Vznik jávského člověka
V období pleistocénu bylo souostroví Indonésie součástí dnešního kontinentu Asie. V době roztávání ledovců byla velká část Asie zalita mořem, čímž se začaly formovat ostrovy Jihovýchodní Asie spolu s Indonésií. V tom samém období se začínají objevovat první lidé. V r. 1981 byly na Jávě objeveny fosilní pozůstatky tzv. jávského člověka (Pithecanthropus erectus), který zde žil už více než 500 tisíc let př.n.l.
Příchod hinduismu
Původní obyvatelé souostroví se začali v období 500–300 let př.n.l. mísit s příchozími z Asie a Indie. Na počátku našeho letopočtu se první indičtí přistěhovalci usazují na ostrovech Jáva, Sumatra a Sulawesi. Ti většinou pocházejí z oblasti Gujarat v jihovýchodní Indii a přinášejí s sebou písma sanskrt, pallawa a devanagari, která se později stávají součástí indonéské kultury.
Začínají se rozvíjet první obchodní vztahy mezi jihovýchodní Indií a Indonésií, což se projevuje i v rovině kulturní a náboženské. Asi do 7. století stále přicházejí noví přistěhovalci, díky nimž je hinduistická víra rozšiřována po souostroví. Především na ostrově Jáva je hinduismus přijímán postupně ve všech sociálních vrstvách. Na jiných ostrovech toto náboženství zůstává dominantní především u vládnoucí třídy.
Hinduistická a buddhistická království
Do 15. století se indonéská kultura mísila s hinduismem a buddhismem, který se v Indonésii začal šířit v prvních dvou stoletích n.l. z Indie. Indické zvyky se mimo jiné odrážely ve správním systému monarchie, organizaci vojska, literatuře, hudbě a v menší míře i v kastovním systému. Indické hrdinské eposy byly vyprávěny pomocí stínového loutkového divadla a získávaly na popularitě.
Na Jávě, především na pobřežích vzkvétají bohaté a mocné hindu-javánské státy. Tato malá království byla vedena lokálními rádži, kteří se ze začátku přikláněli k hinduismu, později k buddhismu. Rádžové, šlechta a správci vesnic tvořili nejvyšší třídu obyvatelstva zvanou priyayi, lid jim platil daně a byl povinen sloužit jim.
Na jihu Sumatry vzniklo kolem 7. století n.l. významné buddhistické království Sriwijaya, které fungovalo také jako obchodní impérium nejen na Sumatře, a zároveň ovládalo námořní dopravu z Indie do Číny. Království zaniklo někdy mezi 12. a 13. stoletím a zřejmě i pod vlivem expanze javánského království Majapahit.
V polovině 8. století vzniklo na střední Jávě další mocné buddhistické království – Sailendra. V době jeho existence byl postaven velkolepý buddhistický chrám Borobudur. Dalším královstvím na střední Jávě byl hinduistický Mataram, za jehož vlády byly postaveny chrámy na planině Dieng a chrámový komplex Prambanan poblíž dnešní Yogyakarty.
Ke konci 10. století se moc království postupně přesouvá na východ Jávy, ale invaze sumaterského království Sriwijaya nakonec znamená jeho konec. Ovšem i Sriwijaya nakonec podlehlo mocnějšímu království Majapahit, které bylo na začátku 16. století poslední hinduistickou říší na Jávě.
Muslimská království
Islám se začal v Indonésii ve větší míře šířit v 13. století, když do oblasti přicházeli muslimští obchodníci z Persie a Indie a navázali tak s Indonésií obchodní styky. Prvními oblastmi, kde se nové náboženství ujalo, bylo pobřeží Sumatry, sever Jávy a ostrov Borneo.
Rádža hinduistického království Demak se stal v 15. století prvním sultánem na Jávě. Během 15. a 16. století takto přestoupilo k Islámu i mnoho jiných indonéských vládců, kteří z něj udělali oficiální náboženství své země. Především tam, kde měl dříve hinduismus jen minimální vliv, měl Islám největší úspěch.
