Nejstarší období
Laos je jedinou zemí JV Asie, která nemá přístup k moři. Z velké části je hornatá, což znesnadňuje komunikaci dodnes – oblasti tzv. Horního Laosu mají často výšku přes 1000 m n.m. Zásadní dopravní tepnou byl v minulosti především Mekong, který dnes protéká Laosem v délce 1600 km, přičemž většina toku tvoří zároveň i hranici země. Ani po této řece však nebyla doprava od moře jednoduchá – zejména v oblasti dnešního jižního Laosu a severní Kambodže je proud řeky plný peřejí a vodopádů, které nebyly sjízdné a musely se složitě obcházet po souši či přes ostrovy. Laos zůstal dlouho poměrně těžko přístupným územím, to nicméně neznamená, že bychom zde nenašli kulturní stopy z dávné minulosti; například nálezy keramiky a bronzových předmětů na území Laosu patří k vůbec nejstarším na světě.
O přítomnosti lidí v údolí řeky Mekongu a na náhorní planině Khorat existují důkazy staré zhruba 10 tisíc let. K nejstarším archeologickým nálezům došlo v provinciích Luang Phabang a Hua Phan. Slavné jsou zejména nálezy z doby neolitu, především stovky tesaných kamenných džbánů, velkých až 3 metry, v provincii Xieng Khuang (tzv. Planina džbánů), nebo megality v sousední provincii Hua Phan (Suan Hin). Přesné stáří ani účel těchto objektů dosud nebyly spolehlivě určeny, dozajista však pocházejí z doby před naším letopočtem.
Původními obyvateli těchto končin byly malajská a mon-khmerská etnika. Mon-khmerové zřejmě byli zakladateli království Fu-nan (1. půle 1. tisíciletí) a království Čen-la (6.–8. století), o nichž máme, žel, jen sporé informace pocházející především z čínských análů. Jejich roli převzaly postupně agresivnější říše, z jihu nejdříve čamská (z oblasti dnešního jižního Vietnamu) a posléze khmerská. Velká část země se stala součástí slovutné angkorské říše – ostatně leccos nasvědčuje tomu, že sami strůjci velkého khmerského království pocházeli z území dnešního jižního Laosu; také se tam nalézá jeden z nejvýznamnějších starých khmerských chrámů, Wat Phu. Khmerové pohltili velkou část jižního a středního Laosu a ovládali ji de facto od 9. až do 13. století.
Příchod Thajů a Laů a vznik Lan Sangu
V té době se však objevili noví příchozí. Thajská etnika začala migrovat z Číny na jih zřejmě již od 10. století, jejich přesuny ovlivnil i mongolský vpád do Číny ve 13. století, jímž byli částečně vytlačeni. Thajské národy byly rozděleny na dvě skupiny – jedni z nich pokračovali dále na jih a založili posléze mocné státy Lan Na a Sukhotaj, které stály na počátku thajské historie. Druhou skupinu tvořili Laové, jejich blízcí příbuzní, kteří zůstali na území dnešního Laosu. To znamenalo definitivní vytlačení prapůvodních malajských a menšinových mon-khmerských etnik do hor, kde dosud žijí jejich potomci. Laové se sdružovali do menších správních celků, tzv. muangů, které byly vzájemně na sobě téměř nezávislé. Je třeba dodat, že thajská etnika žijí i v okolních zemích (ve Vietnamu, v Barmě a dále v Číně).
Jakkoli vliv khmerské říše upadal, dá se říci, že to byli právě Khmerové, kteří pomohli Laům k ustavení jejich skutečné státnosti. To se datuje do r. 1353. Princ Fa Ngum z jednoho z muangů tehdy přitáhl s khmerskými vojáky zpět do severního Laosu, odkud byl předtím poslán do vyhnanství. Postupně začal dobývat a sjednocovat jednotlivá knížectví a po spojení pěti z nich vyhlásil nové království Lan Sang Hom Khao čili Království milionu slonů a bílého slunečníku. V dalších letech pak svůj stát neustále rozšiřoval. Právě Fa Ngum je pokládán za ustavovatele národní identity laoského národa a dodnes je velmi uctíván, ačkoli ve své době zatěžoval obyvatele své říše zejména nadměrnými odvody mužů do válek, v čemž přesáhl takovou míru, že byl nakonec sesazen svými vlastními ministry. Lan Sang se už od počátku přihlásil k théravádovému (hínajánskému) buddhismu. Fa Ngum k jeho šíření přivedl z khmerské říše celou misi bonzů, učenců a uměleckých řemeslníků. Tvrdí se, že s tímto příchodem se také do Laosu dostala – jako dar khmerského panovníka – vzácná a velmi uctívaná zlatá soška Buddhy zvaná Pha Bang, která byla od první chvíle vnímána jako symbolický duchovní ochránce laoského národa a státu. Podle této sošky byl v 16. století pojmenován i Luang Phabang, kde tato soška byla brzy uložena. Někteří se však domnívají, že tuto sošku přijal od svých khmerských patronů až král Visunarat (1501–1520).
