Cestopisy a reportáže

13.7. úterý Nespala jsem moc dobře ale jsem mile překvapená, že tady není téměř žádný hmyz ani švábi a tak. A taky Tonda, který kvůli prohibici zde, si nemohl dát ani jedno pivo, skoro nechrápal. Jenom trošku. Tak tedy od čtyř hodin nespím a píšu tenhle deník. Výsledek je skoro deset popsaných stran.

Je 7.7.2004, středa Já, Tonda, můj bratr Bóža a jeho manželka Dana (jedou s námi na Bali a pak tam zůstanou, zatímco my dva budeme sami pokračovat dál) opouštíme náš barák a vyrážíme směr letiště. Já se těžce loučím s naším domem, zatímco Tonda s představou piva Staropramen, a proto vymyslel rychlý plán, že si ještě cestou v hospodě U starého pivovaru jedno rychlý „škubnem“. Takže jsme si jedno nebo dvě škubli (jak kdo) a naše cesta může začít.

Každý rok, kamkoliv jedeme, myslím tím sebe a mého manžela Tondu, píšu deník. Na tom by nebylo nic neobvyklého, ale tentokrát vzniklo hned několik důvodů zachytit naše měsíční putování. Tak za prvé bych chtěla podat alespoň malinkatý obraz o zemi, o které se toho moc neví, protože se tam zas tak moc nejezdí a ti lidé, co tam jezdí, si své informace těžce chrání.

Přestože mi to dodnes nejde na rozum, v Indonésii je také „white skin beautiful“. Aspoň mi to tvrdila toulavá prodavačka na balijské pláži v Padangabai, když mě ďoubala prstíkem do míst, kde myslím, že mám žaludek, zatímco jsem se snažila opálit bůčky. Nedalo by se zařídit, aby to platilo i u nás? Ušetřila bych si pro příště popáleniny druhého stupně spojené s oparovými výkvěty kolem pusy a rudé tváře.

„Kuřata by neměly běhat,“ uzavřel Honza zoufalé snahy ulovit v Yogyakartě něco k večeři. Tuhé vysportované kuře a slepenou rýži žvýkal tak dlouho, až ji musel jednoduše spolknout naráz.

Ostrov Sulawesi je jeden z nejpestřejších ostrovů Indonésie. V jeho centru narazíte nejenom na krásnou a nezničenou přírodu, ale také na fascinující kulturu kmene Toraja (čti Toradža). Jejich zvyky a architektura překvapí každého.

Po přeletu z Manada do Makassaru a devítihodinové cestě autobusem jsme dorazili do města Rantepao, což je centrum oblasti Tana Toraja, vyznačující se specifickou kulturou, přetrvávající dodnes. Lidé nazývající se Torajove žijí na náhorní plosině okolo Rantepaa, kam byli vytlačeni muslimskými nájezdníky. Díky izolaci a absenci psaného jazyka je víra velice rozmanitá a věří se v obrovské množství bohu. Díky holandským dobyvatelům je zde hlavní náboženství křesťanství. I přesto si ale zachovávají tradiční ceremonie, své stavby, oblečení, jídlo, sport. Mezi nejdůležitější ceremonie patří pohřby.

Indonésie je muslimská země, a proto v tamních městech musíte obvykle dlouho pátrat, než natrefíte na obchůdek s alkoholem. Na venkově je tomu trochu jinak. Tam lze snadněji dostat různé druhy lokálních alkoholických nápojů, stačí o ně projevit zájem.