Kazachstán je země stepí, hor i pouští

Když se řekne Kazachstán, většina lidí, jak jsem zjistil, nemá jasnou představu s čím si tuto zemi spojit. Někdo si vzpomene na kosmodrom Bajkonur, jiný si představí stepi, a téměř každý si myslí, že to je „někde v Rusku“. To samozřejmě není pravda, i když zeměpisně je to „těsně vedle“, či spíše „pod“. Středoasijský Kazachstán je bývalá součást Sovětského Svazu, která získala samostatnost v r. 1991 a s nynějším Ruskem má stále velmi blízké vztahy.

Země (téměř) nikoho

Vždyť také na jeho území žije kromě Kazachů i mnoho Rusů, kteří tvoří téměř polovinu obyvatelstva, a většinou zastávají významnější pozice ve společenské hierarchii. Lidí tady ostatně není mnoho – 17 miliónů obyvatel je na jednu z největších zemí světa dost poskrovnu, a jelikož z tohoto množství žije většina v několika městech, velká část území je zcela liduprázdná. Kazachstán je tak státem s nejmenším zalidněním na světě. O jeho velikosti svědčí i fakt, že se rozkládá přes 3 časová pásma. A ještě jedno zajímavé srovnání: Kazachstán má rozlohu zhruba čtyř pětin Indie, ale jen 2% její populace!

Přistání na Marsu

Mně se spolu s kamarádem Pavlem poštěstilo do této zajímavé země podívat, a již první kontakt byl zvláštní – nebýt rozlehlé modré plochy Kaspického moře (jež je vlastně jezerem), připomíná přílet do města Atyrau na západě země přistání na Marsu. Načervenalá pustina se táhne na všechny strany okolo města a zdá se být zcela bez života. Teprve když letadlo sestoupí níže, jsou vidět řídké traviny a občas nízké keře. I řeka Ural, která se ve městě vlévá do moře, vypadá jako by vysychala a nepřinášela mnoho vláhy. Oblast Atyrau údajně patří mezi nejchudší v zemi a opravdu tak i působí. Ani napůl rozpadlé, napůl rozestavěné letiště a děravá přistávací dráha nebudí mnoho důvěry. Při příletu jsme museli přežít několik byrokratických procedur spojených s organizačním chaosem, ale úředníci se chovali celkem slušně a stačilo se obrnit trpělivostí.

Geografie

Při přeletu dále na východ je vidět, že Kazachstán je většinou plochý a tvoří jej nekonečné stepi a kamenité pouště. Almaty, dříve Alma-Ata, bývalé hlavní město zhruba o velikosti Prahy (má 1147000 obyvatel), je po všech stránkách jiné. Na severozápad se sice rovněž táhne nehostinná poušť Pribalkaš, ovšem z jihu se hned za městem zdvihají pětitisícové vrcholy Zailiskij Alatau, jež tvoří severní část pohoří Tian-Šan. O pár desítek kilometrů dál můžeme najít i vrcholy vyšší, například Zhengis Shingy (7439 m.n.m.). Za dobré viditelnosti tvoří úchvatné panorama, ale často jsou bohužel zahaleny ve smogu. Díky horám je tady o něco vlhčeji než dále na severu a okolo města jsou dokonce bujné lesíky. Klima v zemi je celkově velmi kontinentální, s čtyřicítkovými vedry v létě a stejnými teplotami – ovšem na záporné části škály – v zimě.

Almatské kontrasty

Další rozdíl poznáte v samotném městě. Na každém kroku je vidět bouřlivý rozvoj, v centru jezdí drahá auta, která hned tak neuvidíte ani v lecjaké „západní“ metropoli, je zde možno najít luxusní obchody a nové nebo zrekonstruované honosné budovy. Architektura města, dá-li se to tak vůbec nazvat, ovšem celkově mnoho nadšení nevzbudí. Povětšinou se jedná o nevzhledné betonové budovy, a ty nejmonumentálnější stavby jsou typickou ukázkou socialistického realismu z dob SSSR. Mnoho těchto staveb je ovšem dnes už zchátralých, v betonu prorůstá tráva a mech, a vyschlé kašny připomínají zašlou slávu. Za zmínku stojí také kazašské „paneláky“ – každý si svůj byt opravuje a vylepšuje dle svých možností a vkusu, a výsledek? Každý má jiná okna, dřevěná, plastová, různé velikosti a dělení atd., a každý balkón je zakrytý různým způsobem a materiálem. Výsledný vzhled je opravdu „zajímavý“. Přitom v přízemí těchto domů bývají často třeba obchody s luxusními automobily…

Středoasijský Kuvajt?

