V Jeskyni šílenství zavírali do okovů duševně choré

Kdo byl sv. Antonín

V polovině 3. století došlo k proměně raných skupin křesťanských charismatiků v osamělé poustevníky, kteří se uchylovali do odlehlých končin nebo na poušť. Nejdříve to byli askétové v Egyptě. Prvním historicky známým poustevníkem byl Antonín (251 – 356).

Narodil se v Kome ve Středním Egyptě. Po smrti svých rodičů rozdal své bohaté dědictví a uchýlil se jako dvacetiletý do samoty, kde odolával řadě pokušení, které na něj seslal satan. Kdo by neznal jeho známé ikonografické zobrazení „Pokušení sv. Antonína“ s ďábly v podobě nestvůr, andělů nebo i krásných žen, které inspirovalo řadu světových malířů až po současnost (např. Hieronymuse  Bosche či Salvátora Dalího).

Otec všech poustevníků

Sv. Antonín je ale znám především jako velký otec mnišství. Je zakladatelem první poustevnické společnosti, kdy navázal na práci poustevníka Pachomia (287 – 347), který sloučil okolo roku 320 několik poustevníků pod jednu střechu (latinsky clasurum – odtud klášter).  Během deseti let přišly za sv. Antonínem do thébaiské pouště stovky poustevníků. Ten je rozdělil do několika skupin a připravil pro ně pravidla, které pak definitivně sepsal sv. Atanáš.

Roku 311 za pronásledování křesťanů císařem Maxmilánem odešel sv. Antonín s druhy do Alexandrie, kde utvrzoval křesťany ve víře. V roce 313 spáchal císař sebevraždu a sv. Antonín se vrací zpět do pouště. Ve stáří se odebral do skalní oblasti nedaleko Rudého moře u pramene vody pod horou Kolzin (dnes Ažebel al-Galala el- Qibliya). Zde zakládá osadu pro 5 000 mnichů, budoucí slavný klášter sv. Antonína, dnes sídlo koptských mnichů. Ještě v roce 355 hájil v Alexandrii sv. Atanáše před ariány. O rok později umírá.

Nejširší nabídku průvodců a map Libanonu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Léčbu dřív chápali úplně jinak

Co má však společného s Libanonem, přesněji řečeno s Jeskyní šílenství u kláštera sv. Antonína Velikého (Dér Már Antonios Kozahjá) v romantickém a dramatickém údolí Kadíša? Legendu, podle níž založil již ve 3. století klášter po útěku z Egypta.

Vymyká se sice životopisnému poznání tohoto světce, ale posiluje víru místních křesťanů. Podle ní obýval původně právě tuto jeskyni, jejíž vchod je nepřehlédnutelný pod skalní stěnou před bránou historického kláštera. Jak jeskyně přišla ke svému názvu, popřípadě též někdy uváděnému názvu Jeskyně bláznů?

Pozornému návštěvníkovi jeskyně jistě neuniknou okovy a řetězy připevněné k přírodnímu oltáři u obrázku světce. Podle pověstí k nim byli připoutáváni posedlí či duševně choří lidé a ponecháni zde v péči světce k vyléčení. Pro nás velmi bizardní představa však byla v době minulé od věřících křesťanů chápána úplně jinak, s nadějí na uzdravení s pomocí Boha skrze světce.

První tiskařský lis na Blízkém východě

Za prohlídku stojí i samotný klášter. Ponecháme-li stranou legendu, datující vznik kláštera do třetího století, tak první historické zmínky o něm pocházejí až z poloviny století dvanáctého. Hlavní svatyní je kostel sv. Antonína, zčásti vytesaný ve skále, který dnešní podobu získal v roce 1864. Obytná budova pro mnichy byla renovována v roce 1926. Klášter proslul i tím, že zde byl v 16. století zprovozněn první tiskařský lis na Blízkém východě.

Zaujme i klášterní muzeum plné církevních i etnografických předmětů. Na závěr je nutné ještě dodat, že klášter, stejně jako i ostatní mnišské domy a poustevny v údolí Kadíša v Libanonu, patří k specifické Maronitské církvi, o které se něco dozvíme někdy příště.