Mumbai: Věčný boj se samozvanými průvodci i slavný slum Dharaví z Milionáře z chatrče

Výletní lodě na ostrov Elefanta odplouvají z přístavu kousek od brány Indie, asi neznámější bombajské památky. Za zpáteční jízdenku platím 180 rupií, asi šedesát korun, pro Evropany je to poměrně laciná záležitost, pro řadu místních obyvatel se ale jedná o nemalý výdaj. Loď se vydává do zálivu a historické budovy na pobřeží se pomalu zmenšují. Protože je monzunové období, nebe je zatažené a moře tmavé.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Moře kolem lodičky je poseto mnoha jinými plavidly. Proplouváme i v těsné blízkosti obrovského tankeru z Libye. Ať pohledím na mořské vlny kolem naší loďky jakýmkoli směrem, všude vidím plovoucí kusy plastového odpadu. Blízkost lidské civilizace je patrná téměř na každé vlně. Pomalu se před námi objevuje zalesněný ostrov, který svojí zelení příjemně kontrastuje k nedalekému velkoměstu.

Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Turisté říkají, že jsem skvělý.

Přímo na molu na Elefantě vidím cedulku: „Guided tours, 550 rs. Caves + 150 village.“ Průvodce do jeskynních chrámů, kvůli kterým jsem na ostrov přijel, a do vesnice stojí dohromady 700 rupií. Přistupuje ke mně asi tak třicetiletý muž. „Jsem turistický průvodce,“ představuje se, „provedu vás po ostrově!“

„Nemám zájem,“ řeknu já. Průvodce se nedá jen tak odbýt, a přestože se od něj odvracím a mířím na břeh, jde za mnou a pokračuje: „Všechno vám ukážu. Bez vysvětlení ničemu nebudete rozumět. Vysvětlím vám všechny symboly, ukážu všechny důležité věci!“

„Nechci průvodce!“

„Ukážu vám chrámy a vezmu vás i do vesnice! Uvidíte opravdovou autentickou indickou vesnici!“

„Nechci!“

„Stojí to 800 rupií, ale dám vás slevu. Provedu vás za 750 rupií!“

„Na ceduli bylo napsáno, že oficiální cena je 700 rupií!“

„Pardon, zapomněl jsem.“ Nevěřím mu. Těch čísel tam nebylo zase tolik, aby si je nemohl zapamatovat.

„700 rupií, samozřejmě.“

„Ne!“

„Turisté jsou se mnou spokojeni! Říkají, že jsem skvělý průvodce!“ Vytahuje mobil a na aplikaci WhatsUp mi ukazuje své zahraniční „přátele,“ se kterými si po jejich návštěvě ostrova dopisuje. Došli jsme spolu až na kraj vesnice. „Toto jsou rybářské lodě, ale většina obyvatel ostrova se rybaření dávno nevěnuje. 95% lidí tu žije z turistického ruchu, navíc moře je tak znečištěné, že se tu skoro nic chytit nedá,“ začal průvodce prohlídku, aniž bych potvrdil, že o ni mám zájem. Snažím se ho ignorovat, ale on začne s tím, že je mimo sezonu, takže turisté nejezdí, navíc, prý, peníze jdou do fondu, ze kterého mají zisk i jiní lidé ve vesnici. On dostane jen část. Nevím, jestli mu můžu věřit, ale nakonec podléhám.

„Dobře, ukažte mi vesnici i chrámy, ale nedám víc, než 700 rupií!“

Začínáme prohlídkou vesnice. Procházíme mezi domky místních obyvatel. Všude je tu špína. Zastavujeme na zpevněném břehu moře. Na okraji stojí latríny, které jsou vyvedeny přímo do vody. Od samotné vodní plochy nás dělí pás mangrovových porostů, mezi nimiž jsou usazené snad tuny odpadků.

Pohled na Mumbai vypadá apokalypticky. Pod černým nebem se vine dlouhá linka mrakodrapů. Vlastně jediná část ve vesnici, kterou mi průvodce, ukazuje, je místní chrám. Není nijak historický ani umělecky hodnotný, za to je autentický. Chodí sem lidé z vesnice. Ukazuje mi některé symboly a modlitební pozice a říká: „Vyfoťte si to odtud.“ Činím podle instrukcí. Následně mě zavede na druhou stranu a situace se opakuje. Jako bych záběry nedokázal vymyslet sám.