Dnešní hlavní město souostroví, Jakarta, bylo vlastně založeno muslimy. Do 16. století stálo na stejném místě hlavní město hinduistického království Pajajaran, Sunda Kelapa. V r. 1527 bylo město dobyto vojskem muslimského generála Falatehana z nedávno vzniklého sultanátu Demak, a od té doby neslo název Jayakarta.
Příchod Portugalců
V r. 1511 dobyli Portugalci dnes malajskou Malakku, a postupně se přesunuli k sou-ostroví Moluky, které je bohaté na koření. Portugalci se téměř nezabývali dobývání území, místo toho se zaměřili na obchod a šíření křesťanství. Násilím získaná pozice obchodního monopolu znamenala, že všechno zboží putující z Asie do Evropy bylo převáženo na portugalských lodích a prodáváno v Lisabonu. Ten se rozrostl na centrum obchodu s pepřem a dalším kořením v jižní Evropě.
Pro své chování ale byli Portugalci nenáviděni a v Asii vznikalo mnoho konfliktů. Vládci sultanátu Aceh na Sumatře, Demak na Jávě a Ternate na Molukách spojili své síly proti Portugalcům. Ovšem v r. 1570 Portugalci zavraždili vládce sultanátu Ternate v naději, že od jeho nástupce získají určité výhody. Nástupce sultána se ale proti Portugalcům obrátil, zaútočil na jejich pevnosti v Ternate a nakonec se mu povedlo je zcela vyhnat.
Tímto začíná konec superiority Portugalců v Indonésii. Určitou moc si Portugalci nakonec udrželi jen ve Východním Timoru, a smlouvou z 18. století jim Nizozemci tuto část Indonésie oficiálně postoupili. Portugalci ale odtud odešli až v r. 1975.
Východoindická společnost
Dne 23. června 1596 dosáhly první nizozemské obchodní lodě přístavu v západojavánském Bantenu. V r. 1602 se nizozemské obchodní společnosti dohodly na sloučení pod názvem Verenigde Oost-Indische Compagnie (Spojená východoindická společnost). Aby se V.O.C. zbavila možné konkurence, byla ustavena funkce generálního guvernéra, jež zavazovala k dohledu na všechny obchody uskutečňované v Asii.
V r. 1619 se stal generálním guvernérem Jan Pieterszoon Coen. Zpustošil Jayakartu, na jejímž místě vznikla Batavia, a založil zde hlavní sídlo V.O.C. Za násilnického vedení Coena se stalo Nizozemí nejvýznamnější obchodní zemí v Evropě.
Obchod mezi různými oblastmi, jako byla Malakka, Aceh, Banten či Mataram, postupně upadal. Povstání v Ambonu, Sulawesi a na Jávě byla krvavě potlačena. Indonésie byla donucena stát se agrární zemí s cílem pěstovat plodiny, které byly vhodné pro prodej na evropských trzích.
Na konci 18. století V.O.C. čím dál tím víc ztrácela svou obchodní moc, její pozice převzali Angličané. Korupce a špatný management nakonec v r. 1799 vedli k tomu, že Spojená východoindická společnost zanikla. Nizozemská vláda si ovšem chtěla dále udržet velkou politickou moc, kterou V.O.C. vybudovala, a tak byla 31. prosince 1799 Indonésie vyhlášena nizozemskou kolonií.
Pod vedením guvernér-generála Daendelse (1807–1810) začaly pokusy o centralizaci správy ostrova Jáva a omezení moci feudálních vládců. Nizozemská koloniální správa přešla v r. 1830 na nepřímý model vlády, znovu byla obnovena tradiční práva. Nizozemci vykonávali nad Indonésií nepřímý dohled prostřednictvím místních lokálních správců, kteří jim byli podřízeni.
Britové
V době, kdy bylo Nizozemí během Napoleonských válek obsazeno Francií, se Indonésie dostala pod správu britské Východoindické společnosti. Sir Thomas Stanford Raffles se stal guvernér-generálem na Jávě a v jiných koloniích. Raffles ukončil monopol V.O.C. a začal prosazovat liberální ekonomický systém, zemědělci tedy mohli pracovat sami na sebe. Daně byly zaručeny systémem pronájmu půdy, v němž museli rolníci odvádět 2/5 sklizně jakožto pacht. Kromě toho Raffles zakázal obchod s otroky a pokoušel se omezit moc feudálních vládců.
