Lidé, zvyky, náboženství

V Japonsku není jednoduché domluvit se anglicky, Japonci jsou však velmi sdílní a rádi se vyptávají. Oblíbeným tématem je počasí. Místo podávání ruky se Japonci zdvořile uklání. Celkově jsou mimořádně zdvořilí a slušní a totéž se očekává od vás.

Národnostně je Japonsko téměř homogenní, více než 99 % obyvatel tvoří Japonci. Na ostrovech žije přibližně 700 000 Korejců a 100 000 Číňanů.
Japonské zvyklosti jsou velmi úzce spjaty s náboženstvím. Japonci měli své vlastní náboženství shintó (cesta Bohů), které nemělo žádného zakladatele ani proroka a spočívalo v uctívání přírody a bohů. Neexistuje žádný psaný kodex kromě některých mýtů, které byly zapsány v prvních japonských kronikách Kodjiki a Nihon shoki. Shintó učilo, že každý objekt v přírodě, třeba jezero, strom či skála, má stejně jako živé bytosti své božstvo, své kami, jež je třeba uctívat. Typickým příkladem je hora Fuji, která je stejně jako všechny přírodní síly, považována za božstvo. Výstup na ni je chápán jako obřad a provést jej může jen ten, kdo se před tím očistil. Jednoduché shintoistické svatyně lze najít skoro všude, výjimkou nejsou ani prostranství v moderní zástavbě. V shintoistické svatyni se kupují tzv. omamori, talismany, které mají chránit před různými neštěstími.

Šintoismus

Šintó dalo Japonsku báje o stvoření hmotného světa a jeho dějiny. Tento kult je jeden z nejstarších a probouzel v lidech víru, že jsou nástupci bohů. I když se původní záměr tohoto náboženství časem vytrácel, oblíbenost tohoto kultu mezi obyvateli neklesala. V čele božské hierarchie šintoistického náboženství stál Kami Ama Terassu Oho. Tomuto bohu byly už od pradávna stavěny a zasvěcovány chrámy a dvakrát za rok byla na jeho počest vedena honosná procesí, jichž se účastnil každý. Tato tradice se prý dodržuje i dnes.

Stejné úcty se těšil i vládce nebes a ochránce duchů Amida. Tento bůh je nekonečno, stvořil vesmír a ovládá svět. Tisíc let pobýval mezi lidmi, aby jim předával své vědomosti a učil je pravé víře. Po uplynutí tisíce let dobrovolně zemřel (na rozdíl od Krista, který byl ukřižován) a vrátil se do svého sídla v nebi. Amida byl vyobrazován jako vícehlavý jezdec. Měl buďto sedm, nebo tři hlavy.

Amidův syn se jmenoval Kanon a měl podobu napůl člověka a napůl ryby. Lidská půlka byla ta horní, měl čtyři ruce a ženská prsa. Kanon stvořil Slunce a Měsíc. Jeho syn, Sluneční bůh Dai-Nitz-No-Rai, vládl kromě Slunce také vzduchu a světlu všeobecně. Jeho bratr Jebis byl bůh moře, vod a bohatství.

Vedle těchto a jiných bohů vyznával šintoismus mnoho polobohů, menších bohů a nadlidských bytostí. Například Isumov plnil vlastně funkci takového vrátného v podsvětí. Přijímá duše zemřelých, očišťuje je v plamenu a předává Amidovi. Jamato je velice podobný Herkulovi – musel splnit několik úkolů, aby potom mohl svět zachránit před sedmihlavým drakem.

Šintoisté mají zajímavý názor na lidskou duši. Člověk nemá jednu duši, ale hned několik, maximálně však devět. Podle počtu duší se měří povaha a mysl člověka. Když má někdo málo duší, je nedokonalý, pokud jich má naopak moc, bývá nestálý a nervní. U potomka nezáleží, kolik duší měli rodiče – muž s jednou duší může mít syna s devíti a naopak. Duše se dělí na jemné a hrubé a jejich vzájemný poměr také hraje svou roli.

Buddhismus

Buddhismus se v Japonsku nazývá bucudó, někdy také „nová bohoslužba“,  buddhismus takřka vytlačil šintó. Do Japonska se dostal kolem roku 520 našeho letopočtu díky čínskému vlivu. První velká expanze buddhismu do Japonska nastala za vlády císaře Kim Mjoo. V této době se objevují první buddhistické texty a Buddhovy obrazy. První Buddhovu modlu získalo Japonsko darem od korejského krále a tato modla se dodnes ukazuje v chrámu Zen Kvoo v Mijaku.

