do údolí, zůstane zahaleno rouškou tajemství.

Zřítila jsem se z cesty asi do hloubky 30 metrů. Nebyl to volný pád, nebyla pode mnou kolmá skála. Byl to prudký svah porostlý ostnatými keři a asi ve třetině několikametrové skalky. Pravděpodobně když jsem spadla, snažila jsem se brzdit levou rukou, to by vysvětlovalo zlomené zápěstí, a po nedobrzdění spadla již v nekontrolovatelném pádu ze skalky a asi se ještě dokutálela na rovinu. Tam jsem se zaklínila o kameny. V této pozici mě zahlédl Angličan, který bydlel na stejném místě jako my a vyrážel později. Výrazná barva obalu na karimatce zřejmě upoutala pozornost.

Další články Radky Tkáčikové: Víte, co dělá průvodkyně, když v Barmě ztratí 6500 USD na celý zájezd?, Stopnula slona v nepálské džungli. Utekla sexuálnímu obtěžování.

Angličan pouze upozornil svého nepálského průvodce. Ten ke mně slezl, prozřetelně se mnou nehýbal a rozjel akci dohledat mé známé. O něco později ke mně slezl francouzský turista a přehodil přese mě aluminiovou záchranou folii na udržení tepla a také do mě nacpal další léky proti bolesti. V té době se již naplno rozjela akce najít mé nosiče, průvodce, kamarády a zavolat vrtulník.

Satelitní telefon jsem na tuto výpravu neměla. Vím, že na tomto treku je ve vesnicích satelit, ale bohužel ne všude. Náš průvodce, který byl dostižen, musel až do další vesnice, odkud zavolal do hotelu manažerovi a majiteli cestovky, který měl u sebe kopie pojištění, se kterými se vypravil na základnu záchranné služby. Bez těchto dokladů či bez složení vysoké finanční zálohy žádný záchranný vrtulník nevyletí.

Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Hodiny čekání bez pohybu

Nosiči dostihli moji skupinku, která se ke mně vrátila. Hanka doktorka vydala pokyny položit mě na trám z chatrče, jediné široko daleko, a přikrýt mě spacákem. To jsem již ležela minimálně čtyři hodiny. Můj stav se horšil a v pozdním odpoledni se začalo ochlazovat. Přiložila na krvácející ránu na hlavě obvaz. Od krve jsem byla celá, ale nebyly to hluboké a nebezpečné rány. Bylo neuvěřitelné, že jsem si při tomto pádu hlavu uchránila, stačil by mnohem menší náraz, než jaký jsem dostala do ramene a zad a neměla bych šanci přežít. Možná mě uchránil batoh, měla jsem 75 litrový, zaplněný jen oblečením, spacákem, karimatkou, a tudíž měkčími věcmi. Vařič, ešus a stan nesl nosič. Mít menší batoh, který by nekryl krk a částečně hlavu vzadu, mohlo vše dopadnout jinak.

Rozsah zranění nebyl patrný, pouze nateklé levé zápěstí věstilo zlomeninu. Já jsem stále byla při vědomí, ale s těžkým otřesem mozku, takže kromě toho, že jsem si stěžovala na bolest v rameni, jsem již nevnímala nic jiného. Milosrdný to těžký otřes mozku, vnímání bolesti a strachu je výrazně otupěno.

Vrtulník přiletěl asi pět hodin po pádu, v podstatě v rekordním čase, přihlédneme-li, co se mezi tím odehrálo. Nepálský průvodce iniciativně mačetou vysekal místo na přistání, elegantní piloti v bílých košilích a černých kravatách vystoupili bez zájmu o mě a mobily si vše nafotili. Záchranný vrtulník znamená jen transport a piloty bez zdravotníka nebo lehátka uvnitř. Piloti do záchrany nezasahují. Do vrtulníku mě nasoukali nosiči, bylo nutné mě sundat z trámu a vměstnat pod zadní sedačku, pod nohy mého kamaráda z hotelu, který přiletěl ještě s jedním kolegou. Při zlomeninách páteře velmi riskantní počin. Je pozoruhodné, že při zvyšujících se bezpečnostních opatření, vzniku tří záchranných společností a americké nemocniční základy v Kathmandu, nikdo neřešil, že tento druh transportu je absolutně nevhodný.

Piloti počkali, až mi ostatní do vrtulníku naloží batohy, udělali poslední fotky a v klidu nastoupili. O deset minut později údolí zakryly mraky. Přistání by bylo již nemožné. Spadnout o sto metrů dále, zřítím se do 300 metrové šluchty řeky. Spadla jsem na posledním místě, odkud byla záchrana realizovatelná. Spadla jsem na místě, kde bylo možné přistát vrtulníkem a kam bylo možné za mnou sestoupit. Strážní andělé a bohové byli tentokrát v plné pohotovosti. To ještě nikdo nevěděl, jaké štěstí jsem opravdu měla a jaký byl rozsah zranění…

Pokračování příběhu Radky Tkáčíkové si můžetei přečíst v dalším článku. Je o tom, jak probíhala její léčba a co všechno jí zranění přineslo.