Cestopisy a reportáže

Svět, ve kterém žijeme, je zvláštní. Má všechny předpoklady pro to, aby byl dokonalým místem, kde žijí samé šťastné bytosti prožívající naplno každý okamžik svého života. Jenže tomu tak není.

Domky na dřevěných kůlech, ranní trhy přímo na vodě a Inthové, používající k pádlování nohu jako páku. Pro to vše patří barmské jezero Inle v nepříliš navštěvovaném asijském státě k turistickým magnetům.

Média v poslední době často informují o demonstracích v Barmě, ale o obyvatelích této země se ze zpráv mnoho nedozvíme. Jací jsou, co prožívají a čemu se smějí? Mají se v poslední době vůbec čemu smát? A nesměje se tento stařík naposled?

Ráno jsme vstali v půl osmé, nasnídali se a v devět se nechali odvézt na autobusové nádraží, kde nám v jedenáct hodin jel autobus do Mae Sariang.

Zahlédli jste někdy fotografii zvláštního pozlaceného kamene, z jehož vrcholku vyrůstá zlatá pagoda? Nás tento obrázek zaujal natolik, že jsme se vydali kámen najít.  

Po příjezdu k legendárnímu jezeru Inle jsem si říkala, do jaké turistické pasti jsme to zase nalétli: hotel vedle hotelu, bílá kůže všude kam se člověk podívá a šíleně předražené jídlo v turistických restauracích. Kdyby mi někdo tvrdil, že celodenní výlet na jezeru budu považovat za jeden z nejhezčích zážitků za posledních sedm měsíců, nevěřila bych.

Pomalu končí první měsíc nového tisíciletí. Po dvou dnech cestování, čekání a vyřizování konečně ve středu večer přilétáme do Barmy, které se dnes stále častěji říká jejím oficiálním názvem Myanmar. Toto pojmenování přijal stát po revolučním převratu v roce 1948.

Budhistická tradice v Barmě opravdu žije. Zástupy mnichů v temně červeném rouchu každodenně brouzdají ulicemi, aby od věřících vybrali svou dávku jídla. Není divu, že mniši jsou vnímáni jako neoddělitelná součást společnosti. Mezi mužské povinnosti lze proto zařadit i krátký pobyt v klášteru.