Cestopisy a reportáže

Jeho přísné oči jsem poprvé spatřil na perských hranicích. Doprovázely mě pak v Íránu na každém kroku. Chvílemi jsem měl pocit, že si mě podezřívavě prohlížejí i ve spánku.

Když jsem vycházel z hotýlku Guds v Orumiyeh, překvapil jsem paní, která zrovna vcházela dovnitř. Při pohledu na cizince si rychle, bojácně zakryla obličej částí svého černého čadoru. To mě přimělo posunout si klobouček taky trochu víc do čela, protože černými bubáky mě doma jako malého strašili.

V sedm hodin zapadá slunce nad Esfahánem. Město ale neusíná – právě naopak! Na Imámovo náměstí přicházejí stále další rodinky, party kluků i hloučky chichotajících se slečen a zabírají poslední místa na trávnících. Přes den bylo vedro, takže teď teprve začíná piknik. Už si ani nemáme kam sednout se zmrzlinou. Každý na nás pokřikuje: „Hello Mister, what country?“ Po sto padesáté čtvrté odpovědi „Džumhuriye Ček“, jsme rádi, že konečně usedáme do jednoho zákoutí a můžeme se kochat nádherně nasvíceným náměstím.

Město Zanjan v severozápadním Íránu bývalo dříve významnou zastávkou na Hedvábné stezce – v půli cesty mezi Tabrízem a Reyem (dnešní Tehran). Dnes je proslulé hlavně výrobou nožů. Když jsme do města přijeli a hledali hotel, blížila se půlnoc a výlohy plné naleštěných kudel, žabykuchů, dýk, šavlí a mačet na pocitu bezpečí rozhodně nepřidaly. Nicméně rána jsme se dočkali a mohli strávit v Zanjanu nádherný den ve skvělém bazaaru a se skvělou rodinkou.

Cukr mezi zuby, usrkavat caj a pak se natahnout pro vodni dymku. Uz se mi trochu toci hlava, tak si udelat pohodli a pozorovat ostani v cajovne. Jsou to vetsinou mladici, prichazi, vzdy trochu zpozorni, kdyz uvidi cizince, ale jen co zabafaji z vodni dymky, hned se smeji a chteji se bavit. „Odkud jste?“ je nejcastejsi dotaz v anglictine. „Cesi…? Aaa, Nedved!!“ A hned by se bavili o fotbale. Tak to je ted nas prvni vecer v Iranu. Nejsme sice jeste v tom „pravem“ Iranu, zatim jen kousek od Turecka, vlastne ted spise bliz Azerbajdzanu, a tady to dokonce driv Azerbahdzanu patrilo, takze je to tady riznute mnoha narody a kulturami.

Bájný Ararat se tyčí na pomezí Turecka, Arménie a Íránu, kde určitě musel být vynikající „turistickou značkou“ pro dávné poutníky po Hedvábné stezce. Podle Iegendy na jeho svazích přistála Archa Noemova. I když se občas někdo pokusí o hledání jejích zbytků, na životě pod Araratem to nic nemění.

Ještě předtím, než naše letadlo brzy ráno přistálo v Teheránu, se ženy z naší výpravy musely převléknout a nasadit si tmavé šátky na hlavy, protože vystoupit musí striktně zahalené, jak nařizují islámské zákony. V Íránu se toto nařízení týká i cizinek. Kvůli vízu si Karin dokonce musela nechat udělat pasové fotografie v šátku. Taky v autobusech tu sedí ženy a muži odděleně – muži vpředu, bubáci vzadu.

Jedna z těch vzácných oblastí světa, kde i dnes můžete „objevovat“, je provincie Khorasan v severovýchodním Íránu. V historii byla součástí bohatých a mocných říší, ale dnes je to zapomenutá část i tak málo známé země. Skvostné mešity, tajemné hrobky, zapomenuté hrady a karavanseraje tu překvapí v každém městečku.