V době, kdy byl založen laoský stát Lan Sang, bylo laoské etnikum (respektive všechna thajská etnika úhrnem) na tomto území stále ještě v menšině. Teprve s časem se Laové stali dominantním etnikem, i díky tomu, že imigrace thajských národů z Číny pokračovala i v dalších staletích, až do století 18. Právě ve svých počátcích ovšem dosáhla říše největšího územního rozsahu – patřil k ní nejen dnešní Laos, ale také severozápadní a z velké části východní Thajsko, část severovýchodní Kambodže a dokonce i kus západního vietnamského pohraničí (oblast v okolí Lai Chau).
Od počátku jasná orientace na théravádový buddhismus se potvrdila zejména v průběhu 16. století, kdy panovníci Phothisarat (1520–1547) a Setthathirat (1547–1571) začali potírat konkurenční náboženské rituály, ať už bráhmanské či animistické. Byl to právě Setthatirat, kdo se v r. 1563 rozhodl přesunout lansangské centrum z královského města Luang Phabangu ze strategických důvodů do Vientianu, který se takto stal novým hlavním městem. Luang Phabang se totiž ukázal být příliš napadnutelným. I stále sebevědomější vystupování lansangských panovníků přispělo k tomu, že se tito stále častěji dostávali do konfliktů s okolními mocnostmi.
Vietnamci byli původně spojenci Laů proti různým útokům z Číny. Časem však došlo na roztržku mezi nimi a v r. 1479 podnikli Vietnamci (stát Dai Viet) tvrdou invazi, která byla nicméně odražena. V dalším století proti laoským panovníkům zasáhla pro změnu thajská Ayutthaya, a následně se Lan Sangu zase na čas zmocnili Barmánci. Ty se podařilo vyhnat až po dvaceti letech, a to jen díky zásahu Thajců, kteří si ´za odměnu´ posléze přivlastnili západní území Lan Na – území, které si Phothisarat krátce předtím podmanil. Avšak ani Laové nebyli zrovna mírumilovní: jmenovaný Setthatirat zahynul při trestné výpravě proti vzbouřeneckým kmenům malajského původu Kha.
Zlatý věk Lan Sangu a problémy se Siamem
Světlejších chvil se Lan Sang dočkal za vlády krále Surinyavongsy (asi 1637–94), jenž prostřednictvím sňatku usmířil sousední knížectví a uzavřel také dohodu s Vietnamci. Doba jeho vlády, vůbec nejdelší mezi všemi laoskými panovníky, bývá někdy označována jako „zlatý věk“ království Lan Sang. V té době navštívili Vientiane dokonce i někteří Evropané: holandský obchodník Geritt Van Wustoff a italští misionáři Leria a Marini, již ve svých zprávách velebili krásu chrámů a paláců i velkolepost náboženských obřadů.
Surinyavongsa neměl přímého potomka a po jeho smrti se Lan Sang v podstatě rozpadl na tři nezávislá království: jedno se sídlem ve Vientianu, druhé se sídlem v Luang Phabangu a třetí v Čampasaku na jihu – to podléhalo hlavně thajské kontrole. Thajci se v dalších dvou staletích stali největšími ohrožovateli těchto tří zemí, ale např. Vientiane musel platit tribut také Vietnamcům. V l. 1778–9 Thajci ukradli z Vientianu vzácnou sošku, tzv. Smaragdového Buddhu, který je dodnes uctíván ve svatyni bangkockého královského paláce. Současně odvlekli značné počty obyvatel.
Vientianský princ Anu Vong (1804–29) byl vychován v Bangkoku a dosazen na trůn Siamci. Přesto to byl právě on, kdo se pokusil proti siamskému vlivu vzbouřit. Přispěl k rozkvětu hlavního města a podporoval umění a dobré vztahy se sousedním Luang Phabangem. V sevření mezi dvěma regionálními velmocemi, Vietnamci a Thajci, měl však svázané ruce. V době, kdy se zdálo, že Siam je ohrožován Brity (podobně jako předtím Barma), pokusil se Anu Vong využít situace a uspořádal vojenskou výpravu proti Bangkoku. Zmýlil se ovšem, byl poražen a svou odvahou vysloužil Vientianu jen důkladné vyplenění v r. 1827 a odvlečení 6 tisíc rodin do Siamu. Anu Vong uprchl do vietnamského královského města Hue, kde mu byl poskytnut azyl. O rok později vtrhl zpět do Vientianu, kde zničil siamskou vojenskou posádku. Siam se pomstil dalším, ještě tvrdším trestným útokem, a tentokrát bylo z Vientianu odvlečeno veškeré zbylé obyvatelstvo. Rovněž byly zničeny královské archivy.
Francouzská nadvláda
V 19. století moc všech tří laoských království neustále slábla, a tak se jejich území stalo poměrně snadným cílem pro Francouze, kteří v r. 1884 obsadili celý Vietnam a učinili z něj své závislé teritorium. Nátlakem i třemi dohodami (1893, 1902 a 1904) se Francouzům podařilo přesvědčit siamský dvůr, aby jim přenechal dohled i nad laoskými oblastmi na východ od Mekongu. To ovšem mj. znamenalo, že jižní království Čampasak bylo podstatně okleštěno – jižní území na západ od Mekongu, které od té chvíle patří Thajsku a bývá nazýváno Isán, je dnes vlastně obýváno etnickými Lay, jichž je tu víc než v samotném Laosu.
Francouzi sjednotili to, co ze tří laoských království zbylo, a novému celku dali souhrnný název Laos (-s vyjadřuje množné číslo, název by se tedy dal přeložit jako „Laové“). Od roku 1893 byl Laos spolu s Kambodžou a na tři části rozděleným Vietnamem součástí francouzské Indočínské unie. Vzhledem k potížím s dopravou jej Francouzi hospodářsky moc nevyužívali, nejdůležitější položkou exportu bylo opium. Všichni muži však podléhali povinnosti každoročních nucených prací. Do důležitých úřednických funkcí přitom byli dosazováni loajální vietnamští úředníci. Také král se stal spíše pouhou loutkou: v r. 1904 byl takto formálně dosazen na trůn Sisavang Vong, jenž na něm vydržel až do r. 1959.
Proti francouzské nadvládě a zejména proti systému tvrdých prací vznikla celá řada vzpour, vesměs nekompromisně potlačených (ostatně se i veřejně vyvěšovaly uťaté hlavy vůdců povstání). Obzvláště houževnatým odporem se vyznamenala především menšinová horská etnika v jižním Laosu, v oblasti Bolavenské planiny. Francouzům se podařilo zlomit jejich odpor teprve v r. 1937 s použitím bombardérů. Další vzpouru vedli na severu Hmongové v Hua Phanu či horští Luové v provincii Phongsaly.
Od března 1945 okupovali laoské území Japonci, což paradoxně přineslo Laosanům větší volnost než pod francouzskou knutou. Francouzi opět získali Laos pod svou vládu v dubnu dalšího roku. V té době už existovalo vlastenecké hnutí Lao Issara (Svobodný Laos), v jehož čele stáli i tři Sisavang Vongovi synové, princové, z nichž nejaktivnějším se postupně ukázal být Suphanu Vong. Francouzi jejich odboj neutralizovali tím, že přiměli Sisavang Vonga, aby v roce 1949 vyhlásil formální laoskou nezávislost v rámci Francouzské unie. Šlo spíš jen o propagační gesto, ale někteří umírnění členové Lao Issary dostali dokonce možnost podílet se na vládě ve Vientianu. Suphanu Vong zůstal s některými kolegy stranou a rozhodl se vést odboj dál pod novým názvem Neo Lao Issara (Osvobozenecká fronta Laosu), toto hnutí je však známější pod jménem Pathet Lao (Zem Laosanů). Suphanu Vong a spol. požadovali úplnou nezávislost Laosu a hledali pomoc u Vietnamců i Kambodžanů. Právě s pomocí Vietnamců se Pathet Lao podařilo ovládnout dvě severní provincie (Hua Phan a Phongsaly). Po konečné porážce Francouzů v bitvě u vietnamského Dien Bien Phu a následných Ženevských dohodách v r. 1954 byl Laos prohlášen svrchovaným a nezávislým státem s legitimní královskou vládou. Ta svěřila Pathet Lao správu dvou zmíněných provincií.
