Historie

Neolitická kultura v Koreji prošla třemi vývojovými stádii a pro každé z nich je charakteristická výroba určitého druhu keramiky. Tato tři stádia pravděpodobně naznačují tři postupné vlny migrace na poloostrov (zejména kultur z oblastí vnitřního Mongolska, Mandžuska a Číny). Etnikum vzniklé v době neolitu se nepřerušeně vyvíjelo a tvoří jeden ze základů korejské rasy.

Vznik prvních státních útvarů (do začátku n. l.)

Nejstarší státní útvary typu tzv. „městských států“ se formovaly s nástupem doby bronzové (od 9. do 4. stol. př.n.l.). Postupně se začala rozvíjet společenství se zřetelnou politickou strukturou a jejich existence byla známa i v Číně. K těmto společenstvím patřily např. státy Pujo, Starý Čoson (Ko Čoson), Činguk atd.

Kvůli tlaku výbojných čínských států a kvůli bojům o moc mezi státy samotnými začaly tyto prvotní státní útvary postupně upadat, moc a nadvláda nad jednotlivými územními celky se přelévala, aby se nakonec soustředila do tří center – „Tří království“ neboli Samguk: Kogurjo, Päkče a Silla.

Období Tří království, Sjednocená Silla a království Parhä

(1. st. př.n.l.–10. st.)

Období Tří království tvoří základ korejského kulturního dědictví a jednu z nejdůležitějších kapitol korejské historie. V tomto období pronikly do Koreje myšlenky buddhismu, který byl přijat jako oficiální státní náboženství (podrobněji bude zmíněno níže), dále došlo k výraznému rozčlenění a hierarchizaci společnosti, ustanovení systému nástupnického práva na trůn a dalším významným společenským změnám. Dějiny Tří království jsou zaznamenány v nejstarších korejských kronikách: Samguk sagi (Dějiny Tří Království) a Samguk jusa (Odkazy Tří království).

Přestože Tři království vznikla, resp. byla založena již v 1. století př.n.l., fakticky se tyto státy významněji projevily až ve 3. století n.l. (To neplatí o Kogurju, které je nejstarší a zprávy o jeho výbojnosti v prvních staletích n.l. jsou zaznamenány i v čínských kronikách.). Kogurjo, které bylo z těchto států nejmocnější a největší, svou rozlohou zdaleka předčilo Päkče i Sillu. Jeho území se rozkládalo na území dnešní KLDR a v době největšího rozmachu v 5. století zasahovalo daleko do vnitřního Mandžuska až za řeky Liao a Sungari. Vládnoucí třídu Kogurja tvořila vojenská aristokracie, která podporovala expanzivní politiku a z toho důvodu byl tento stát v nepřetržitém válečném konfliktu s okolními státy.

Z toho důvodu se zbylé dva státy – Päkče (rozkládalo se na území kolem dnešního Soulu) a Silla (jihovýchodní cíp Korejského poloostrova) cítily v ohrožení, tvořily koalice (často též s čínskými státy) a snažily se uhájit svá vlastní území.

Souhrnně tedy můžeme říci, že období Tří království bylo dobou politické nestability a častých válečných konfliktů.

Zvrat do této situace vneslo až sjednocení značné části poloostrova pod nadvládou státu Silla, která využila obrovského vyčerpání a únavy kogurjoských bojovníků z bojů proti čínským dynastiím Suej a Tchang, tajně se spojila s Tchangy a postupně porazila nejen Päkče, ale roku 668 i Kogurjo. Za pomoc proti Kogurju si Číňané slibovali územní odměny a snažili se na společně „dobytém“ území vyhlásit čínskou provincii. Nicméně Sille se podařilo uchovat si nezávislost, a tím položit základ prvního centralizovaného státu na korejském území.

