Proč želvy pláčou? Jeden den v životě jejich zachránkyně

Plačící želvy

„Trr“ zvoní mi budík u ucha. Je jedna hodina ráno, začíná odliv, pravý čas vstávat. Beru si čelovku. Tophan, zaměstnanec stanice na ochranu mořských želv, a Dian, studentka biologie na univerzitě tady v Indonésii, mi zívají na pozdrav. Obcházíme asi 15ha velký ostrov Sangalaki. Pokud bychom chtěli jít rychle, bude to trvat jen asi půl hodiny, jenže my se musíme pozorně dívat. Hledáme stopy želv.

Karety obrovské, jeden ze sedmi druhů mořských želv, do kterého patří i tahle samice, dokážou naklást i 150 vajec za jedno snášení. Těhle je 127 – počítala jsem je. Samici stékají z očí slzy, nedivím se, musí to být strašně namáhavé – vyšplhat z vody na pláž až za hranici přílivu, najít dobré místo, vyhloubit jámu, naklást takové množství vajec, zahrabat je – celý proces často trvá více než 2 hodiny. Přemýšlím o tom a obdivuji ji, zatímco ona už se s úlevou, že svůj úkol splnila, vrací do moře. Obcházíme zbytek ostrova a počítáme, kolik želv dnes kladlo vejce. Unavení padáme do postelí.

Druhá vstávačka

„Trr“ řinčí budík znovu. Je 5.30 ráno. „Moc dlouho jsem se nevyspala“, říkám si, ale už jsem zvyklá. Jdeme obejít ostrov ještě jednou a zkontrolovat počty. Pokud nějakou snůšku nalezneme příliš blízko moře, které by ji při přílivu mohlo zatopit, přemístíme ji na bezpečné místo. Je to třeba udělat co nejdříve po nakladení, později už je manipulace s vejci pro embrya nebezpečná.

Je 7 hodin ráno. Pravý čas na snídani – kuchyní voní smažené banány. Někteří po jídle usnuli, já jdu šnorchlovat než bude moc vedro. Nořím se do tyrkysového moře a úplně zapomínám na svět nad hladinou. Korály všech velikostí a tvarů. Ryby zářící různými barvami. Klauni prohánějící se v sasance. Modrá hvězdice. Opodál zvířil písek velký rejnok, asi se mě lekl.

Nejednou jsem se málem lekla já, z boku ke mě připlavala obrovská želva. Je to samec. Je tak blízko, že se mi celý ani nevejde do hledáčku foťáku. Neuvěřitelně elegantní, majestátní, nádherné zvíře. Ahang, šéf místní skupiny ochranářů, říká, že tu želvy odpočívají a páří se. Ze vzdálených míst hojnosti potravy se vrací i tisíce kilometrů ke stejnému ostrovu, kde se narodili, páří se a samice snášejí vejce. Najednou si mě samec všiml, mávl ploutví a zmizel v temnotě hlubiny.

Je přes 35°C, v tomhle vedru se nedá dělat nic. Odpočívám v houpací síti ve stínu stromu a dívám se na moře. Čtu si. Přivezla jsem si množství odborných článků o želvách v téhle oblasti. Populace strmě klesají – lidé vybírají želví snůšky a vejce posílají na jídlo do Číny a Singapuru, želvy se chytají do sítí rybářů a umírají, protože se nemohou dostat na hladinu, aby se nadechli.

„Hana, Hana,“ ruší mě od pesimistického čtení Dian. Hledáme místa s typicky propadlým pískem značícím, že se tu malé želvičky snaží dostat na povrch. A ano, stačí trochu odhrnout písek a objevuje se první černá hlavička. Další a další. Šplhají jedna přes druhou z hnízda a turisté nadšeně cvakají fotáky. Pomáhám ven i zbytku mláďat. Počítáme prázdné skořápky vajec a i vejce, kde se embryo nedovyvinulo. Všechna data se denně pečlivě zaznamenávají. Mláďata dáváme do kýble a přikrýváme ho, aby se nenamáhali jít za světlem. Vypustíme je tak v šest odpoledne, kdy se stmívá, teplota písku je nižší a predátoři už nejsou tolik aktivní.

Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Drobečci míří domů

Tuhle část dne mám nejraději. Sedím při západu pláže na písku a dívám se, jak desítky malých tělíček míří vstříc oceánu. Vím to kruté číslo, dospělosti se podle odhadů při dnešní míře hrozeb, prý dožije jen jedna želva z 1000 nakladených vajec. No a co musím být optimistická, zbývá těm maličkým plazům popřát hodně štěstí a dělat vše, jak nejlépe umím tak, abych pomohla alespoň trochu.

Usínám unavená ale spokojená. Snad se mi nebude zdát o tom turistovi, co přišel s náramkem z želvoviny na ruce ani o místním, co volal, jestli mu neprodáme nějaké vejce do restaurace – máme jich přece každý večer dost, a když je turisté chtějí, on jim je chce prodat. Ne na to nesmím myslet, vždyť je tu i úspěch – spousty malých želv, místní, co mi pomáhají sbírat odpadky… ostatní porozumí a začnou želvy chránit také, nebo si alespoň nedají k jídlu vejce těchto kriticky ohrožených druhů. Doufám.

Za pár hodin zase zazvoní budík.