Americká válka
Levicová Pathet Lao se stala pro královskou vládu nebezpečným společníkem. Mocenské zájmy USA výrazně přispěly k tomu, že tento už tak křehký klid zbraní opět nevydržel dlouho. Spojené státy americké posílaly vládě obrovské částky, aby za každou cenu čelila nové síle, a pod jejich vlivem se k moci dostali vyhraněně pravicoví konzervativci. Napětí se zvolna stupňovalo, a zatímco se královským složkám dostávalo tajné finanční a vojenské pomoci od Američanů, Pathet Lao bylo pro změnu sponzorováno z Vietnamu. V r. 1955 došlo v provincii Hua Phan k založení zatím tajné komunistické strany. V r. 1959 vypukly boje o strategickou Planinu džbánů v provincii Xieng Khuang. Krátkou nadějí na klid se stal rok 1960, kdy provedl vojenský převrat Kong Le, jeden z neutralistů – vyzval prince Suvannaphuma, aby vytvořil novou vládu národního smíru. Američané však vyzbrojili pravicového generála Phumi Novasavana, který brzy nato uskutečnil pod jejich dohledem nový převrat, a tím byla šance na skutečný mír smetena. Kong Le se vzápětí se svým vojskem celkem logicky přidal k Pathet Lao.
Zatímco v době před nástupem Johna F. Kennedyho do funkce presidenta se Američané spíš snažili v Laosu angažovat jen omezeně, jeho nová „teorie domina“ vedla k tomu, že se americké složky měly zapojit do situace v JV Asii tak, aby za každou cenu zabránily komunistům v uchopení moci. V Thajsku byly zřízeny americké letecké základny a CIA začalo tajně vycvičovat armádu složenou především z menšinových Hmongů, kteří výborně znali terén. Američané přitom využili roztržek mezi dvěma hmongskými klany: zatímco jedna část, vedená pověstným generálem Vang Paem, bojovala pro Američany, druhá část laoských Hmongů bojovala na opačné straně. (Hmongové přitom patří mezi nejpočetnější národnostní menšiny, v současnosti tvoří okolo 6 % laoské populace.) V letech 1964–1973 se boje neustále stupňovaly a americká letadla svrhla na laoské území bezkonkurenčně největší množství bomb v dějinách lidstva, čímž předčila dokonce i své akce za 2. sv. války a ve Vietnamu. USA přitom tyto akce na mezinárodní scéně přísně tajilo, protože byly v příkrém rozporu s mezinárodními dohodami: během devíti let dopadala na laoské území v průměru jedna pumovnice každých osm minut, což činilo víc než půl tuny munice na každého Laosana včetně dětí… Celkem to znamenalo 2 093 100 tun bomb. Zejména provincie Xieng Khuang a Hua Phan jsou ještě dnes skrznaskrz zjizvené nespočetnými krátery.
Ani to však Pathet Lao nezastavilo. V roce 1973 byla konečně podepsána pařížská mírová dohoda a Američané začali chápat, že by měli z Laosu odejít. Země byla rozdělena na dvě zóny, přičemž Pathet Lao fakticky ovládalo v té době už 11 provincií ze 13. Když v r. 1975 padl kambodžský Phnompenh i vietnamský Saigon do rukou komunistů, pustily se i síly Pathet Lao do dobývání zbylých laoských oblastí – ve skutečnosti se nesetkaly s velkým odporem a v srpnu dobyly Vientiane.