Na sever od Sjednocené Silly vzniklo království zvané Parhä, jehož obyvatelstvo tvořil lid kmene Magal, avšak vládnoucí vrstvou se stali lidé uprchnuvší z bývalého Kogurja. Strukturou úřední správy a kulturou se v něm mísily prvky tchangské Číny a zároveň bývalého Kogurja. Kulturní úroveň tohoto království byla tak vysoká, že se o něm tehdejší čínské prameny zmiňují jako o „vzkvétající zemi na východě“. Kvůli etnické nesourodosti (část obyvatelstva tvořili potomci Kogurja a část tamní lid Magal) a kvůli útokům nájezdníků ze severu, zejména Kitanů, Parhä v roce 926 zaniká.

Společnost, kultura a náboženství v období Tří království

Společnost sjednoceného státu byla utvrzována dvěma pilíři – za prvé tzv. „systémem kostí“, který určoval a zajišťoval přísné podmínky pro nástupnictví na trůn, a za druhé společenstvím hwarang (výkvět mládí), což byla organizace v lecčems podobná dnešní armádě a vychovávající syny přední elity. Mladíci se v útlém věku učili zacházet se zbraněmi, ale zároveň byli vychováváni v přísném duchu hwarangské etiky, která čerpala inspiraci v tehdejších filozoficko-náboženských směrech, jako byl buddhismus, konfucianismus apod.

Co se týče kultury a náboženství, v období Tří království před příchodem buddhismu převládaly šamanistické a animistické kulty. Uctívána byla zejména nejrůznější přírodní božstva, nebeská tělesa a úkazy atd. Dále byla zřejmě velmi živá tradice kultu předků související s rozvojem patriarchálního modelu společnosti. Po smrti otce přecházelo privilegium provádění obřadů k uctívání předků na potomky, zvláště pak na prvorozeného syna. Další důležité náboženské obřady a slavnosti souvisely se zemědělským rokem. Podzimní slavnosti soužily k projevení úcty a díků za sklizenou úrodu, na jaře se rituály odehrávaly v podobnému duchu, avšak vyjadřovaly prosbu o přízeň v příštím roce.

Víra v nesmrtelnost duše předpokládala okázalé pohřební obřady. Do hrobů se kladly četné předměty, které měly zemřelé duši sloužit v jejím posmrtném životě. Vybavení hrobky samozřejmě reflektovalo postavení zemřelého jedince ve společnosti, aristokratické a královské hrobky byly velmi bohatě vybavené. (S pánem se např. společně pohřbívala i celá jeho družina). V jižní části poloostrova se do hrobů dávala křídla velkých ptáků, s jejichž pomocí měla duše opustit tělo.

Nálezy především v královských hrobkách jsou mnohdy uchvacující. Hrobky Kogurja jsou známé především nádhernými nástěnnými malbami, v hrobkách sillských králů se nalezlo množství zlatých předmětů – ať se již jedná o zlaté koruny, různé spony, šperky atd.

Ve 4. století do Koreje postupně proniká buddhismus z Číny (proto je třeba brát v potaz nesourodost v původně indických buddhistických termínech – taktéž se to týká názvů božstev, které byly infiltrovány přes Čínu). Nejprve byl buddhismus přijat v Kogurju, postupně se pak rozšířil i do dalších států. Je zajímavé, že v prvních letech po jeho přijetí de facto sloužil jako státotvorný prvek a měl napomoci centralizaci státní moci v jednotlivých královstvích. Protože byl podporován státem, patřily k největším ty chrámy, které byly zasvěceny učení a obřadům na ochranu státu. Stát ze své pokladny financoval stavbu a chod klášterů, mniši se na oplátku modlili a přinášeli oběti za jeho blaho.

Největší úctě se buddhismu dostalo ve státě Silla a zejména pak v období Sjednocená Silla po 7. století. Po celé zemi byly budovány obrovské komplexy klášterů, myšlenka buddhismu dále vzkvétala. Velmi se rozvíjelo buddhistické umění. V oblasti literatury to byly především básně se silným náboženským podtextem, pro které je charakteristické, že v sobě mísí šamanské tradice s nově přijímaným buddhistickým náboženstvím. Významně vzkvétalo sochařství, kovotepectví a další umělecká řemesla.

Ve stejné době, tedy přibližně ve 4. století, na Korejský poloostrov pronikly i ideje konfucianismu. Taktéž konfuciánská morálka měla sloužit jako prostředek k zachování aristokratického sociálního pořádku. Byly založeny konfuciánské vzdělávací instituce a rozšířila se četba klasických děl, filozofické a historické literatury.

Období Korjo (10.–14. století)

Ačkoliv v druhé polovině 8. století dosáhla sillská kultura svého vrcholu, začaly se postupně objevovat příznaky nového společenského konfliktu. Aristokracie se pokoušela omezit absolutistickou moc trůnu, proběhly dalekosáhlé politické nepokoje. Po více než sto letech trvání sillského státu dochází k naprostému oslabení centrální moci, země se politicky rozložila. Na několika místech byla svévolně vyhlášena království oficiálně se hlásící k odkazu původních Tří království, a zdálo se, že situace je naprosto mimo kontrolu. Tyto politické změny byly navíc doprovázeny mohutnými rolnickými bouřemi a povstáními, neboť obyvatelstvo bylo po dobu těchto konfliktů nadměrně zatíženo daněmi, lidé byli nuceni opouštět půdu.

Přelom 9. a 10. století se odehrával v duchu četných bojů mezi nově vyhlášenými královstvími o ovládnutí zbytku poloostrova a nastolení nového fungujícího státu. Tento čin, znovusjednocení tentokrát celého území, se podařil až ve 30. letech 10. století, kdy království Korjo (hlásící se k odkazu státu Kogurjo – avšak použilo zkráceného názvu) dobylo království Pozdní Päkče, a stalo se tak jediným pánem na Korejském poloostrově.

Království Korjo, od jehož názvu je odvozena dnešní KOREA, se chtělo distancovat od politického zřízení Sjednocené Silly. Byl tedy proto zrušen nástupnický „systém kostí“ a byla zcela reformována státní správa. Důraz byla kladen na složení konfuciánských státních zkoušek pro úředníky ucházející se o místo ve státní správě. (Tento systém je inspirován systémem čínským, pouze s tím rozdílem, že státních zkoušek se mohli účastnit pouze synové šlechty.)

Hlavní město bylo přesunuto z původního Kjongdžu do Käsongu (na západním pobřeží, v těsné blízkosti DMZ v KLDR) a byly navázány diplomatické styky se sungskou Čínou. Díky nastoleným změnám a postunému stabilizování situace sjednocený stát rychle vzkvétal. Velmi se dařilo především buddhismu, jenž během 10. a 11. století dosáhl naprostého vrcholu ve všech sférách, do kterých pronikl.

I přes tento slibný začátek se však nepodařilo vládnoucí vrstvě odolat a časem se stala stejně despotickou a nepružnou, jako tomu bylo v případě vlády Sjednocené Silly. V tomto případě to však byli literáti a nikoli vojenští hodnostáři, kdo si nárokoval monopol na nejvyšší posty v zemi. Nespokojení, zejména vojenští, úředníci a hodnostáři se s tímto nadutým postojem civilních úředníků nemohli smířit, zorganizovali puč a sami se chopili vlády. Můžeme říci, že až do 2. poloviny 14. století byla Korea ovládána vojenskou silou.

Kromě vnitřních problémů se Korea potýkala s nebezpečnými nájezdníky ze severu. Již od počátku 12. století musel stát odrážet stále sílící nájezdy Kitanů a později Džurdženů. Tyto vpády byly sice odvráceny, ale přesto vyčerpaly státní pokladnu a zemi výrazně oslabily. Další, mnohem vážnější, nebezpečí však mělo přijít později – a sice mongolské nájezdy.