V r. 1812 se Raffles zmocnil yogyakartského Kratonu. To ovšem neznamenalo, že by si Raffles nevážil javánské kultury. Za jeho vlády byl například restaurován hinduistický chrám Borobudur a několik daších hinduistických svatyní
Nizozemská východní Indie
Po vítězství nad Napoleonem byl Raffles donucen odstoupit a 13. srpna 1814 byla podepsána dohoda zaručující Nizozemcům navrácení kolonií, které v r. 1803 patřily pod správu Batávie.
Po krátké vládě Britů se v r. 1816 vrátili Nizozemci, kteří se opět velmi tvrdě chopili moci. Tradiční vůdci ovšem ve střídání moci viděli možnost pro opětovné získání svých pravomocí a nezávislosti. Ozbrojená vzpoura vůči Nizozemcům dala vzniknout prvním nacionalistům. Povstání, ke kterým docházelo na různých místech souostroví, však byla postupně potlačena.
Thomas Matulessy vedl povstání proti Nizozemcům na Molukách v letech 1816–1818. Princ Diponegoro z mataramské říše vedl jávskou válku od r. 1825 do r. 1830. V ní přišlo o život asi 15 000 Nizozemců a 250 000 Indonésanů.
Tuanku Imam Bonjol vedl válku na Západní Sumatře, Teuku Umar válku v Acehu na severu Sumatry od r. 1873 do r. 1903 a Sisingamangaraja, vládce sumaterského kmene Bataků, v r. 1907. Nizozemci se v r. 1908 pokoušeli obsadit i Bali, ale narazili na silný odpor rádži Udayany.
Jávská válka si vyžádala mnoho lidských životů na obou stranách, moc javánské politické elity byla narušena a materiální škody byly obrovské. Kolonie se opět musela stát zdrojem zisku. Jáva musela být transformována na exportní zemi s tropickými zemědělskými produkty. Byl zaveden takzvaný „kulturní systém“ (1830–1870). Javánští zemědělci museli část své půdy obdělávat plodinami určenými na vývoz. Kromě toho museli 1/5 sklizně odvádět jako pacht. K tomu všemu se musela lokální správa centralizovat, protože jávská válka jasně určila, že podpora od místních vůdců je nezbytná.
Po finanční stránce byl kulturní systém jednoznačně úspěšný. Ovšem stoupající nespokojenost lokálního obyvatelstva nad vykořisťováním a touha po větší svobodě vedly ke zrušení kulturního systému v r. 1870.
Národní hnutí
Po neúspěchu lokálních válek a povstání v Indonésii bylo jasné, že odpor vůči Nizozemcům musí dostat novou více organizovanou podobu. Začaly se tedy zakládat různé politické i nepolitické strany. Například Boedi Utomo byla založena v r. 1908, Muhammadiyah v r. 1911 a muslimská Sarekat Islam v r. 1912. R. 1920 se poslední jmenovaná strana rozštěpila na levici a pravici. Levicová frakce později nesla název Partai Komunis Indonesia.
R. 1912 byla založena Partai Indonesia s cílem získat úplnou nezávislost Indonésie. O šest let později vznikla Národní rada, lidové zastoupení, které ovšem mnoho nenabízelo. Pevná pozice koloniální vlády oproti indonéským občanům ještě zesílila zhoršením ekonomických podmínek a přibývajícím počtem stávek.
V r. 1923 byla zavedena přísná omezení svobody shromažďování a projevu. Národní hnutí však už bylo na vzestupu a tato omezení ho nemohla zastavit. V letech 1926 a 1927 propukla povstání na západní Jávě a západní Sumatře vedená Partai Komunis Indonesia (PKI), která ale byla potlačena. To v r. 1927 vedlo ke sloučení všech indonéských stran v organizaci Perhimpunan Politik Kebangsaan Indonesia pod vedením Mohammeda Hatty. V tom samém roce byla založena Partai Nasionalis Indonesia (PNI) kromě jiných Sukarnem a Sartonem.
