Intenzivně v sobě vnímám pocit, že kamkoliv se pohnu, něco se zkrátka posere.
Severní Libanon ukrývá mnohá překvapení, stejně jako krásy. Údolím Qadisha pak vede jedinečná dobrodružná stezka, které je pomáhá objevovat.
Cedr je symbolem Libanonu, vlastně se mu i přezdívá „země cedrů“. Tento nádherný strom sice zdobí státní vlajku, však ani on nemusím být věčný, hrozí mu nebezpečí.
Sněhem pokryté hory, nádherné pláže, historická města a orientální nádech. To všechno má Libanon. Nejvíc mu ale můžeme závidět bývalé římské město Baalbek.
Svatý Antonín je znám jako otec mnišství. Co má tento pozoruhodný muž společného s jeskyní v Libanonu, kde u oltáře visí řetězy a okovy určené pro nemocné lidi?
Jednou si takhle piju v Tbilisi pivo s jedním klukem z Holešova. Říká, že Sýrie stojí za návštěvu. Za pár měsíců přistávám ve tři ráno na damašském letišti.
Když mi manžel nabídl výlet do Libanonu, nerozhodovala jsem se dlouho. Beirut mne lákal. Let děsil, kdo má dvouleté umíněné dítě, asi tuší, proč. Co znamená pět dní v životě? Málo a hodně. Přesně tolik času jsem měla na svoji první návštěvu této země. Díky našim kamarádům jsem mohla vidět Libanon očima místních.
Když byl Kristus sotva kojencem, začaly klíčit v půdě u dnešního městečka Bcharré semenáčky libanonských cedrů. Dnes to jsou přes dva tisíce let staré, mohutné stromy a původně minoritský posvátný háj se stal nejnavštěvovanějším porostem těchto jehličnanů v celém Libanonu. Milovníci historie psané v kamení ale asi dají přednost Baalbeku, který je mimo Itálii považován za nejdokonalejší doklad římské architektury.