K večeři jsme dostali okurkový salát od jednoho z japonských dobrovolníků, který byl nadšený, že se mu okurky podařilo vypěstovat. Až po jídle nám došlo, že jíst zeleninu z oblasti Fukušimy asi nebyl úplně ideální nápad. Vláda se přece jen snaží situaci stále tutlat a my potkávali dva druhy lidí. Jedni tvrdili, že je situace pod kontrolou a není se čeho bát, ti druzí jim zase oponovali. Pravda leží asi někde mezi oběma tábory.
Les Aokigahara leží na úpatí nejslavnější japonské hory Fudži. Na pohled je to velmi romantické místo – ale ve skutečnosti spíš připomíná nějaký japonský horor.
Když se řekne hřbitov, vybaví se každému velmi podobná představa. V některých zemích ale mají o hřbitovech úplně jinou představu než my.
Město Kyoto na ostrově Honšu bylo založeno podle čínských vzorů v roce 794 a až do poloviny 19. století bylo hlavním městem Japonska. Po více než tisíc let bylo Kyoto centrem japonské kultury. Představuje vývoj japonské dřevěné architektury, především náboženských staveb, a také proslulých japonských zahrad, které ovlivnily zahradní architekturu na celém světě. Památka zahrnuje svatyně Kamo (Kami a Shimo), chrámy To-ji (Kyo-o-Gokokuji), Kijomizu-dera, Daigo-ji, Ninna-ji, Saiho-ji (Kokedera), Tenyu-ji, Rokuon-ji (Kinkaku-ji), Jisho-ji (Ginkaku-ji), Ryoan-ji, Hongan-ji, Kozan-ji a hrad Nijo. Dále pak několik památek za hranicemi města – svatyně Ujigami a Byodo-in ve městě Uji a stavby ve městě Otsu.
Říká se, že kdo jede do Japonska, neměl by si nechat ujít dvě města – Tokio a Kjóto, přičemž o Kjótu se trochu básnicky říká, že je srdcem Japonska. Každopádně oproti Tokiu je podstatně menší a jen pro srovnání: zatímco Tokio má obyvatel nějakých 35 miliónů, Kjóto daleko sympatičtějších 1.4 milionu, navíc se bezprostředně kolem něj tyčí pěkné kopce. Kjóto bylo v letech 794-1868 sídlem císaře a po dobu 1100 let hlavním městem Japonska. Války se Kjótu nevyhnuly (většina památek byla zničena v 15. století a ty, které jsou k vidění dnes spadají do doby Edo, čili 1600-1896), ale co je zásadní, vyhnula se mu druhá světová válka, resp. letecké bombardování.
Využil jsem toho, že se Ginza vždy během víkendu odpoledne zavírá pro auta a vyrazil tam. Samozřejmě mě zase hnala posedlost udělat hromadu fotek, i když bylo jasný, že o krásnejch záběrech s modrou oblohou si můžu akorát tak nechat zdát – nebe bylo souvisle šedivý, což je pro fotografování ta nejhorší varianta.