Konec války, vyhlášení republiky a současnost
Král Sisavang Vatthana abdikoval a 2. prosince 1975 byla slavnostně vyhlášena Laoská lidově demokratická republika. Presidentem se stal princ Suphanu Vong a předsedou vlády generální tajemník KS Kaysone Phomvihane. Díky svému odboji, vedenému dlouhá léta z jeskyní v provincii Hua Phan (dnes už přístupných veřejnosti), jsou oba dnes uctíváni jako státní hrdinové. Současné politické vedení vytvořilo dokonce jakýsi kult Kaysona Phomvihana (1920–1992): ve Vientianu mu byl vystavěn památník s museem a v každém větším městě byla vztyčena jeho socha.
Jestliže rok 1975 znamenal pro Laos konečně mír po dlouhé válce s Američany, přeci jen nepřinesl pouze optimismus. Další dva roky trvaly vnitřní konflikty – zejména část Hmongů, kteří zůstali nepřátelští vůči komunistům i po té, co je USA nechaly na holičkách, dál vzdorovala. Hmongové byli zneužíváni proti většinové populaci už za Francouzů, Američané v tom pokračovali v daleko drastičtější míře – některé údaje hovoří o tom, že pro francouzské a americké zájmy zahynulo během desetiletí možná až 100 tisíc Hmongů, většinou ovšem civilistů… Jejich životy byly zkrátka nasazovány místo těch francouzských a amerických. Navíc na konci 70. let, ze strachu z toho, že budou posuzováni podle pravidla kolektivní viny, uprchlo z Laosu dalších více než 100 tisíc příslušníků tohoto etnika, přičemž ještě v r. 2005 zůstávalo několik desítek tisíc z nich v thajských uprchlických táborech. Během desetiletí dostávali tito uprchlíci postupně azyl v řadě zemí, takže dnes najdeme hmongské komunity nejen v USA (i díky velké porodnosti je jich tam dnes okolo 120 tisíc), ve Francii, Kanadě, na Novém Zélandu či ve Francouzské Guyaně… Někteří z nich se však znovu začali vracet a každopádně dnes opět udržují se svými příbuznými v Laosu komunikační styk. Budiž dodáno, že drobné skupiny (o pár stovkách členů) z původních 30 tisíc Hmongů, vycvičených CIA, dokonce pokračovaly ve svérázné guerille proti režimu ještě dalších téměř 30 let, a teprve v roce 2004 došlo k jejich definitivnímu obklíčení a neutralizaci. Tato malá skupina ohrožovala i bezpečnost cestovatelů.
Nový, prokomunisticky orientovaný laoský režim se se svými protivníky vypořádal rázně. Mimo jiné internoval v 70. letech okolo 30 tisíc royalistů (příznivců královského režimu) do převýchovných táborů. To by samo o sobě nebylo tak hrozné, jenomže ohlašovaná krátkodobá převýchova se u mnoha internovaných protáhla na celé roky a životní podmínky v těchto táborech (zvaných samana) byly velmi kruté. V nelidském prostředí tu po letech uvěznění zemřelo i několik příslušníků královské rodiny, včetně posledního krále samotného… Vláda bojovala proti zkaženým mravům: mladí muži si museli ostříhat dlouhé vlasy, dívky musely nosit tradiční sukně siny (které dnes návštěvníci Laosu tak obdivují). Prostitutky byly rovněž poslány do převýchovných táborů. Po těžkých válečných letech však režim i za tuto tvrdou cenu dokázal zajistit zemi určitou stabilitu, také tím, že přijal celou řadu opatření, kterými se snažil vyvést válkou zbídačenou zemi z ekonomického dna. Podnikl kolektivizaci farem a znárodnění toho, co zbylo ze zdejšího průmyslu. Zavedl centralizovanou měnovou politiku.
V 80. letech se režim začal poněkud uvolňovat, po vzoru Teng Siao-pchingových reforem v Číně a následné Gorbačovovy perestrojky zavedli laoští vůdci na konci r. 1986 tzv. Nové ekonomické mechanismy, jimiž bylo znovu částečně nastoleno tržní hospodářství. Na přelomu 80. a 90. let se země otevřela západním turistům a začali se vracet i političtí uprchlíci. Další posun znamenalo znovuobnovení diplomatických styků s USA v r. 1992 (tj. o tři roky dříve než ve Vietnamu) a vstup do ASEANu (Sdružení národů jihovýchodní Asie) v r. 1997.