Mongolové poprvé zaútočili v roce 1231 a rychlým postupem pronikli daleko na jih. Královský dvůr ve strachu prchnul na ostrov Kanghwado a nechal zemi pustošit mongolskými nájezdníky po celých 25 let! Mezitím se opět „přelila“ moc ve státních kruzích, postupně byla oslabována moc vojenských hodnostářů a i přes jejich četné protesty království Korjo nakonec uzavřelo s Mongoly mír. Podmínky jeho přijetí však pro Korjo byly velmi potupné. V mírovém ujednání mimo jiné stálo, že princové Korjo budou muset zůstávat a žít v Pekingu až do doby úmrtí jejich otců, a co víc, za manželky jim byly vybírány mongolské princezny. Korea se tak stala jakýmsi „národem zeťů“. Kromě toho mělo Korjo povinnost splácet roční tribut zahrnující značné množství nejrůznějšího luxusního zboží, což vydrancovanou zemi velmi zatěžovalo. Navíc Mongolové požadovali vojáky a lodě pro své expanzivní plány do Japonska. Tyto požadavky měly ve výsledku přímý vliv na pád státu Korjo a na vznik nové dynastie.

I přes tento negativní vývoj se Korju podařilo udržet si nějakou dobu pozice a během rebelií a zmatků v Číně při nastolování nové dynastie Ming vyhlásilo nezávislost. Nicméně potřeba změny vládnoucí dynastie byla již velmi zřejmá a bez větších problémů se jednomu z původních králových generálů I Song-jemu podařilo provést puč, v roce 1392 se chopil moci a vyhlásil nový stát – Čoson.

Společnost, kultura a náboženství v období Korjo

Počátkem období Korjo, přibližně do 11. století, se díky nastolené politické stabilitě začalo dařit všem sférám umění. Z tohoto období pochází např. jeden z nejslavnějších korejských uměleckých artefaktů – kamenina zvaná „celadon“. Říká se o ní, že předčila tehdejší čínské celadony a dodnes je velmi ceněná. Má modrozelenou „ledňáčkovskou“ barvu nejrůznějších odstínů, bývá zdobena vykládáním v nástřepí.

Co se týče náboženství, došlo k naprostému rozvoji buddhismu. Stal se nedílnou součástí každodenního života společnosti Korja a dal charakteristickou podobu její kultuře. Učení bylo systematizováno v souvislosti s tiskem Tripitaky, souboru buddhistických kanonických spisů v čínském překladu na dřevěných matricích (podrobněji viz kapitola Památky).

Stejně jako v období Sjednocená Silla byl buddhismus podporován vládnoucí vrstvou a počet klášterů na korejském území dosáhl koncem 14. století údajně přes 80 000. Kláštery rozšiřovaly své pozemky dary od krále a šlechty, nemusely z nich platit daň, a tak jejich ekonomická moc stále rostla. Své majetky dále zvyšovaly chováním skotu a obchodem. Kvůli tomu dokonce vyvstala potřeba tak velký majetek chránit, proto začaly vznikat oddíly bojujících mnichů. Pravdou však je, že tyto oddíly využíval i stát např. při odrážení nájezdů severských kočovníků. Je známo, že oddíly mnichů byly mnohatisícové, a jen z toho si lze udělat představu, jak významnou část tehdejšího obyvatelstva tvořili právě mniši.

Období Čoson (1392–1910)

První dvě staletí období Čoson byla obdobím relativního klidu a prosperity. V té době vládli v Koreji jedni z nejmoudřejších a nejschopnějších panovníků – králové Sedžong (1418–1450) a Sedžo (1455–1468). Král Sedžong proslul jednak svou politickou a diplomatickou zdatností, avšak proslavil se i na vědeckém poli. Dal údajně podnět (podle některých verzí jej dokonce sám vytvořil) ke vzniku hláskového písma sloužícího k zápisu korejštiny. Písmo zvané hangul funguje na jednoduchém principu, je lehce zapamatovatelné a od 15. století se s menšími obměnami používá dodnes.

