Cestopisy a reportáže

Šalamounův trůn se nazývá místo, kde tento věhlasný muž snad nikdy nebyl a Teherán je přelidněné a k cestovatelům nevstřícné město. Naopak Kashan, oáza vprostřed pouště, nabízí zahrady a parky s tekoucí vodou k odpočinku a osvěžení. Cestovatele navíc láká svými historickými domy, kde kdysi bydleli bohatí měšťané a dnes si je mohou prohlížet turisti. A že stojí za to!

Jak se tak blížíme k hranicím, honí se nám hlavou spousta věcí. Přemýšlíme zda bude přechod hranic opravdu snadný, jestli budou lidé na druhé straně opravdu milí, jak to bude s těma čádorama a podobně.

V novinách se můžeme dočíst o výstřední íránské islámské theokracii, která omezuje svobody a občanská práva svých občanů, menšin a žen. Íránští politici se možná snaží vyrobit jadernou bombu a vyhrožují kdekomu kdečím. I to je důvod toho, proč se do Íránu masy turistů nehrnou a o této zemi jako takové toho moc nevíme. A proto nechť je tento cestopis osvětou.

Německý film Im Juli (V červenci), zhlédnutý někdy v sedmnácti, ve mně zanechal silný dojem. Sice jsme to nezvládli alternativním způsobem cestování až do cíle jako hrdinové onoho filmu, stejně jako oni jsme však na cestě zažili mnoho zábavy a dobrodružství. Na Balkáně to rozhodně stojí za to.

Ráno se vydáváme na obhlídku města, procházíme zatím probouzející se bazar a jsme vypuzeni z nádvoří jedné novější mešity.

Večer jsem si všimla otrhané upoutávky na recepci, která nabízela výlety po okolí. Zaujala mě vesnička Abyaneh. Je to jedna z vesnic, kde se stále drží tradice a ženy nosí květované kroje typické pouze pro tuto oblast. Říká se, že pokud by měl cestovatel navštívit jednu íránskou vesnici, pak by to měla být právě Abyaneh, která je jednou z památek spadajících pod ochranu UNESCO. Vesnice je celá postavená z červených cihel a domy mají dřevěné vyřezávané dveře, okenice a balkóny. Obrázky na hotelové nástěnce vypadaly naprosto úchvatně a proto jsme si výlet zamluvily v hotelové recepci.

Když se řekne Írán, tak si jistě každý představí pouštní nebo polopouštní krajinu, ke které patří i nedostatek srážek a vody vůbec. Vyjímky však potvrzují pravidla.

Když v roce 1979 první islámská revoluce v moderních dějinách smetla krutou vládu šáha Pahlavího nad Íránem, mohl se její inspirátor a velký vůdce Ajatolláh Chomejní konečně vrátit z exilu. Na letišti ho čekalo několik milionů nadšením a emocemi opojených lidí. Reportér BBC se tehdy Chomejního při výstupu z letadla zeptal: „Co cítíte?“. Ten se jen rozhlédl kolem a suše odpověděl: „Nic.“