Jízda vlakem se v Indii občas stává skutečným bojem o přežití

Jízda vlakem se v Indii občas stává skutečným bojem o přežití

Indická nádraží jsou svět sám pro sebe. Musíte se bleskově zorientovat, jinak se nikam nedostanete, a vás to semele. Doslova.

Bombaj je hlavní město indického státu Maháráštra a čtvrté nejlidnatější na světě. Tak jako ve všech metropolích, je i v Bombaji cestování pro 20 milionů obyvatel náročné a často nebezpečné. Nejvíce lidí přepraví železnice, která byla v Indii založena před 160 lety. Cestování příměstským vlakem ve špičce je doslova bojem o přežití. Na bombajských železnicích zemřeprůměrně 10 lidí.

„Andheri,“ volám na řidiče rikši, který zastavuje na moje zamávání. Zamyslí se, zakroutí hlavou, pak nastartuje a zase odjíždí. Opět. Už asi 20 minut se snažím někoho přesvědčit, aby mě dovezl na vlakové nádraží Andheri, odkud jede vlak směrem na jih do centra města. Přemýšlím, proč nikdo nechce jet tímto směrem a něco si vydělat. Zřejmě je to příliš pomalá a krátká trasa. Mohla bych si vzít taxi až dolů k moři, ale vyhlídka dobrodružného cestování vlakem mě láká. Absolvovat ji přesně tak jako miliony lidí v Bombaji.

Zakleté místo?

Najednou těsně u mě zastavuje černo-žlutá rikša. Usmívající se Ind mě zve dovnitř. Sedám si a nejistě vyslovuji: „Vlakové nádraží Andheri“. Muž souhlasně pokyvuje, a tak rychle doplňuji. „Třicet“. Je to běžná cena, kterou znají jen místní. Bez mrknutí oka souhlasí. Jedeme. Je špička a cestování v tomto čase je opravdu bláhové. Inu, chtěla jsem opravdovost a dobrodružství. A to je teprve začátek. Ploužíme se mnohaproudovou ulicí. Ručička teploměru stoupá nahoru a z výfuků stojících vozidel začíná být nedýchatelno.

Konečně. Rikša zastavuje před obrovským shlukem lidí. „Kde je nádraží?“ ptám se. Řidič ukazuje směrem daleko za dav. Začínám se tedy proplétat lidskou masou a doufat, že tam železniční stanice opravdu je. Po několika úporných pokusech prodírání a uhýbání zahlédnu vstup do haly vlakového nádraží. Musím si nejdříve koupit lístek. Vejdu dovnitř.

O dalších šílených zážitcích s indickou dopravou si můžete přečíst i v článku o cestování autobusem. A je-li Indie vaší oblíbenou zemí, přidejte se i na facebook Indie, kde můžete sdílet své zážitky ze země hrající všemi barvami.

Přede mnou je několik dlouhých front k pokladnám. Bez jasného označení. Zkouším tedy studovat mapu. Kam vlastně chci jet? Do centra, ale z mapy není zcela jasné, kde centrum je. V hale, kde cizince nezahlédnete, neuniknete pozornosti. Indové jsou velmi přátelští a hned vám nabízejí pomoc. Po vzájemné hlasité diskuzi mnoha přítomných jsem pochopila, že musím jet do stanice Churchgate a na lístky vystát frontu vpravo. Super. Libuji si. Jde to dobře.

Bludiště, kde všichni najdou cestu ven

Po 15 minutách stání ve frontě ke mně přijde muž z našeho diskuzního kroužku a oznámí mi, že stojím ve špatné frontě. Ukazuje na frontu vlevo. Znejistím. Opustit své vystáté místo se mi opravdu nechce. Jeho tezi podporuje hned několik Indů kolem. Ač nerada, přemisťuji se na konec fronty vlevo. Když už jsem skoro na řadě, tak pokladní si náhle udělá přestávku a zavře pokladnu. Nemohu tomu uvěřit. Začíná chaos.

Lidé přebíhají do vedlejší fronty a ti, kteří si v ní vystáli své místo, nechtějí nikoho pustit před sebe. Křik, hádky a strkanice. „Přece nebudu stát další frontu,“ proběhne mi hlavou a přidávám se k ostatním předbíhajícím. Namáčknutá na pult pokladny se snažím uhájit své místo. Churchgate a zpátky,“ překřikuji ostatní. „První, nebo druhou třídu?“ ještě se zeptá pokladní. „Druhou,“ oznamuji statečně a přemýšlím, co mě ještě čeká. Platím neuvěřitelných 14 rupií. Tak málo za tolik muziky.

Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Živý organismus se svými vlastními zákony

Lístek mám a teď jen najít nástupiště. Opět se prodírám davem. Přijde mi, že všichni z celého nádraží jdou ve směru jen proti mně. Po několikaminutové usilovné snaze projít k vlakům mi to najednou dojde. Jasně. Jdu v pravém pruhu jako v Evropě, ale musím jít přece vlevo jako v Anglii. Zdá se to trochu lepší.

Jsem hnána proudem lidí vpřed úzkou uličkou a pak po schodech nahoru na kovové lávky, které vedou přes koleje a nástupiště. Zmateně se zastavuji uprostřed a snažím se na cedulích vyčíst, který vlak jede mým směrem.  „Tady, tady,“ náhle zaslechnu známého z haly. Rychle sbíhám po schodech, protože právě přijíždí vlak. Má 12 vagónů se zamřížovanými okny a neustále otevřenými dveřmi. V nich vlají cestující, kteří se už dovnitř nevešli. Kapacita vagónů je 200 lidí, ale ve špičkách je daleko překročena – až na 500.

Vychování stranou, jinak prohrajete

Vlak zastavuje a začíná tvrdý boj. Teď musíte zapomenout na slušné chování. Ti, kteří visí z otevřených dveří, seskakují ještě za jízdy na nástupiště. Za nimi se valí další cestující, kteří chtějí vystoupit. V tom jim však brání ti, kteří chtějí nastoupit. Pokouším se dostat do vagónu. Lidé za mnou mě tlačí dovnitř, a naopak vystupující mě vrací zase zpátky. Šílená bitva, v které vítězí ten silnější nebo agresivnější, začíná. Nemůžu dýchat a cítím, že budu v příštích vteřinách ušlapána. Jen nespadnout na zem.

Vyhráno. Stojím uprostřed vagónu a vlak se pomalu rozjíždí. Hlavně nezůstat příliš blízko otevřených dveří, abych nebyla nucena vystoupit tam, kde nechci. Stává se, že lidé vypadnou během jízdy z vlaku. A to končí velmi často tragicky. Mám štěstí, že jedu až na konečnou stanici. Až na několik modernizovaných vlaků se stanice nehlásí.  A když ano, tak v jazyce maráthí, hindi a v angličtině. A to opravdu není záruka, že správně porozumíte. Na stanicích jsou cedule s označením zastávky, ale když je vlak přeplněný a vy stojíte uprostřed, tak nevidíte vůbec nic. A často se Vám ani nepodaří vystoupit.

Skrz štěrbinu mezi lidskými těly zahlédnu místa, kterými projíždíme. Vedle kolejí vidím slumy s rozvěšeným prádlem a miniaturními záhonky se zeleninou. Opodál se pase kráva a několik ovcí. Do vagónu náhle zavane intenzivní vůně kari. Právě se podává oběd. Děti sedí kolem ohně a trpělivě čekají na svůj příděl. Nevnímají vlak, projíždějící těsně kolem nich. Stal se neodmyslitelnou součástí jejich každodenního života.

V přeplněném prostoru najednou pocítím mírný závan čerstvého vzduchu. Zvednu hlavu a vidím nad sebou mnoho elektrických větráků, připevněných na stropě. Vypadají bizardně v tomto prostoru a jakoby z jiného světa. Otáčí se ze strany na stranu a monotónně pokyvují. Působí zklidňujícím dojmem. Alespoň na chvíli než dojedeme do další stanice.

Zkušenosti čtenářů

Honza

To je ten bulvarni clanek, co uz byl i na National Geographic. Urcite splnuje predstavy bezne ceske babicky a v Blesku by se ujal, ale kazdy kdo byl v Indii (nebo v nejake podobne zemi, na HS asi takovych bude vetsina), se tomu musi leda zasmat…

Prvni nebo druha trida? Kdyz jich indicke vlaky maji asi 8? Cestovani second class, kterym jezdi jen nejvetsi chudina, tak vypadat muze. Ale uz sleeper trida (cili druha nejhorsi z tech osmi) je temer na urovni bezneho ceskeho rychliku (tim myslim klasicke ceske vagony, ne ty 30 let stare rakouske, ktere jsou o dost lepsi, nemluve o moznosti rezervaci/nakupu pres internet, povinnych mistenkach, a autmoatickemu lehatkovemu prostoru..