Období míru však násilně přerušila japonská invaze v roce 1592, kdy do Koreje vtrhly japonské oddíly pod velením generála Tojotomi Hidejošiho. Díky naprosté vojenské převaze obsadily za necelý měsíc téměř celé území Koreje. Korejská obrana byla jen sérií proher až do doby, kdy byl povolán admirál I Sun-sin (jedna z největších a nejoblíbenějších postav korejských dějin), který díky skvělému vynálezu tzv. „želvích lodí“ způsobil ve válce zvrat a střet nakonec dopadl ve prospěch Korejců. Přestože Korea válku oficiálně vyhrála, pociťovala její následky ještě dlouho po jejím skončení. Během tzv. imdžinské války (bývá tak označována podle roku, ve kterém vypukla – rok Imdžin) bylo do Japonska odvlečeno mnoho zajatců, mezi nimi mnoho zdatných řemeslníků a intelektuálů. Země byla vydrancovaná a spáleno bylo mnoho paláců a klášterů. Jedním z nejvíce postižených byl i královský palác Kjongbok-kung v Soulu, který na svou opravu čekal až do 19. století.

Další ranou na korejské království byly útoky Mandžuů, kteří se počátkem 17. století snažili o ovládnutí mingské Číny. Korea se z důvodu loajality postavila na stranu Mingů, což se jí hořce nevyplatilo, protože ihned po uchvácení moci Mandžuy v Číně následovalo tažení na Koreu. Korea byla nucena uznat říši Čching za svého suveréna.

Království Čoson bylo velmi poznamenáno těmito ranami a následující století se soustředilo na vnitřní obnovu a nápravu škod, které během konfliktů vznikly. Navíc se zde objevil ještě jeden fenomén, který měl od základu otřást tradičním společenstvím – a sice pronikání západních myšlenek a učení do Koreje. Nejnápadněji se tyto západní vlivy projevily v konverzi lidu ke křesťanství, zejména k protestantsví. Královský dvůr vyděšený neznámým jinověrectvím nechal popravit tisíce lidí za podporování, vyznávání či šíření křesťanské víry. Velkým otřesem pro korejský dvůr byla také zpráva o obsazení Pekingu Francouzy a Brity v roce 1860. Od této události se Korea uzavřela a odmítala veškeré snahy západních mocností k navázání kontaktů.

Společnost, kultura a umění období Čoson

Nová dynastie odvíjela svou politiku i ideovou základnu od myšlenek neokonfucianismu. To předpokládalo jednak vyzdvižení staré, stále živé tradice kultu předků a konání rituálních obřadů a zároveň myšlenku nejstaršího muže v rodině jako vůdce a hlavy rodiny. Buddhismus byl v tomto směru považován za nepřátelské učení ohrožující konfuciánské učení a byl nemilosrdně potírán. Klášterům byl zabavován majetek, byly konfiskovány a přežily pouze ty, které nebyly příliš na očích. Výsledkeme „honu na buddhismus“ skutečně bylo jeho částečné vymýcení a s jistotou můžeme říci, že se tento směr v Koreji již nikdy nepodařilo obnovit a zrestaurovat na úroveň jeho slávy a rozkvětu, jakého dosáhl v obdobích Sjednocená Silla a Korjo.

Jako reakce na pronikání západního myšlení a náboženství do Koreje se v 2. polovině 19. století zformoval směr příhodně nazvaný „východní učení“ (tonghak), který synchronizoval doposud známá východní učení a kromě této ideové základny měl i aspekt sociální, protože podporoval a sdružoval „obyčejný“ lid v boji proti „vládě neschopné vládnout“. Vláda ve snaze proti této rebelii ohrožující její pozice zasáhnout povolala na pomoc japonské jednotky. Společnými silami rebelii v roce 1894 potlačili, avšak na Korejském poloostrově byla v tu dobu přítomná i čínská vojska, která tam byla vyslána čínskou vládou obávající se ztráty svého vlivu v Koreji v době přítomnosti japonské armády.

Přítomnost japonských a čínských vojsk v Koreji vyústila nakonec kvůli napětí, které v této oblasti panovalo již delší dobu, v čínsko-japonskou válku (1894–1895), která skončila překvapivým japonským vítězstvím. Japonsko tak mohlo začít s upevňováním svých pozic na strategických místech v Soulu. (Již v roce 1867 s Koreou uzavřelo nerovnoprávnou smlouvu, ve které mimo jiné stálo, že Japonsko má právo prozkoumávat a mapovat korejské pobřeží, na Japonce žijící v Koreji se vztahuje právo exteritoriality atd.)

Když byla Čína jako poražený soupeř politicky „vyšachována“, vstoupila na korejskou politickou scénu nová mocnost – Rusko. Tak se Korea znovu dostala mezi dva „mlýnské kameny“ a stala se střetem zájmu již tradičně Japonska a nyní nově Ruska. Příklon k té či oné straně rozštěpil tehdejší domácí politickou scénu a de facto i královskou rodinu. Původně pročínská královna Min, manželka krále Kodžonga, začala sympatizovat s Rusy a svůj vliv přenesla i na svého manžela. Zřejmě i to přispělo k jejímu zavraždění Japonci v roce 1895.

Napětí mezi Ruskem a Japonskem mezitím dále sílilo a bylo jen otázkou času, kdy přeroste v otevřený konflikt. Ten na sebe nenechal dlouho čekat – v roce 1904 Japonsko nečekaně napadlo ruskou základnu v Port Arthuru a obě země vstoupily do války. Rusko-japonská válka měla poměrně krátkého trvání a byla dalším drtivým vítězstvím Japonců. Tím se Japonsku naprosto uvolnily ruce nad Koreou a mohlo pomalu začít s budováním protektorátu.

Japonský protektorát byl v Koreji vyhlášen v roce 1905 a měl de facto připravit půdu pro pozdější plán – úplnou anexi Koreje. K té došlo o pět let později, v roce 1910. Korejci anexi vlastní země dodnes vnímají jako velké potupení korejského národa a nejsou s touto dějinnou událostí smířeni. Již v prvních letech po anexi se zformovalo hnutí odporu proti japonským okupantům a projevovalo se různými způsoby. Jednak (v roce 1918) to bylo vyslání delegace na mírovou konferenci ve Versailles na tajný pokyn císaře Kodžonga. Tato delegace apelující na bezpráví, které se v Koreji odehrávalo, však na světové konferenci podporu nenašla a v boji proti Japoncům nijak výrazněji nepomohla.

Dalším mnohonásobně mohutnějším projevem odporu proti násilné japanizaci bylo hnutí známé pod názvem „Hnutí prvního března“ z roku 1919 (Sam il undong). Korejským studentům a intelektuálům se podařilo bez jakéhokoli povědomí japonské tajné policie zorganizovat celostátní protest, kterým korejský lid vyjádřil svůj nesouhlas s okupací země. Japonská reakce na toto mírové hnutí odporu byla velmi unáhlená a nepřiměřená. Japonci neodhadli situaci a proti nenásilně protestujícím Korejcům brutálně zasáhli. Přes sedm tisíc lidí bylo zastřeleno a mnohonásobně víc těžce zraněno.

Po této první etapě anexe bylo Japonsko nuceno zmírnit tuto nesmyslně brutální politiku a situace se na čas mírně uvolnila. Byl omezen zákaz vydávání novin a jiných tiskovin, celkově napjatá atmosféra se lehce uvolnila. Z ozbrojených japonských četníků se stala tajná policie, která nebyla tolik na očích, a alespoň „naoko“ byly podmínky pro život v kolonii zlidštěny.

Další ránu přinesla Koreji 2. světová válka, kdy Japonsko svou „kolonii“ využívalo jako zásobnici a zdroj potravin a surovin a také jako pracovní síly, která byla nuceně nasazena na nejtvrdší práce. Dodnes živý a často diskutovaný je problém tzv. comfort women – žen, které byly posílány na frontu pro uspokojení japonských vojáků. Teprve nedávno došlo k prvním omluvám a odškodněním ze strany Japonska.

