Jak jsme tři měsíce žili v japonském chrámu

Vydali jsme se do oblasti postižené zemětřesením a tsunami. Určitě si vzpomenete na rozruch okolo poškozené elektrárny ve Fukušimě – tak i za tohle mohla velká katastrofa východního Japonska v roce 2011. Média tak moc omílala únik radioaktivity, až skoro zapomněla zmínit, že šlo o jednu z nejničivějších katastrof v historii, že pod návalem tsunami zmizela města a ohrožena byla infrastruktura a ekonomika celého státu. Město Rikuzentakata, kam jsme měli namířeno, tehdy přišlo o 10 % obyvatel, a tím pádem došlo k újmě nejen fyzické, ale hlavně psychické. Ve městě s dvaceti tisíci obyvateli přišel o někoho každý – o někoho z rodiny, o přítele nebo známého.

Práce ve městě Rikuzentakata

Člověk čeká všemožné, když jede na takové místo pracovat. V hlavě se nám hnaly představy, jak město vypadá, jak moc je zničené nebo opravené, kde vůbec budeme spát a trochu nás strašila i přítomnost toho druhého. S Nelou jsme si rozuměli, ale zhruba rok jsme se neviděli a teď nás čekaly tři měsíce strávené nonstop spolu.

Po krušném dvoudenním cestování nás přivítali Haru a Kuwa, ukázali nám maličký, starý chrám, který se měl stát naším zázemím – a hlavně domovem. Společně jsme se probouzeli, sdíleli každé jídlo, pracovali a večer usínali. Tři měsíce by tak mohly znít jako nekonečně dlouhá doba, ale celé situaci dost pomohla různorodost naší pracovní náplně. Na začátku jsme totiž ještě netušili, jak moc velké štěstí jsme při výběru měli.

Nejširší nabídku průvodců a map Japonska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Z jednoho tříměsíčního programu se vyklubal balíček workcampů – a vlastně poměrně unikátní projekt zaměřující se na celou východní část postiženou oním osudným dnem. Každou středu bylo volno, jinak se pořád něco dělo. Práce na rajčatové farmě, čištění ústřic v přístavu, návštěva dětských center nebo trhání plevele na čajové plantáži, tak vypadal náš obyčejný pracovní týden. Ten poté doplňovala další práce s dětmi a sociálně-humanitární pomoc, což v praxi znamená, že se stanete v podstatě atrakcí pro většinu občanů v rurálních oblastech.

Japonsko se sice světu už dávno otevřelo, ale pořád není úplně zvykem, aby se někde na venkově procházeli dva Evropani. Lidé nás pozorovali, chodili za námi, povídali si a ti odvážnější na nás volali: „Hello!“ Několikrát jsme se nejspíš objevili v místních novinách a televizi, když nás při práci fotili a dělali rozhovory. Mísily se v nás pocity nadšení a jakéhosi provinění. Přišlo nám, že dostáváme více pozornosti, než bychom si zasloužili. Že jsme v podstatě nic moc neudělali a máme se jako v bavlnce.

Cizince si zde zapamatují

Až na místním Global Campu, kam se sjeli středoškoláci z Okinawy, aby pomohli zdejší ekonomice, nám jeden ze studentů řekl: „Dodnes si pamatuju, když jsem jako malý kluk jezdil do školy vlakem a občas viděl nějaké cizince. S kamarády nás neskutečně zajímali a chodili jsme se jich ptát, odkud jsou. Stejně jako si je pamatuju já, ty děti, které navštěvujete, si budou navždy pamatovat vás.“

A možná to byla ta lekce, kterou jsme potřebovali – nedívat se na všechno tak osobně a subjektivně, ale občas vykouknout a pochopit jak činy jednoho vnímá ten druhý. Naše japonská jména Petoru a Nera si bude pamatovat jen velmi málo lidí, ale utěšuje mě myšlenka, že některé z těch mnoha dětí třeba bude vzpomínat na to, jak za ním jednou někdo přijel zdaleka, aby si spolu aspoň chvíli mohli hrát. A možná udělá něco podobného pro někoho, kdo to v tu chvíli taky bude potřebovat.