Cestopisy a reportáže

Zažít spoustu mongolských jiter, spatřit nejkrásnější oblohu na světě, ztratit se v nekonečné mongolské stepi a pracovat v malé lokální neziskové organizaci jsem se vydala v létě tohoto roku na sever Mongolska do Huvsgulské oblasti.

Nekonečné stepi, kudy se kdysi proháněla dunící kopyta koní mongolských, kitanských, ujgurských a dalších nájezdníků, se táhnout napříč Mongolskem. Není lepšího způsobu jak poznat Čingischánovu zemi než z hřbetu bujného oře.

Zvlněné zelené pláně se táhnou, kam oko dohlédne. Tu a tam se objeví jurta a s ní pozvání na čaj. V Mongolsku se prostě nespěchá. Místní pohostinnost dokáže cestovatele pěkně „zdržet“.

Existuje země, která je exotická, naprosto bezpečná, pro cestovatele dobře dostupná, cestování v ní nenákladné a domluvíte se tu třeba i česky? Nedotčená příroda, kde se dá putovat několik dní, aniž byste někoho potkali? Že by Mongolsko?

Tachi je mongolské jméno pro koně Převalského. Národní park Chustaj (Březové hory), kde koně žijí, se podle průvodce nachází asi 100km od UB směrem na Airwaiher. Silnice je stále ve stavbě a stejně šílené jako loni, kdy jsem tudy jel se svou ženou Zdeňkou. Po 90km se začínám Mongolů vyptávat, kde je park Chustaj. Ukazují tady všude vlevo od cesty.

Dadal je rodiště Čingischána. Žijí zde Burjati, a tak zde nejsou tradiční mongolské gery, ale dřevěné sruby. V borovém lese u jezera byla k pětistému výročí postavena obří mramorová socha Čingischána a kemp.

Představte si, že jedete týden pouští a pak ještě tři dny polopouští, která pomalu přechází ve step. Deset dní jste se už nemyli, deset dní jste neviděli kopec. Před dvěma dny se vám písečná bouře pokusila unést stan i s vámi uvnitř.

Z Ulaanbaataru vyjedete rovnou do pouště Gobi. Jeli jsme na motorkách dovezených z domova v kontejneru, orientovali se podle GPS, občas se drželi vyjetých kolejí, občas někoho potkali. Pastevce, kteří se na tom nic, co v kamenité poušti roste, snaží pást ovce. Řidiče ZILů a GAZů, kteří stejně jako my míří do 600km vzdáleného Dalanzadgadu.