Katka
Honza:

Já bych ten článek tolik neodsuzovala. Je pravda napsaný hodně čtivě a s lehkou nadsázkou, přesto ale nějakou vypovídající hodnotu má.
V Indii jsem byla dvakrát (2005 a 2007), z toho poprvé tři měsíce a podruhé měsíc a vlak považuji za skvělý způsob přepravy na dlouhé trasy. Je to dost spolehlivá a jakž takž i bezpečná forma dopravy. (Když se srovnává se situací na silnicích).
Ale přesto jsem zažila mnoho podobných situací, jako jsou popsané v článku. Nádraží hemžící se stovkami potkanů, chaotické skrumáže místo front u pokladen, policisty usměrňující dav na nástupišti ranami bambusové hole, pokusy o osahávání v přeplněném vagónu, boj o možnost nastoupit, které jsme vyhráli jen díky fyzické převaze…..
V Indii je příliš mnoho lidí a tak takovéto situace vznikají. Autorka prostě popsala realitu trochu šťavnatěji. Nic víc. Jen ten název článku bych změnila, ten skutečně zavání bulvárem.
Katka

Dawe
Honza:

Název je zavádějící, ale autorka popisuje jen a pouze cestu městským vlakem po Mumbai – tam je opravdu pouze first a second class. Rozdíl je pouze v tom, že na pokladně pro first class není žádná fronta a lístek stoji cca 70 Rs. (oproti 14 Rs). Vagóny jsou ale identické.
Jeli jsme identickou cestu v lednu 2012 a když autorka mohla fotit, tak nezažila polední špičku, protože to by skoro nepohnula rukou 😉

Topi

Jizda vlakem v Indii rozhodně NENÍ bojem o přežití. Titulek je lživý a (jak to současná média chtějí) čtivý – což samozřejmně není v rozporu. Článek je zjednodušující a jednostranný. Sám jsem strávil v indických vlacích desítky hodin, jel jsem jak příměstským vlakem (kde mě coby bílou hubu pustili sednout), tak second class (zcela bez problénů) a jednou dokonce v klimatizovaném voze, který měl mnohem blíže k západovropskému, než indickému pojetí železniční dopravy. Popsat železniční dopravu podle zážitků z Bombaje je jako popsat průchodnost českých ulic podle Karlova mostu v plné turistické sezoně.

Jenže napsat článek objektivněji by znamenalo že:
– by autorka nevypadala jako taková odvážná frajerka a cestovatelka
– měl by menší čtenost (což spíše, než o autorce říká něco o nás čtenářích)
– obecně by se „hůř“ nabízel a „prodával

Honza
Topi:

tak nejak jsem to myslel 🙂

pfffff

Trapka

lida

Souhlasím s Katkou. Než jsme se v indii rozkoukali a zjistili, že cestovat vlakem je pohodlnější,rychlejší a bezpečnější, cestovali jsme jen autobusy a to byla opravdu mockrát jízda o přežití.

tibor

Spíše cestování autobusem je o život.Nacestoval jsem vlaky i autobusy stovky kilometru ,a cesta vlakem je velice příjemná,už z důvodu přítomnsoti toalety,což je,a nebudem si nalhávat, v této zemi někdy setsakramnetsky důležitá místnůstka.I když autobus po pár hodinách zastaví na odpočinek,a občerstvení a toaletu,není to pohodlí jako ve vlaku.Kamarád ,který cestoval indií se mnou ,seděl půl dne s vyvaleným břichem a nevěděl zda-li si může pr….t, nebo ne,aby nebyla v gatích katastrofa :-). A já měl taky málem v gatích,když jsem dostal čestné místo vedle řidiče a viděl čeho je schopen.A sranda to rozhodně nebyla.PLně rozjeté autobusy jely rozjeté naproti sobě,v posledních vteřinách se řadily do svých pruhů,cyklisté a řidiči skůtrů byly nemilosrdně vytroubeni aby řidič opět vyrazil plnou rychlostí předjíždět kolonu kamionů i ve chvíli,kdy se na nás řítí další nákladák v protisměru.U krajnic mnoho rozsekaných nákladáků i autobusů.na horizontu,v zatáčkách,předjíždí se zkrátka všude.Některé situace byly tak vyhrocené ,že se neudržíte,a vykřiknete na šoféra-co děláš ty p….e!a tak je to znovu a znovu celý den dokud autobus nezastaví a vy si konečně můžete vydechnout….cestujte raději vlakem…!

petr

Naprostej souhlas s tiborem 😉

Pavlína
petr:

Prosím, poradíte mi někdo, jak se zaregistrovat u indických dráh, abych pak mohla přes internet koupit lístky na vlak v Indii ? Pořád to po mě chce nějaké indické tel.číslo, které samozřejmě nemám.
Potřebujeme lístky na vlak z Raipuru do Mumbai. Jsem bezradná !!!! díky P.

macek
Pavlína:

dobrý den, poslal jsem vám v této věci email.

Božena
macek:

Mohla bych také poprosit o radu,jak se u těch drah zaregistrovat?Děkuji.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí