Co všechno se vám může stát v Indonésii

Už uplynul víc než rok od mé měsíční stáže v Indonésii a v hlavě mám plno nových dojmů, přesto ale některé moje zážitky neztratily svůj lesk. Především vzpomínky na zvláštní chování mých indonéských kolegů a kamarádů rozhodně nezevšedněly a ještě pořád ve mně vzbuzují různé emoce od smíchu až téměř k zuřivosti. Předesílám, že jsem trávila většinu času s velmi bohatými lidmi.

Bledí Jakartanci

Když jsem se chystala do tropů, myslela jsem si, že pro mě bude těžké si zvyknout na obrovské horko a sluneční žár. Jaké bylo moje překvapení, když jsem první den v Jakartě pozorovala svoje kamarádky na slunci. Tedy, slunce je v Jakartě moc silný pojem. Přes tuny smogu slunce není vidět, jen občas se objeví, vykoukne na překvapené lidi dole a zase zaleze do svého špinavého bezpečí. Když mělo slunce jedno ze svých nápadů odhalit se, byla jsem zrovna s Tasyou venku. Mířily jsme z obchodního domu do auta, cesta po parkovišti nám trvala asi dvě minuty, během nichž si Tasya přikrývala hlavu svými medicínskými skripty a neskutečně kňourala, jak nesnáší slunce. Později jsem zjistila, že Tasya nebyla výjimkou, a že podobným syndromem trpí většina lidí, které jsem v Jakartě poznala.

Bohatí Jakartanci tráví všechen svůj čas v uzavřených prostorách a slunci se neukazují. Na barvě jejich pleti je to docela znát. Když porovnáte bohatou indonéskou studentku a pouličního prodavače, jenž je dennodenně vystaven slunci, lze si všimnout jemných rozdílů v barvě jejich kůže. Bohatí Jakartanci opravdu trochu blednou. To mi připomíná, že Tasya vykládala o jedné své kamarádce, která si do obličeje píchala injekce, aby jí vymizel pigment. Světlá kůže je totiž v Indonésii symbolem krásy a bohatství a některé méně chytré slečny jsou schopné udělat cokoli pro to, aby byly víc in. Ale to už je jiný příběh. Chování bohatých Indonésanů na slunci není jediná „divná“ věc, kterou můžete v Jakartě, potažmo celé zemi vidět.

Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

V Indonésii se vám ještě může stát, že…

• Budete oslovováni „bule“ (bule=běloch).
• Když budete souhlasit s tím, že se s někým vyfotíte, vytvoří se před vámi fronta lidí, kteří budou čekat na fotku s vámi, aby se mohli doma chlubit, že se kamarádí s bule.
• Budete-li čekat na zastávce na autobus, kam už nesmí nikdo nastoupit, nebojte se, vy tam můžete.
• Mladá muslimka vás v autobuse pustí sednout, protože vás bere jako váženou osobu.
• Někdo s vámi bude chtít jít na rande a bude přitom doufat, že ho vysvobodíte z Indonésie a on se dostane na západ.
• Budete žasnout, jaké kýče čtou místní vzdělaní lidé a budete si při tom připadat jako znalci umění.
• Vždycky vás někdo bude obdivovat za každý hadr, co máte na sobě.
• Budete mít sto chutí vysvětlit panu profesoru XX, Ph.D., že se odpadky házejí do koše, a ne na zem.
• Bude na vás nahlíženo jako na krotitele tygrů, jenom proto, že chcete jet někam sami vlakem.
• Dozvíte se, kdo všechno by se s vámi chtěl bavit, ale nemá na to odvahu.
• Mladá muslimka po vás bude chtít vědět, proč se vždycky ve filmu zamračí a „zaksichtí“ někdo, kdo vypije tequilu.
• Bude na vás pohlíženo jako na blázna proto, že jste ochotní jít sto metrů pěšky a odmítnete taxíka.
• Budete muset vysvětlovat, proč se spolu cizí lidé ve vlaku v Evropě nebaví.
• Budete asi milionkrát tázáni: „A není to nebezpečné?“
• Nepřestanete se divit tomu, že toho o Indonésii víte z turistických průvodců víc než místní studentky medicíny a jejich matky.
• Budete vysvětlovat turistickému průvodci, že jste z Evropy, a on vám řekne, ať mu dáte spropitné v amerických dolarech.
• Budete vysvětlovat vládnímu úředníkovi, co znamená recyklace, a on bude doslova valit oči.
• Někdo vás bude poučovat, jak se správně jí rukama.

A jaké jsou vaše postřehy? Můžete přispět svými tipy v diskusi pod článkem.