Historický vývoj dnešního státního celku je velmi dlouhý a spletitý, dějiny jsou plné invazí, cizích vlivů, míšení národů i kultur, proto zde jen velmi stručně a zjednodušeně.
První předkové Malajců se na toto území dostali asi před pěti tisíci let z jižní Číny. V éře do začátku našeho letopočtu Malajci tvořili součást obchodního spojení mezi Čínou a Indií a vstřebali hinduismus a buddhismus. Dalším významným vlivem byl islám, který na toto území pronikl s arabskými obchodníky ze západu někdy v 7. století.
V 7.–14. století se zde rozkládala říše zvaná Sri Vijaya, středisko rozvíjejícího se mořeplavectví. Sri Vijaya v období svého největšího rozmachu pravděpodobně dominovala obchodu na většině území Sumatry, Malajského poloostrova, západní Jávy a západního Bornea. Poznatky o ní jsou však bohužel jen útržkovité a vědecky neprůkazné.
Ve 14. století si Sri Vijayu podrobilo javánské království Majapahit, jež si chtělo vydobýt kontrolu nad obchodem v celé oblasti dnešní Indonésie, Malajsie a Singapuru. Uprchlíci z Vijayi nakonec dospěli na území, na němž kolem roku 1400 založili město Melaka (Malacca). Melaka pak prožívala století rozkvětu a rychle se stala významným obchodním a kulturním centrem. Na vrcholu svého rozmachu Melaka dominovala celému Malajskému poloostrovu až na sever k Peraku (jeden ze států dnešní Malajsijské federace), většině východního pobřeží Sumatry a celému souostroví Riau-Lingga. V první polovině 15. století také vládci Melaky přijali islám, což přispělo k dalšímu rozkvětu města.
Konec zlatého věku Melaky se datuje srpnem 1511, kdy po měsíčním obléhání podlehlo město vojenské přesile Portugalců, kteří věřili, že dobytím Melaky získají kontrolu nad jejím obchodem. To se jim však nepodařilo, neboť vlivní malajští obchodníci postupně přesunuli svůj zájem na ostatní přístavní města, až do té doby žijící obchodně, nábožensky i kulturně ve stínu Melaky.
Melacká vládnoucí elita se po pádu města stáhla na jih, kde položila základy sultanátu Johor. Na konci 16. a na počátku 17. století Johor prosperoval i přes přetrvávající snahy Portugalců si ho podřídit. Výrazně tomu napomohla skutečnost, že se na scéně objevili Holanďané, s jejichž pomocí byli Portugalci v roce 1641 z Melaky vytlačeni. Avšak ani Holanďanům nestačily síly na to, aby dosáhli svého dlouhodobého cíle, tj. aby trvale ovládli obchod Malajského poloostrova.
V první polovině 19. století vstoupila na Malajský poloostrov další mocnost – Velká Británie. V roce 1819 získala Východoindická společnost od Johoru ostrov Singapur a v roce 1824 připadla do britských rukou na základě dohody s Holandskem rovněž Melaka. Nově vzniklý státní útvar pod britským vlivem, který zahrnoval Singapur, Melaku a Penang, se nazýval Straits Settlements. V roce 1874 pak došlo v Pangkoru k dohodě se státem Perak, která umožnila Britům rozšířit kontrolu na celý Malajský poloostrov.
Další významnou mocností, která vstoupila na území Malajsie, bylo Japonsko – japonská armáda zaútočila na Britské Malajsko 8. prosince 1941. Singapur, nejpyšnější symbol britské moci v jihovýchodní Asii, padl 15. února 1942 a Sarawak a Britské severní Borneo byly dobyty bez jediného výstřelu. Japonská okupace trvala tři a půl roku, než se na přelomu srpna a září 1945 britská vojenská administrativa do těchto teritorií zase vrátila. Hlavním výsledkem období japonské okupace byla devastace předválečné ekonomiky a mnohem zpolitizovanější a názorově rozdělenější obyvatelstvo.
Po svém návratu do Malajska v roce 1945 se Britům celkem rychle podařilo dostat do přijatelných mezí otevřené etnické nepřátelství, které se ještě vystupňovalo na konci války. Spolu s masivní rekonstrukcí malajské ekonomiky Britové od základů reformovali rovněž systém státní správy, byli si však již v té době vědomi toho, že klidné předválečné časy patří nenávratně minulosti.
Na přelomu 40. a 50. let čelili Britové v Malajsii útokům různých teroristických skupin, které utlumil až dlouho trvající výjimečný stav. Během něho přislíbili Britové Malajsku autonomii, třebaže v té době ještě nebylo jasné, jak by měla vypadat, aby byla přijatelná pro všechny etnické skupiny.
Počátkem roku 1952 byla podoba stabilnější autonomní vlády nalezena. Byla jí takzvaná Aliance, koalice tří stran, hájících zájmy jednotlivých dominantních etnických skupin. Etnické vztahy dominovaly i samotnému zformování Malajsijské federace, která ve své první podobě zahrnovala území Malajska, Singapuru, Sarawaku a Sabahu (v té době ještě Britského severního Bornea). Brunej se k novému státnímu svazku nepřipojila, ostatní zúčastněné státy se však po opatrných jednáních nakonec dohodly na sloučeních svých teritorií a k 16. září 1963 i na vytvoření společného státu – Malajsie. Singapur však do nového svazku vstupoval s mnoha nevyřešenými ústavními, politickými a administrativními problémy, vyvolávajícími neustálé napětí. Po pouhých dvou letech soužití ve společném státě pak Singapur z Malajsijské federace vystoupil. Důvodem rozpadu byl zásadní střet zájmů mezi singapurským, převážně čínským obyvatelstvem a malajsijskou filozofií „Malajsie Malajcům“.
Od roku 1981 byl malajským premiérem kontroverzní politik Dr. Mahathir. Než se stal premiérem, byl proslulým malajským radikálem, s oblibou rozdmýchávajícím etnické napětí v zemi. Jako vrcholný politik se však ukázal jako mnohem složitější osobnost, sahající čím dál méně k jednoduchým řešením složitých problémů. Mahathir soustředil do svých rukou veškerou moc z přesvědčení, že taková koncentrace moci je nutná pro zachování sociální stability a ekonomického rozvoje země. Jeho vláda byla sice autoritářská, širokým vrstvám obyvatel však zajistila relativní blahobyt.
Zpracováno ve spolupráci s China Tours.