I ty udržované budovy ovšem našinci připomenou doby poměrně nedávno minulé, neboť na nich visí mohutné transparenty a agitační hesla. Forma zůstala, avšak obsah se změnil – místo propagování socialismu teď v Kazachstánu budují zvláštní středoasijský kapitalismus. Prezident Nursultan Nazarbajev, jehož vláda není zrovna nejdemokratičtější a spíše připomíná totalitu, razí heslo „Kazachstán 2030“, což znamená, že do uvedeného roku má země dosáhnout úrovně Kuvajtu. A možná, že se to i podaří, nebo alespoň některým… V „Kaspickém bazénu“ se totiž nacházejí zřejmě největší zásoby ropy na světě, a Kazachstánu z nich připadá nezanedbatelný podíl. Americké firmy, zejména Chevron, zde už těží, a protože vláda je k Američanům velmi vstřícná, ti zase na oplátku přivírají oči nad jejími politickými praktikami (inu, nic nového pod sluncem…). Tento zájem o Kazachstán se promítá i do přístupu a chování lidí, kteří se zpravidla snaží z cizinců získat co nejvíce peněz.

Rozmary prezidenta

O moci prezidenta svědčí i sám fakt, že přesunul hlavní město do Astany, poměrně malého města (281000 obyvatel), neboť sám pochází z této oblasti. Název Astana, což v kazašštině znamená prostě „hlavní město“, není příliš známý, protože předchozí název města byl Akmola a ještě předtím (v dobách SSSR) Celinograd. Ale ani současný název možná dlouho nevydrží, údajně se totiž chystá další přejmenování na Nursultan – po vládnoucím prezidentovi… Většina úřadů a institucí byla přestěhována do nového hlavního města, a zaměstnancům nezbylo, než dojíždět. Vzhledem ke značné vzdálenosti ovšem nemohou cestovat každý den, jsou nuceni přes týden zůstávat v Astaně a na víkendy se vracet domů. Toto hromadné stěhování není jednoduché, dopravní infrastruktura mu není přizpůsobena a dojíždění tak způsobuje mnoho problémů. Na druhou stranu nikdo nechce přijít o dobré zaměstnání a tak tento stav asi ještě dlouho vydrží.

Pozoruhodnosti Almaty

Ale zpět k Almaty. To, co jsem uvedl na začátku, ještě neznamená, že by ve městě nebylo vůbec nic zajímavého k vidění. Je zde i několik (relativně) historických budov, z nichž za návštěvu stojí zejména pravoslavné kostely Svatého nanebevstoupení a Svatého Mikuláše. V prvně jmenovaném jsme měli možnost být svědky křtu. Samozřejmě jsou tu i mešity, přičemž největší z nich, zvanou Centrální, nechal postavit současný prezident v r. 1999. Vypadá velmi monumentálně a ani se nezdá, že je tak mladá, protože je vybudována v tradičním islámském stylu.

Při prohlídce města návštěvník určitě nesmí vynechat tržiště. Největším z nich je Zelený Bazar, kde se dá koupit snad všechno, přičemž jednotlivé druhy zboží jsou rozděleny do „sekcí“. Najdeme zde tak skupinu trhovců prodávajících průmyslové zboží, o kousek dál je oblečení atd. Určitě nejhezčí jsou stánky s čerstvým ovocem a zeleninou a poblíž se sušenými zemědělskými produkty. Zboží je dokonale a úhledně srovnáno, září mnoho barvami a člověku se při pohledu na něj sbíhají sliny. Naopak oddělení masa příliš vábně nevypadá. Je to obrovská hala, kde na hácích visí stovky zvířat a jejich částí. Jsou tu ještě pododdělení s hovězím, vepřovým, skopovým a dalším masem, včetně vnitřností. Úroveň hygieny ovšem není příliš vysoká, okolo masa létají mraky much a ani čichové vjemy nejsou zrovna příjemné. Mohou se vám ale naskytnout poněkud surrealistické pohledy, například na mladou dívku, poklidně svačící mezi celými ovčími hlavami.

Stejně jako na arabských tržištích, i tady se smlouvá, ale prodavači nejsou vůbec agresivní a vlezlí.

Bída i krása

Jako v mnoha jiných státech na světě, i tady stačí opustit centrum, a po pár kilometrech jsou velké budovy vystřídány malými dřevěnými domky, a ty posléze jen chatrčemi z prken a vlnitého plechu. Místo obchodníků v oblecích tady potkáte bosé děti a nejmodernější limuzíny a džípy jsou vystřídány starými moskviči a žigulíky.

Pokud se mám přiznat, co nás v Almaty nejvíce zaujalo, tak to byla – místní děvčata. Tolik pěkných holek snad není nikde na světě, a to je člověk z České republiky zvyklý na hodně vysoký standard. V Almaty ovšem jako by se mísilo to nejlepší z asijského a evropského světa. Původní Kazaši jsou Asiaté, ovšem po letech soužití s Rusy a jinými národy stojí výsledek opravdu za to.

Nejširší nabídku průvodců a map Kazachstánu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Náboženská shoda

Další velmi zajímavou věcí je náboženství. Kazachstán je sice muslimská země, ovšem díky Rusům je zde i poměrně mnoho pravoslavných křesťanů. Ve městě tak najdete mešity i kostely, a na zdejší kultuře je vidět působení obou směrů, přičemž se do ní promítá také vliv starých animistických náboženství a šamanismu. Nejzajímavější ovšem je, že muslimové i křesťané zde žijí vedle sebe v míru, shodě a toleranci, a nikdy jsme neslyšeli o nějakých sporech či dokonce střetnutích. Snad je to jen lepší stránka tvrdé vlády prezidenta, a možná je to tím, že zdejší obyvatelé si prostě za ta léta zvykli a rodiny jsou natolik propojené, že netvoří samostatné komunity.

Něco o jídle a pití

Dobrou zprávu mám i pro gurmány. V Kazachstánu se dá dobře najíst, místní speciality se zvláštními názvy (třeba kazi, bešbarmak, šuret, manty…) stojí za ochutnání a jsou určitě cenově přijatelné. Většina masitých jídel je ze skopového, ale pokud chcete, tak vám přinesou i drůbeží, hovězí, koňská, nebo třeba velbloudí pokrmy. Faktem ale je, že po nějaké době začne jídlo působit trochu jednotvárně a našinec se začne těšit na českou kuchyni. Co se mi ovšem nepřejedlo jsou šašliky. Ty se dají koupit téměř všude v různém provedení a cenových relacích, přičemž ne vždy je mezi cenou, kvalitou a velikostí porce přímá úměra. Třeba na tržišti patřily k nejlevnějším, ale přesto byly velmi dobré.

Překvapilo nás, že v zemi se vyrábí několik desítek druhů piv. Většinou mají docela dobrou chuť, některá jsou přímo vynikající. Důvod je asi ten, že technologie a výrobní postupy z velké části pocházejí z České republiky. Přímo v centru Almaty je dokonce poněkud netradiční japonsko-irská restaurace, kde mají kromě Guinesse i český minipivovar, který nám předvedla dívka v japonském kimonu. Pivo se jmenuje Pražskyj Grad a čepují jej do litrových tupláků.

Tajemství Tian-Šanu

Pro mě osobně byla největším zážitkem cesta do hor. Použili jsme taxík, který nás okolo přehrady Mochnatka a sportovního střediska Medeo (1961 m.n.m.) dopravil do lyžařského centra Šimbulak. Odtud jsme vyjeli lanovkou ještě o něco výše. Poslední úsek lanovky bohužel nebyl v provozu, a tak jsme po svých vystoupali do Velkého Talgarského průsmyku ve výšce 3200 m.n.m.

Výhled odsud je opravdu nádherný. V údolí hluboko dole, v dálce a oparu, spíše tušíme než vidíme Almaty, a okolo se zdvihají majestátní vrcholy Tian-Šanu. V průzračně čistém vysokohorském vzduchu a konejšivém tichu vyrážíme dále do okolí, šplháme po skalách, brodíme se ve sněhu a fotíme úžasné scenérie. Dostáváme se jen asi 20 km od hranic s Kyrgyzstánem a nějakých 200 km od Číny.

Kouzlo mocných velehor je přímo hmatatelné. V této oblasti žije mimo jiné velmi vzácný a plachý sněžný levhart a údajně také zdejší varianta sněžného muže čili almy, kterého domorodci nazývají ksy-gyik. Ani jednoho z nich sice bohužel (nebo naštěstí?) nepotkáváme, ale i tak výlet stojí za to. Čas je však neúprosný, a tak nezbývá než se vrátit zpět do civilizace.

Země pro poustevníky

A tak jsme se pomalu dostali na konec našeho povídání. V Kazachstánu je toho k vidění samozřejmě mnohem více, ale to už nechám na vás. Pokud se tam budete chtít podívat, počítejte s tím, že tato země nepatří mezi nejlevnější, a ani získání víz nemusí být úplně jednoduché. Na druhou stranu zde zatím nepotkáte mnoho turistů – a jestliže zamíříte mimo města, dost možná, že nepotkáte vůbec nikoho… Tak šťastnou cestu!