Po porážce Japonska ve 2. světové válce byla Korea zbavena teroru, avšak politická situace v zemi byla nanejvýš vyostřená. Korea se stala předmětem zájmu obou tehdejších světových velmocí a ideologií – USA a SSSR. Po předběžných jednáních se nakonec tyto dva státy shodly na společné poválečné správě země s tím, že v zemi budou v dohledné době vyhlášeny volby a moc bude předána do rukou jednotné korejské vlády. Nicméně kvůli naprosté neochotě ke kompromisům obou stran ze společné správy sešlo. Byly naplánovány celostátní volby pod dohledem OSN, které ovšem neuznala a na své území nevpustila severokorejská strana. Volby tedy prakticky proběhly pouze na jihu, s drtivou většinou hlasů na prezidentské křeslo je vyhrál bývalý bojovník za korejskou samostatnost I Sułng-man. 15. srpna 1948 byla vyhlášena Jihokorejská republika, zanedlouho poté (9. září) proběhly volby i na severu země, kde s drtivou převahou vyhrál Kim Il-song (Kim Ir-sen) a komunistická strana. Byla vyhlášena Korejská lidově-demokratická republika.

Zatímco americká okupační armáda zůstávala na jih od 38. rovnoběžky a fungovala jako záruka klidu na poloostrově, SSSR svá vojska nepoužil a zásobil KLDR zbraněmi. 25. června 1950 přišel útok ze severu a byla rozpoutána korejská válka. V počátečním stádiu bylo téměř celé území jižní části poloostrova obsazeno Severokorejci. Zvrat ve válce způsobil až příjezd generále MacArthura do Soulu. Za necelý měsíc bylo dobyto zpět celé území a také celé území KLDR až na hranice s Mandžuskem.

Další zvrat způsobilo nasazení čínských lidových dobrovolníků, kteří zahnali spojence opět k 38. rovnoběžce. Několik měsíců probíhala poziční válka, ve které se bojovalo podél 38. rovnoběžky, avšak ani jedna strana již nedosáhla větších úspěchů. Postupně bylo od bojů upouštěno a bylo zahájeno vyjednávání o příměří. Tak vznikla Demilitarizovaná zóna a také tábor v Pchanmundžomu, kde probíhala většina jednání. Korejská válka ještě oficiálně neskončila, bylo pouze uzavřeno příměří.

Období po korejské válce je ve znamení značné deziluze. Korea (jak KR tak i KLDR) byla po válce velmi zničena, tehdejší fotografie a přímá svědectví vypovídají, že se ze ní stala spálená země se zničeným průmyslem, zemědělstvím i obyvatelstvem. Léta po válce se tedy obě strany zaměřovaly na poválečnou obnovu a hospodářské oživení.

V KR se moci chopil prezident I Sung-man, který však i přes dlouhá léta strávená v USA vládl v Koreji téměř despoticky. Aktivně se zbavoval všech reálných i potenciálních politických odpůrců a jeho vláda se v posledních letech opírala o politickou stranu, kterou sám založil a s níž byl zcela provázán. I Sung-man vydržel ve své funkci poměrně dlouho (1948–1960), avšak nakonec byl donucen k rezignaci kvůli rozsáhlým korupčním skandálům a jiným aférám.

Téměř ihned po jeho odstoupení proběhl v Soulu puč, kterým uchvátil moc další z korejských diktátorů – generál Pak Čong-hui. Tím nastalo další dějinné období, kdy měla být Korea spravována armádními veliteli. Aby částečně ospravedlnil uchvácení prezidentského křesla a odvrátil od tohoto incidentu pozornost, snažil se Pak Čong-hui nabídnout lidem možnost pozvednout korejskou ekonomiku. Byly vypracovány několikaleté pracovní plány, zároveň probíhala leckdy živelná výstavba nových čtvrtí nebo měst. Na přelomu 60. a 70. let se však neuvěřitelně rychlý hospodářský růst (někdy označovaný jako „zázrak na řece Han“) zastavil, a generál Pak postupně ztrácel své pozice. Aby upevnil svou upadající moc, vyhlásil roku 1972 v zemi stanné právo, provedl „převraty v úřadech“ a nechal pozatýkat své politické odpůrce. Byla vyhlášena nová ústava jusin, která transformovala korejský systém na legální diktaturu. V roce 1979 na něj byl spáchán atentát, kterému podlehl.