V šíření nového náboženství stála velká překážka – hluboká víra Japonců ve staré bohy. Ale buddhističtí kněží vyřešili tuto situaci malou lstí: dědice japonského trůnu prohlásili za Kvan Vonovo znovuzrození, a tak se buddhismus rozšířil dále mezi obyvatele.

V 7. a 8. století našeho letopočtu zažíval buddhismus největší rozmach. V této době vznikaly mnohé sekty, jako například Šingon Džu. O několik století později byl díky křesťanskému tlaku misionářů buddhismus utlačován a jeho vliv slábl. Křesťanští misionáři však byli zanedlouho z Japonska násilně vyhnáni, křesťané pobiti a všechny křesťanské písemnosti spáleny.

Duchovním představitelem japonského buddhismu je Dairi. V dávných dobách byl Dairi zároveň císařem, později se však stal spíše náboženskou loutkou. Dairi nikdy nesměl opustit císařský palác, pouze jednou do roka mohl jít do palácových zahrad, kde přijímal hold věřících.

Japonský buddhismus se v mnohém podobá tibetskému lamaismu. Ale například víru v posmrtný život si Japonci do tohoto náboženství vsadili, aby lépe pochopili božský princip odměny a trestu. V 17. století byl buddhismus po dalších náboženských bojích buddhistů a křesťanů uznán jako státní náboženství.

Konfucianismus

Jedná se o jeden z nejvlivnějších čínských náboženských směrů, který výrazně ovlivnil morální hodnoty i v Japonsku. Zakladatelem je Kčung-fu-c´ (latinsky Konfucius, 551–479 př.n.l.), současník Buddhy i zakladatele taoismu, Lao-c´a. Konfucius byl učitel a filozof s velkým politickým přehledem. Celou jeho naukou se prolíná koncept humanity, lidskosti a loajálnosti.

Cílem učení je dokonalost člověka, které lze dosáhnout morální kultivací sebe sama. Konfucius vymezil lidské vztahy, a to mezi rodiči a dětmi, pánem a sluhou, mužem a ženou, starším a mladším bratrem a mezi přáteli. Zajímavostí je, že v Číně byl na prvním místě vztah mezi otcem a synem, v Japonsku byl na prvním místě vztah mezi pánem a jeho vazalem. Pokud v životě vazala-samuraje docházelo ke konfliktu mezi povinností (giri) a city (nindžó), měl se podle svého kodexu rozhodnout ve prospěch povinnosti.

Křesťanství

Toto náboženství přišlo do Japonska během roku 1549 – víru v Krista údajně přivezl na palubě portugalské obchodní lodi svatý František Xaverský, a řadí se tak mezi ty mladší náboženství, která jsou v Japonsku. I to je možná důvod, proč jej dodnes většina Japonců vnímá jako cizí náboženství.

Úspěch a neúspěch křesťanské mise od počátku úzce souvisel především s neschopností misionářů akceptovat místní kulturu a vládnoucí šlechtu, která rozhodovala o všem. Navíc se šiřitelé křesťanské víry snažili regulovat světskou moc nejvlivnějších buddhistických sekt. Jakmile však chrámy dostala vláda pod kontrolu, vystoupily do popředí obavy z nové víry. Jednak to byla nedůvěra v představitele křesťanství, což byli cizinci, převážně Španělé a Portugalci, jednak obava, zda by tito mužové (národem považovaní za svaté) nemohli v případě válečného konfliktu přimět lid stranit nepřátelům.

Na přelomu 16. a 17. století se objevily první protikřesťanské edikty, jejichž proklamace byly stále razantnější a které byly se stále rostoucí krutostí uplatňovány v praxi. Kolem poloviny 17. století byly japonské ostrovy zbaveny všech misionářů. Spolehlivému vykořenění křesťanství měla napomoci i některá opatření, která na více než 200 let poznamenala japonský náboženský život. V zájmu přehledu o náboženské loajalitě obyvatelstva vyžadovala vláda na všech rodinách, aby měly striktně určenu příslušnost k některému z místních buddhistických chrámů, jemu aby hlásily každé narození dítěte, sňatek, úmrtí či změnu adresy. Tak mohly být tyto skutečnosti podrobeny náležité kontrole.

Důležitým mezníkem v prosazování náboženské svobody se stal postoj vlády v období Meidži vůči křesťanům. V prvních letech éry Meidži byla přísně potrestána řada věřících, kteří si dokázali uchovat svou víru v tajnosti téměř po tři staletí i přes zákaz jejich náboženství. Zpráva o metodách potlačování náboženské svobody se rychle rozšířila do Evropy, která pak přijala japonské vyslance velmi chladně. To přimělo vládu roku 1873 zrušit zákaz křesťanství.

Zpracováno ve spolupráci s China Tours.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: