Návštěva Bali patří mezi ty nejpříjemnější cestovatelské zážitky z Indonésie. Čeká tam na vás množství kulturních památek, rýžová políčka a zapadlé vesnice, milí lidé a v neposlední řadě dobrodružné potápění.
Hned po příjezdu jsme si v Denpasaru (půlmilionovém hlavním městě, ležícím na jihu ostrova) našli fajn ubytování v rodinném penzionu (pokoj čistý, voda nepáchla – zkrátka komfort) a jali jsme se obhlížet místní památky – např. hinduistický chrám Pura Jagatnatha, kam nás nechtěli pustit bez tradičního sárongu – pruhu látky různých vzorů a materiálů, který se omotává kolem těla jako sukně a nosí ho do chrámu chlapi i holky (jen způsob omotání se liší). Toho umí místní hbitě využít a za „mírný poplatek“ vám ho rádi půjčí. Mimochodem, Bali je plné turistů a místní se jim naučili prodávat cokoliv – od „průvodcovských služeb“ (pár informací, za které pak vyžadují nesmyslné sumy), přes dohazovače bydlení, dopravy, masáží atd. až po půjčení naprosto čehokoliv – třeba otřesného kloboučku s mašličkou, u kterého vám tvrdí, že bez něj vás do chrámu prostě nepustí. V Denpasaru toho jinak k vidění už moc není – muzeum (toho času kvůli hindu svátku zavřené), pár chrámů a také křesťanský kostel (snad jediný na celém Bali).
Ráno při snídani v penzionu nám majitel nabídl zúčastnit se náboženského obřadu, při kterém kněz vysvěcoval rodinný chrám postavený ve dvoře domu (na Bali běžný úkaz – zámožnější rodiny mívají doma chrám, který si nezadá s leckterou katedrálou u nás; ti méně majetní mají, jako v tomhle případě, alespoň zahradní altánek se spoustou oltářků, soch bohů a všemožných obřadních „rekvizit“). Po skončení obřadu prošlo procesí s knězem v čele kolem všech soch bohů v domě a každé darovali obětinu.
Měli jsme v plánu pronajmout si auto a projet celý ostrov, proto jsme se přemístili do Kuty, hlavního turistického letoviska na Bali, poněvadž jsou tam (díky silné konkurenci) nejnižší ceny. Jako doprava nám posloužilo bemo – dodávka, která objíždí město, sbírá lidi a do cílové stanice vyrazí, až když se zcela naplní. Člověk s tím ztratí tak hodinu, ale zase potká zajímavé lidi, kteří si rádi zkrátí čekání konverzací. Pro místní jsou za jízdu úplně jiné ceny než pro turisty a jako všude je potřeba dlouho smlouvat, po jízdě vám stejně znovu řeknou trojnásobnou cenu a musí se začít smlouvat nanovo.
Kuta je balijské Bibione, pouze moře je ještě o něco špinavější, pouliční prodavači o něco vlezlejší a doprava o něco divočejší. Všechno se tam točí kolem turistů (chvíli má člověk pocit, že je v Evropě), kromě hotelů – od těch nejluxusnějších až po úplné kůčy – tam není nic k vidění. Ale je tam bezkonkurenčně nejlevněji na celém Bali, a proto to byl dobrý výchozí bod na výlety po okolí. Večeře v hospodě se tu dala pořídit za 15 korun na osobu, hodinová thajská masáž vyšla na 70 korun a půldenní půjčení surfu na padíka… Obešli jsme snad všechny místní půjčovny aut a nakonec usmlouvali cenu na 120 korun na den. Benzín je taky o fous levnější než u nás – litr vyšel na příjemných 7 kaček.
S půjčeným autíčkem (malý džípek – Suzuki Katana, všeobecně zvaný Jimmy), jsme vyrazili na jih, na poloostrov Bukit, mrknout na vyhlášenou pláž Nusa Dua Beach (nevím kdo a proč jí vyhlásil, zkrátka písek a špinavé moře) a pak na nejjižnější část ostrova – Bali Cliff, kde jsme poprvé potkali opice – makaky jávské. Hopsaly všude kolem cesty dolů k netopýřímu chrámu – a my fotili jako šílení, ačkoliv jsme jich pak viděli ještě tisíce. Odpoledne jsme se jeli podívat na Pura Luhur Uluwatu – chrám na útesech vysoko nad mořem, kde jsou stovky opic – zvyklých na lidi, zvědavých, drzých a nenechavých – rády kradou turistům sponky do vlasů, mobily, apod. Nejvíc je fascinoval náš foťák, respektive jejich vlastní odraz v objektivu – s jedním makakem jsem se o něj tahal asi pět minut. Večer jsme pokoukali západ sluníčka na Jimbaran Beach. Při odlivu, těsně před západem sluníčka, se tam nashromáždí neuvěřitelné množství místní omladiny a všichni začnou hrát fotbal, nebo tam mladí Balijci balí Balijky… Když jsme u fotbalu, všichni Indonésané jsou jím naprosto posedlí – buď ho hrají, nebo o něm mluví (v tom druhém jsou mnohem lepší). Euro 08 tam všichni hltali a nemluvili o ničem jiném. Stačilo se kdekoliv zmínit, že jsme z „Čeko“ (jak říkají naší milé vlasti) a okamžitě jsme slyšeli: „Jan Koler, Poborsky, Rosicky, Pítr Ček,…“ Jakožto fotbalový analfabet jsem se trochu styděl, když mě poučovali, kdo hraje v jakém týmu apod.
Další den jsme vyrazili do Ubudu, balijského centra umění, kultury a řemesel, plného kamenických, řezbářských, stříbrnických a jiných dílniček, také mnoha divadel, kde předvádějí balijský tanec a balet. Prošli jsme zajímavé muzeum Puri Lukisan, kde jsou k vidění všechny školy balijského umění, a pak zažili déšť, který ani trochu nepatřil do období sucha (suchá na nás během půl minuty nebyla ani nitka). Dál na severu na nás čekal u městečka Tampaksiring chrám Gunung Kawi z 11. století, který je vytesaný do skály po obou stranách malebné říčky. Obchodníci nám tam poměrně neodbytně vnucovali hromadu cetek, po našem vytrvalém odmítání byli schopni snížit cenu i na pět procent ceny původní. A ještě severněji jsme v Tirta Empul pozorovali místní, jak provádí rituální duševní i fyzickou očistu v posvátném prameni, vyvěrajícím uprostřed hindu chrámu (jeho zázračné léčebné účinky se prý využívaly už v 10. století).
Doufali jsme, že na Bali bude doprava alespoň o něco lepší než v Surabaye, ale chyba lávky! První chvíli jsem z toho byl při řízení dost vyjukaný, ale kupodivu si na to člověk celkem rychle zvykne. Všichni totiž jezdí jako zvířata, ale nikdo nebourá! Jak se zdá, všichni se řídí jednoduchým pravidlem: „Hlídej si toho před sebou, tebe si zas hlídá ten vzadu“ – a ono to funguje! Chlapík si spokojeně přejíždí přes tři pruhy, aniž by se mrknul do zrcátka a ten za ním, co to musel na místě zadupnout, se vůbec nevzteká – vždyť před půl minutou udělal to samé. Motorky házejí myšky skoro neuvěřitelně, předjíždí zleva, zprava, seshora i zespoda a nikomu to nevadí – vždyť každý šofér má doma motorku, se kterou jezdí zrovna tak. Všichni sice vydatně troubí, ale není to jako naše troubení: „Co děláš, troubo?“, spíš to znamená: „Pozor jedu!“ A protože jede každý, tak každý troubí. Vzniká tím zajímavá kakofonie zvuků – a váš klakson pochopitelně v tom hluku nikoho na nic neupozorní – spíš by ho asi vylekalo náhlé ticho. Přes tohle všechno jsme skutečně neviděli za celou dobu jedinou havárii. Všechno plyne v takové zvláštní harmonii – přišlo mi, že jsem jediný, kdo jí narušuje. Časem se mi ale tenhle styl dostal pod kůži a já si připadal na silnici bezpečněji než v Čechách.
Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Ráno jsme vyrazili znovu do Ubudu. Když jsme čekali na semaforu (tady výjimečně respektovali červenou), přiklusali prodavači a nabízeli noviny ve všech možných jazycích. Říkám jim, že leda tak české. Ani nemrkli a vytáhli Hospodářky. Cena nebyla zrovna nízká (mj. je k ní potřeba připočítat pokuta, poněvadž jsem při dohadování ceny prošvihl zelenou a projel červenou zrovna kolem jediných policajtů na celém Bali) a noviny byly měsíc staré (datum na titulní straně pěkně vyretušované), ale stejně bylo fajn si je takhle po roce přečíst. V Ubudu jsme zašli do opičí rezervace Monkey Forest Sanctuary, tropického pralesa s hinduistickým chrámem a tisíci opic, drzých jak opice! Lidi jim tam často nosí baštu, na což si mršky zvykly natolik, že každému lezou do baťohu a berou si jí samy. Nebo po vás vyšplhají a pak s vámi dělají opičárny – mně jeden opičák vylezl za krk, napřed mi chtěl zvětšit nosní dírky a pak se mi dlouho snažil utrhnout cedulku vzadu na tričku. Jinak tam pobíhaly po střechách chrámu, blbly a praly se. A Báru zase tradičně jedna hryzla (jako snad všechna zvířata, co jsme zatím na cestách viděli).
Dál jsme se vydali na objížďku ostrova směrem na východ do Gianyaru, kde jsme chtěli pojíst na místním, trochu divokém trhu. Kousek od něj byl hinduistický chrám, ve kterém právě probíhala jedna z církevních slavností – ženy navlečené do tradičních hábitů nesly v dlouhém procesí na hlavách obětní koše plné ovoce, pečených kuřátek a jiných pochutin, pak se vydaly se slavností, ale anglicky neuměl v celé vesnici nikdo ani pípnout.
Odpoledne nás čekalo Pura Besakih – chrám v tisíci metrech nad mořem, na úpatí nejvyšší hory Bali, činné sopky Gunung Agung (neboli Matky Hory). Hora je pro Balijce posvátná nejen kvůli výšce, místní k ní mají respekt hlavně pro její aktivitu (sídlí v ní hlavní balijské božstvo). Zhruba jednou za sto let začne soptit a ničí na co přijde. Naposledy to bylo v roce 1963, shodou okolností právě v termínu oslav Svátku největší oběti, nejdůležitějšího balijského obřadu, který se koná jen jednou za století, právě v Pura Besakih. Během oslav začala hora trochu prskat, naplno pak spustila pár dní poté. Proudy lávy pohřbily několik vesnic a celé město, včetně dvou tisíc lidí; ostrov pokryl popel, který zničil všechnu úrodu a na Bali propukl hladomor. Jen chrám Pura Besakih zůstal zázrakem ušetřen.
Ve skutečnosti není Besakih jeden chrám, ale komplex celkem dvaceti tří chrámů různého stáří a velikosti (nejstarší byl údajně založen v 8. století), Balijci ho považují za matku všech chrámů a hlavní hinduistický svatostánek. My jsme tam přijeli v podvečer, což mělo tu výhodu, že jsme tam byli jediní turisté. Byla to i nevýhoda – napřed se na nás totiž vrhla celá smečka zuřivých prodejců čehokoliv (celkem neodbytní a agresivní), pak nás začal otravovat „průvodce“ – bez něj prý dovnitř nesmíme, sami bychom narušili posvátnost chrámu a kdesi cosi. Nakonec jsme mu po dlouhém smlouvání o ceně podlehli. Koneckonců povídání o chrámových obřadech a hindu božstvech bylo celkem zajímavé. Ještě ale nebyl všem dnům konec – čekal nás nálet „žebravých holčiček„, které měly anglické básničky „Půr čajld, nou many, nou fůd, rýly hangry“ naučené tak dojemně a tklivě, že se prostě nedaly odmítnout, už proto, že nám visely na noze. Počasí nevyšlo – mlha a trochu poprchávalo (čehož okamžitě využili „pronajímatelé deštníků“), takže místo slibovaného úžasného výhledu na horu bylo vidět houby. Průvodce nás nechal do všech chrámů jen nahlédnout (dovnitř prý smějí jen hinduisti), ale pak jsme mu utekli a prolezli je všechny. Nakonec se aspoň na chvíli sopka vynořila zpod mraků a nám se naskytl úžasný, až mystický pohled na sopku v mlžném oparu, přes stovku chrámových pagod.
Večer byl ve znamení hledání noclehu v Semarapuře (v celém městě funguje jen jeden hotel – před turisty dobře schovaný a drahý). Mimochodem, v ceně noclehu většinou bývá i snídaně; obvykle ale mají na výběr jen Nasi Goreng – smaženou rýži s kousky kuřecího masa nebo Mie Goreng – smažené nudle s kuřetem. Ráno jsme hodili oko na místní síň spravedlnosti (Getrha Gosa), pozůstatek panovnického paláce (Semarapura bývala kdysi centrem významné Balijské říše), s krásnými stropními malbami z hinduistických eposů, s celkem sugestivním zobrazením pekla (kam se hrabe křesťanské).
Dál jsme zápasili s místními cestami po východním pobřeží do Tenganan, vesničky původních obyvatel Bali Aga, kteří žili na ostrově ještě před příchodem hinduistických Jávanců. Jsou prý velmi konzervativní a uchovávají si po staletí svou původní kulturu.Mluvili jiným jazykem (aspoň nám to tak přišlo) a živili se, kromě obligátního prodeje cetek, také chovem bojových kohoutů na kohoutí zápasy (oblíbená balijská kratochvíle). Další cesta vedla přes Amlapura – město, které se v roce 1963 stalo obětí „hněvu božstva sídlícího v Gunung Agung“. Před výbuchem se jmenovalo Karangasem. Nezbylo z něj skoro nic… Pak si postavili nové a změnili mu název, aby potlačili ošklivé vzpomínky… Jen místní Rádža si prozíravě postavil palác na kopci, takže se zachoval a my ho mohli prolézt (sem tam jsme vlezli někomu do bytu, protože ve velké části paláce se zabydleli místní, kterým se asi po tom neštěstí nechtělo začínat od píky).
Po jídle v japonské hospůdce (po indonéské stravě vítaná změna) s úžasným výhledem na rýžové terásky a vesničku Tirta Gangga,jsme projeli Amed, nejvýchodnější město Bali. Bylo vedro k zalknutí, všechny babky sušící buráky a sklízející rýži se vysvlékly do půl těla (tahle móda, ještě před pár lety hojně rozšířená, se dnes bohužel drží už jen u dříve narozených) a my uháněli kousek dál na sever – do Tulambenu, kde nám v průvodci slibovali úžasné šnorchlování. Hned první pohled pod hladinu nás tak nadchnul, že jsme se rozhodli zaplatit si potápění. Mimo úžasných útesů a spousty ryb je tam k vidění vrak lodi Liberty, amerického křižníku, potopeného Japonci ve 2. světové válce. Válí se na boku, v hloubce 2 až 30 metrů, jen kousek od břehu a za těch pár desítek let stihl kompletně porůst korály… Obešli jsme pár společností a vybrali si Liberty Dive Comp., v jejichž resortu jsme i přespali. První ponor byl asi půlhodinový, do hloubky přes 20 metrů a bylo vážně na co koukat (kromě snad všech ryb nám známých z Polynésie se nám ukázala také například barracuda). Při občerstvení před druhým ponorem jsme zpovídali Jackieho, našeho instruktora, jak je to s balijskou vírou a společností. On sám je stejně starý s námi, má tři děti a bude jich mít víc – prý je to nutnost, aby mu měl kdo zaplatit ngaben, neboli kremaci. Náboženské obřady mu spolknou měsíčně půl výplaty (a to určitě patří k lépe situovaným) a slavnost spojená s kremací je ta finančně nejnáročnější. Po snacku jsme hupsli znovu do neoprénů na druhý, asi 40 minutový ponor, během kterého jsme sklesali „po palubě“ vraku do hloubky asi 18 metrů. Mrkli se i dovnitř (jestli se to tak dá říct, neboť z něj moc nezbylo) a během ponoru viděli mj. pěkného žraloka…
Odpoledne následoval přejezd po východním pobřeží na sever do Singaraji a pak do vnitrozemí k Pura Ulun Danu Batur – krásného chrámu se spoustou pagod, s úžasným výhledem na sopku a jezero Batur. Kousek od chrámu nás „odchytl“ chlapík na motorce a dotáhl nás do příjemného hotelu na břehu jezera Danau Batur. Ráno jsme vyrazili na výlet po okolí jezera, skrz vesničky, kam asi turista nezavítá (např. Songan). Ty byly plné krásných dětí, které houfně mazaly do školy podél silnice, ve školních uniformách – vesele nám mávaly, ale když jsme vyndali foťák, byly pryč, jako když střelí (asi drobet stydlivé).
Přejezd k dalšímu jezeru, Danau Bratan, byl trochu divoký – několik hodin po šílených cestách plných kráterů, rychlostí asi 30 kilometrů v hodině (kopce byly takové, že jsme náš rádoby teréňáček museli párkrát nahoru tlačit). Do Bedugulu na břehu jezera jsme přijeli až pozdě odpoledne. U Pura Ulun Danu Bratan, chrámu zpola na břehu jezera, zpola na ostrůvcích v jezeru, byla mlha a mrholilo, celkem to ale dodávalo místu na jeho kouzlu…
A večer zpátky do Ubudu. Cestou jsme chtěli stihnout vodní palác a chrám v Mengwi, ale bloudili jsme kolem něj asi dvě hodiny a dorazili k němu pět minut po zavíračce. Ubytovali jsme se tedy v Ubudu v pokoji s úžasnými vyřezávanými dveřmi a ještě hezčím zařízením (mimochodem, na Bali platí pravidlo: čím turističtější oblast, tím levnější a hezčí ubytování – asi díky silné konkurenci) a večer shlédli ve starém soudním dvoře z 16. století představení balijského tance – Legong Dance. Je to v podstatě něco mezi divadlem, baletem a tancem, inscenace vypráví vždy jeden příběh z nejznámějšího hindu eposu Ramajany. Tanečníci jsou v úžasných, zlatem vyšívaných kostýmech a v ještě úžasnějších maskách (dřevěných i „make-upových“). O hudební stránku věci se stará několik desítek hráčů na gamelany – bambusové xylofony, na které se hraje železným kladívkem, a gongy upevněné na vyřezávaných trámech.
Ráno jsme se vraceli mrknout do Mengwi – že aspoň nezabloudíme, když už víme kudy. Zabloudili jsme 4x! Změť silnic kolem Ubudu je celkem spletitá a s dopravním značením to Balijci moc nepřehánějí – místní cestu znají a cizinec – ten tu nemá za volantem co pohledávat! Přijedete na hlavní a vyberte si, jestli vpravo nebo vlevo. Krom toho, všechny mapy Bali, co jsou k dostání, kreslily asi po paměti sedmileté děti. Když už přece jenom najdete ukazatel, zjistíte, že je velkou zábavou Balijců psát místní názvy naprosto jinak, než jsou v průvodci a mapě. Ptát se místních na cestu je také fajn – obvykle vám nerozumí a hned vám místo rady začnou nabízet zaručeně nejlevnější cetky, které mají pro všechny případy stále při ruce. Cestou k chrámu Pura Rambut Siwi, nás uchvátila úžasná rýžová terasovitá políčka v kopcovitém terénu cestou. Občas se mezi teráskami krčil malinký chrám nebo aspoň pagoda, obvykle zasvěcený bohyni rýže Dewi Shri.
Západ sluníčka jsme pozorovali u Pura Tanah Lot – chrámu vystavěném na skalnatém ostrůvku přímo v moři, který je doslova obsypaný turisty. Převážně ale z okolních ostrovů (hlavně Jávy), evropskou rasu jsme tam zastupovali jen my – což mělo za následek, že se na nás utvořila obrovská fronta fotografů – každý Indonésan se s námi chtěl vyfotit. Napřed nám to lichotilo, pak už jsme museli utíkat, protože bychom tam byli ještě teď.
Ráno jsme si půjčili surf a šli prubnout místní vlny (Bali je vyhlášená surfařská destinace). Po obědě a pár koktejlech v plážové hospůdce jsme zkusili thajskou masáž. Chlapík, co mě masíroval (celkem sadista), nám vyprávěl, jak se před rokem kousek od místa, kde jsme se potápěli, ztratili dva čeští potápěči (jednoho našli později živého o 200 kilometrů jinde – a pak společně s mým masérem, jakožto překladatelem, sjezdili celou Indonésii při bezvýsledném pátrání po ztraceném bráchovi).
Večer jsme pak absolvovali další cestu autobusem zpátky na Jávu. Úložný prostor byl plný, tak se nám válely batohy v uličce hned u „toalety“. Cesta probíhala dost podobně jako posledně, jen švábi byli o něco větší a na zastávce na jídlo chytrý řidič začal napouštět záchodovou káď hadicí, na kterou zapomněl, takže za chvíli byl celý autobus pod vodou – a jako první pochopitelně naše batohy… Zbytek cesty jsme tedy dojeli s mokrými krosnami na klíně. V pět ráno nás vyhodili v Probbolingu na východní Jávě a my se jali lovit hotel – ale o tom zase příště.
Ahoj, dovoluji si informovat, že žijeme na Bali a (nejen) našim krajanům můžeme nabídnout ubytování, ale i veškerý servis spojený s poznáním tohoto krásného ostrova. Najdete nás na Facebooku:
https://www.facebook.com/chillibali7
Zdravíme ze slunného Bali! 🙂
Lada + Petr
AKTUÁLNÍ INFORMACE PRO ZÁJEMCE O UBYTOVÁNÍ NA BALI! Nabídka několika osobně prověřených vil, různé lokality, různá ubytovací úroveň, různé ceny. Pro více informací pište, prosím, na e-mail
la************@gm***.com
. Osobní doporučení = Vaše jistota na cestách! 🙂
Ahoj,jsem úplný začátečník v cestování a zaujala mě Indonésie,hlavně jsem jednou prohlásila,že se jednou chci podívat na Bali,touhle cestou bych chtěla poznat a najít někoho,kdo byto absolvoval semnou a nebo mi pomohl poradit a překonat ten strach udělat ten krok….. Děkuji Zuzka
Ahoj Zuzko, můj sen to je taky!!! 🙂 chtěla bych vyjet příští rok,doufám, že mi to vyjde! 🙂
Ahoj Terko, s přítelkyní se chystame take ale jeste se rozhodujeme v jakem terminu. Chteli bychom na dva mesice a zatim zjistujeme od znamych kdy je to nejlepsi a shanime bydleni a nejake cestovatelske duse, kteri by jeli s nami. Nejakou malou zkusenost s cestovanim mame, takze jsme plne odhodlani. A tesime se na nove zazitky. Jestli by jsi se chtela spojit zde je pro zacatek muj Facebook – https://www.facebook.com/marek.sikr
Zatim Ahoj…
Ahoj, na začátku února 2016 letím s přítelkyní na Bali. Prostě jsem koupil letenky a zbytek budu řešit po příletu, jen si zarezervuju na pár dní hotel na aklimatizaci. Zůstaneme cca 20 dní. Můžete doporučit nějaké pohádkové pláže? Budu rád za každý dobrý typ. Děkujeme 🙂
Ahoj také jsme si s přítelem koupili letenky na Bali na unor kdy letíte? Cestu zatím plánuji postupně, chceme toho stihnout co nejvíce…
my letime s pritelem 20/2 – 4/3 na Bali a program si budeme planovat az na miste…pokud byste nekdo mel zajem se setkat a popripade nejake vylety absolvovat spolecne, klidne se mi ozvete na
dr*****@gm***.com
Ahoj tady jsem našla krásné video z Bali teď z roku 2017 – mrkněte se – https://youtu.be/gbH1PszBsPI
Ahoj, mi vyrážíme 16.11.-4.12.2017, nemůžeme si z důvodů pracovní vytíženosti vybírat, ale taky koukáme kde se co šustne. Jedeme zatím sami, bez cestovky, a rádi bychom projeli ostrov křížem krážem.
Články v okolí
Tip měsíce: Etiopie
Mezi vlky a vrcholy: výprava do jedinečné přírody Bale Mountains
Cesta časem: Kmeny a tradice Údolí řeky Omo
Prořezané rty, skarifikace i deformování lebek. Význam tělesných modifikací u etiopských Mursiů
Knižní tipy
Olinalá: poklad na konci světa
SOUTĚŽ: Co je nového v JOTA, aneb cestování s knihou. UKONČENO
Nové články
Olinalá: poklad na konci světa
Neznámá Mauritánie
Vánoční trhy od Brém až po Berlín.. a mnohem dál
Vybavení na cesty
NEJLEPŠÍ TREKOVÉ BOTY A POHORY
Výběr testerů Světa outdooru
Darn Tough BEAR TOWN MICRO CREW
Turistická ponožka s neotřelým designem a doživotní zárukou, na každou štreku.