Hovořit o něčem, jako je „japonská národní povaha“ nebo „typické japonské vlastnosti“ z krátké návštěvy nelze, a to tím spíše, že jsme se pohybovali převážně po městech. Nicméně několik nápadností.
Japonské zahrady jsou kapitola sama pro sebe. Nikdy jsem dosud neviděl tak upravenou krajinu. Už od letiště, které je pěkně daleko od Tokya, jsou všude domečky obklopené zahrádkami a na nich spousta kytek, teď převážně kvetoucích, a z nich nejvíc azalek, a pak stromů, resp. stromečků, ostříhaných do takových těch obláčků, co známe z japonských obrázků.
Japonsko žije z tisícileté úcty člověka k ostatním lidem i k přírodě, kterou ponechává divokou nebo ji lehce přetváří do parků plných harmonie a klidu. Japonské zahrady a chrámy jsou oázami krásy v zemi nejmodernějších technologií, kterou křižují vlaky svištící tryskovou rychlostí a jejíž města plní hektické davy spěchajících lidí.