Celosvětová ekonomická krize v r. 1930 zvýšila napětí mezi Nizozemci a Indonésany. Sukarno a jiné důležité nacionalistické osobnosti byly donuceny k odchodu do exilu.
Japonská okupace
V lednu 1942 vstoupila japonská vojska na území Bornea a Sulawesi, poté následoval útok na Sumatru. Následovala Jáva, která byla dobyta 27. února. O čtyři dny později byla zabrána Batávie a 9. března nizozemské vojsko kapitulovalo. Japonci se snažili Indonésany přesvědčit, aby se stali součástí Velké východoasijské sféry prosperity. Bylo ovšem více než jasné, že to, co Japonci nabízí, není nic jiného než jejich varianta nizozemského kolonialismu. Ekonomická situace se zhoršila, především na venkově, kde velké zemědělské podniky ležely ladem. Dodávky rýže pro japonské vojsko a nábor pracovních sil (romusha), při němž umíraly a mizely tisíce lidí, situaci zhoršilo.
Statisíce Indonésanů bylo nuceně přesunuto, aby pracovalo na různých stavebních projektech v jižní Asii. Indonéské hospodářství v době války upadalo, země čelila hladomorům a poklesu produkce v téměř všech odvětvích. Přes veškerý japonský vliv se národní hnutí udržela. Poté co se národní vůdci, včetně Sukarna, navrátili z exilu, stanuli v čele nově vytvořených politických organizací. Zmobilizovali lid a v září 1944 vyhlásili nezávislost na Japonsku.
Nezávislost Indonésie
Sedmého srpna 1945, dva dny po porážce Japonska ve druhé světové válce, vyhlásili Sukarno a Mohammed Hatta Indonéskou republiku. Dalšího dne byla vypracována ústava.
Ústava zahrnuje v preambuli pět principů národní filosofie Pancasila a zmiňuje se i o povinnosti muslimů dodržovat islámské právo šaría, které bylo později z ústavy vyškrtnuto. Zřeknutí se tohoto světonázoru prakticky znamená rezignaci na islámský stát. Takový krok ovšem neznamená, že by se měla Indonésie stát čistě sekulárním státem, jen náboženství je soukromou záležitostí každého občana. Na druhou stranu, náboženské cítění je v indonéské společnosti tak významné, že je přednostně hájeno jako národní hodnota.
Po vyhlášení indonéské nezávislosti se Nizozemské království nechtělo vzdát své zámořské kolonie a indonéskou nezávislost neuznalo. Namísto toho se Nizozemci pokusili opětovně nastolit pořádek a usadit se v Batávii. Vypukla guerillová válka, v indonéské historii nazývaná „revoluce“, jež trvala do r. 1949.
Během revoluce měla Indonésie vlastní systém vládnutí. Byl jmenován parlament složený ze zástupců politických, etnických a regionálních skupin. Volby byly naplánovány na dobu úplné nezávislosti. Vláda nebyla ideologicky vyhraněná, spolupracovaly strany všech politických proudů. Ve vládě dominovaly Indonéská národní strana (PNI) a strana Masyumi, zastupující nacionalisty a muslimy. Tuto vládu nelze považovat za standardní, fungovala spíše jako dočasná vláda, než skončí válka s Nizozemci.
Sukarno
Indonésko-nizozemská válka byla ukončena za účasti OSN. V listopadu 1949 byl schválen vznik Spojených států Indonésie. Rok poté, 17. 8. 1950, se ze Spojených států Indonésie stala Indonéská republika. Vedení státu převzali představitelé nacionalistického hnutí, které vzniklo během války za nezávislost. Prezidentem republiky byl již po schválení indonéské ústavy v srpnu 1945 zvolen Sukarno, viceprezidentem se stal Hatta. Oba zosobňovali národní sjednocení, Hatta ale již r. 1957 rezignoval.
První volby se uskutečnily v r. 1955. Po volbách se však jednotlivé politické strany uzavřely, nebyly ochotny spolupracovat, což vedlo v letech 1956–58 k rozpadu parlamentní demokracie v Indonésii.