Po letech Pakovy despotické vlády byla země v očekávání lepších politických podmínek. Po krátké době relativního uvolnění však přišel další puč, moci se násilím chopil další korejský generál – Čon Tu-hwan. Stejně jako jeho předchůdce pak nechal v zemi vyhlásit stanné právo a zbavil se svých politických oponentů. Jeho chování však vzbudilo velký odpor u korejské veřejnosti, zejména pak intelektuálů a studentů. Ti zorganizovali demonstrace a protesty nejprve v Soulu, ale pak i v dalších městech. Pokojné protesty se však změnily v krvavý masakr. Generál Čon Tu-hwan se rozhodl rozehnat demonstranty silou a ve městě Kwang-džu, provincii Čolla-do, se odehrál masakr, kvůli němuž přišlo o život až dva tisíce lidí, mnoho jich bylo zraněno a zatčeno. Po této demonstraci síly se odehrály zmanipulované prezidentské volby a generál Čon se stal dalším korejským prezidentem.

Stejně jako za generála Paka byla země pod silným dohledem armády, avšak podmínky pro život „obyčejných“ lidí se překvapivě zlepšily. Později bylo propuštěno mnoho politických vězňů, jedním z nich byl i budoucí prezident Kim Te-džung. Nicméně odpor proti Čonově vládě byl stále živý a sílil. V roce 1988 generál Čon rezignoval na místo prezidenta ve prospěch svého blízkého přítele, kandidáta – Ro Tchä-u.

Myšlenka, že Ro Tchä-u, kterého si generál Čon „vychoval“ jako svého nástupce, nastoupí na jeho místo, popudila korejskou veřejnost natolik, že to vedlo k masovým demonstracím a protestům. Ro Tchä-u se pak ukázal být velmi soudným, když pozval k jednání dva své politické oponenty – Kim Jong-sama a Kim Te-džunga. Jednání nakonec vedlo k novým prezidentským volbám, které však překvapivě dopadly vítězstvím Roa, protože původně stejně smýšlející Kimové se nebyli schopni dohodnout na jednom kandidátovi a rozhodli se kandidovat oba. Tím však rozmělnili hlasy svých potenciálních voličů, a přestože v konečném součtu měli Kimové hlasů více, na vítězství jednoho z nich ve volbách to nestačilo.

Prezident Ro Tchä-u byl v roce 1988 pokojně jmenován do úřadu a jeho nástupem začala šestá republika. Po řadě despotických prezidentů byl Ro velmi umírněným politikem. Ústava, která bylo přijata, byla nejliberálnější ze všech přijatých od vzniku Korejské republiky. Nutno dodat, že snaha o stabilizaci situace v zemi vycházela také z ústředního programu, který měl být v roce 1988 dosažen, tedy úspěšného zorganizování Olympijských her v Soulu,

Novou érou v korejské politice pak bylo období dalších dvou prezidentů – Kim Jong-sama a Kim Te-džunga. Kim Jong-sam (do úřadu byl jmenován v roce 1992) byl po více než 30 letech prvním prezidentem-civilistou. V jeho volebním programu byl zmíněn mimo jiné otevřený boj s korupcí, který Koreu již dlouhou dobu sužoval, a který měl pak skutečně snahu naplňovat. Tím si ovšem proti sobě popudil řadu vlivných osobností a částečně to pak přispělo k poklesu jeho popularity.

V roce 1997 byl do prezidentského úřadu jmenován Kim Te-džung jako první kandidát opoziční strany. Začal prosazovat tzv. „sluneční politiku“, která měla sblížit dosud nesmiřitelně odloučenou severní a jižní část země. Za svou snahu byl v roce 2000 odměněn Nobelovou cenou míru.

Na postu prezidenta v roce 2002 Kim Te-džunga nahradil No Mu-hjon, který je i přes značný pokles jeho popularity po jeho otevřeném projevu podpory jedné z politických stran úřadujícím prezidentem dodnes.

Zpracováno ve spolupráci s China Tours.