Posléze vznikla tři mocenská centra – regionalisté, požadující větší nezávislost okrajových provincií, skupina za zlepšení postavení armády a skupina prosazující centralismus v čele se Sukarnem a Hattou. Politické strany tak ztratily výlučné mocenské postavení na úkor armády.
R. 1959 si Sukarno upravil ústavu z r. 1945, aby dala prezidentu větší pravomoci. Byla rozšířena moc armády, což posléze vedlo k vojenskému převratu na přelomu let 1965 a 1966. Od října 1965 do března 1966 došlo v Indonésii k obrovským masakrům, odhaduje se mezi 100 000 až 2 miliony obětí a zraněných. Další oběti na životech si vyžádala invaze a následná okupace Východního Timoru v letech 1975–1980. Východní Timor se osamostatnil po referendu konaném 30. 8. 1999.
Suharto
Vojenským převratem se dostal k moci generál Suharto (1966–1998). Suhartův režim bývá označován jako režim „Nového pořádku“, autoritářský režim, během něhož došlo k mnoha občanským nepokojům a zvěrstvům nevídaného rozsahu. Řada konfliktů měla etnický nebo náboženský charakter.
Během Suhartovy vlády zaznamenala země nebývalý ekonomický růst, otevřela své hospodářství zahraničnímu kapitálu, liberalizaci obchodování s devizami a podpořila privatizaci. Jako člen organizace OPEC měla Indonésie zisk z dvojího zvýšení cen ropy v 70. letech. Indonésie vstoupila r. 1967 do společenství ASEAN společně s Thajskem, Malajsií, Singapurem a Filipínami.
Od 80. let začala postupně slábnout moc armády, a s růstem vzdělanosti docházelo k postupné islamizaci ve všech oblastech společnosti, lidé začali navazovat kontakty se zahraničními nevládními organizacemi. S tím byl spojen i růst nespokojenosti s režimem. Demonstrovali studenti i ortodoxní muslimové. Silná opozice a asijská krize v polovině r. 1997 nakonec vedla k pádu Suhartova represivního režimu.
Současnost
V květnu 1998 po krvavých nepokojích, při nichž přišlo více než tisíc lidí o život, Suharto odstoupil a jeho nástupcem se stal Habibi. Habibi provedl řadu reforem a v rámci politického systému vzniklo několik nových, zejména islamistických politických stran. První svobodné volby se uskutečnily v červnu 1999. V parlamentu zasedli jak zástupci islamistů, tak sekularisté.
V říjnu 1999 zvolil lidový kongres nového prezidenta Abdurrahmana Wahida. Wahid měl snahu změnit pořádek, ale indonéská vláda, armáda a různí konzervativní náboženští vůdci bránili rychlé a hluboké demokratizaci, zejména reformy státní správy, soudnictví a armády. Wahid se pokusil zbavit moc armády a tajné služby. Došlo i ke krvavým střetům mezi křesťany a muslimy na Molukách. Wahid sice zavedl některé demokratické změny, nicméně cesta Indonésie k standardní demokracii západního typu byla teprve v počátcích.
V r. 2001 střídá Wahida v čele Indonésie první prezident-žena, Megawati Sukarnoputri, dcera někdejšího prezidenta Sukarna. Také během její vlády zažívá Indonésie krvavé konflikty etnického i náboženského rázu. Navíc ekonomická krize a chudoba v zemi se prohlubuje. V r. 2002 (13 října) je Indonésie donucena čelit bombovým útokům na Bali, při nichž bylo zabito 202 lidí.
První přímé volby prezidenta se uskutečnily v r. 2004 a zvolen byl Susilo Bambang Yudhoyono. Od Yudhoyona se zprvu očekávaly velké demokratické změny, které měly být rychle zavedeny a stejně tak rychle měly fungovat, což ale není možné uskutečnit během několika let u státu, který se potýká s četnými vnitropolitickými problémy. Demokratizace Indonésie ale pokračuje, i když pomalým tempem.
Zpracováno ve spolupráci s China Tours