Jeskynní chrámy boha Šivy

Vystupujeme po dlouhých schodech vzhůru k jeskyním chrámům. Podél cesty stojí jeden stánek se suvenýry vedle druhého. Je tu také restaurace. Nahoře před vstupem ke chrámům stojí dvě tradičně oděné ženy, drží si na hlavě džbány a volají na mě: „Photo! Photo!“ Vyfotit si je odmítám, předpokládám, že za každé cvaknutí budou chtít něco zaplatit. I takto může vypadat živobytí na ostrově, kde téměř všichni vydělávají na turistech.

Indové za vstup do areálu jeskynních chrámů platí pár drobných, cizinci 500 rupií. Chrámů se zde nachází celkem pět a další jsou mimo areál jinde na ostrově. Původ chrámů se datuje do dob před začátkem letopočtu. Navzdory omezeným prostředkům doby svého vzniku se jedná o prostorné jeskyně vytesané do skály. Uvnitř prostoru se nachází mohutné sloupy ponechané skály, které mají hladké stěny, a precizně vytesanými oltáři s mytologickými výjevy.

Většina soch a reliéfů se poutá k bohu Šivovi, kterému jsou jeskyně zasvěceny. Průvodce mi postupně popisuje jednotlivé části legendy o jeho životě, znázorněné na různých místech chrámu. Prostor je koncipován tak, aby z každého místa bylo vidět jen na určité prvky. Průzory mezi jednotlivými oltáři mají své náboženské opodstatnění. Je vidět, že můj průvodce má prohlídku vymyšlenou do nejmenších podrobností. Několikrát mě staví na předem určená místa a vyfotí mě sám. Prý abych měl důkaz, že jsem tam skutečně byl.

Venku před chrámem obdivuji výhled na džungli pokrývající většinu ostrova. Po zídce ohraničující prostor kolem jeskyní se procházejí malé opičky. Můj průvodce utrhne zelenou rostlinku rašící na kraji cesty a rozlomí ji na půlku. „Tohle je hena, tím se indické ženy rády zdobí,“ říká. Co je hena vím, jen jsem nevěděl, že se ukrývá v takovéto nenápadné kytičce.

Zítra musíš do Dharaví! S průvodcem.

Po návštěvě slavných chrámů mě průvodce táhne do restaurace. „Je to vládní restaurace,“ říká, aniž by vysvětlil, co v tomto případě slovo „vládní“ znamená. „Tam mají slušné ceny a neokradou vás tam. Protože je vládní.“ Restaurace se nachází na kopci a je odtud pěkný výhled na ostrov i na moře. „Můžeš si dát pivo, tady ho mají,“ doporučuje průvodce. Pivo si dám rád, v Indii je alkohol k dostání jen někde.

Přichází číšník a objednává v marátštině místo mě. Číšník se po chvíli vrací s lahví piva a dvěma skleničkami. Průvodce pivo otevře, naleje do obou skleniček, jednu mi podá a druhou si vezme sám. Nepozval jsem ho, sám využil příležitosti.

„Zítra se jděte podívat do Dharaví. Uvidíte největší slum na světě! A indickou chudobu na vlastní oči!“ říká mi. „Dám vám kontakt na jednoho průvodce. Je to můj přítel. Je moc dobrý, všichni si ho pochvalují, stejně jako mě! Ukáže vám všechno. Bez něho vůbec nic nepochopíte. Ukáže vám místa, kde se natáčel film Milionář z chatrče. Bez průvodce se do slumu nemůžete dostat. Bere jenom 700 rupií.“ Odmítám třikrát, než pochopí, podávám mu několik bankovek s obrázkem Ghándího a odjíždím z ostrova.

Dharaví (nakonec bez průvodce)

Nedalo mi to a šel jsem se na druhý den do Dharaví podívat. Sám, bez průvodce. Čtvrť Dharaví je známá jako jeden z největších slumů na světě. Hustota zalidnění tu je mnoho tisíc lidí na kilometr čtvereční, uličky jsou často tak úzké, že si připadáte v chodbě uvnitř velkého baráku.

Přesto s označením „největší slum“ příliš nesouhlasím. Jistě záleží především na tom, jak kdo slum vydefinuje. Já jsem v Indii viděl řadu nuznějších míst k bydlení. V Dharaví procházím po hlavní ulici plné obchůdků, restaurací i malých továrniček. Před domy stojí zaparkované motorky, po silnice projíždí taxík. Uvnitř zástavby se nachází několik mešit. Do jedné z ulic je vstup zatarasen – dovnitř mohou pouze obyvatelé VIP residence umístěné přímo uvnitř čtvrti.

Kousek dál se nachází pěkně upravený parčík s dětským hřištěm. A ano, je tu špína a protéká tudy odporná strouha, ale tak je tomu i v jiných částech města. „Nefoťte si nás!“ říká jeden kolemjdoucí místo pozdravu. „Nemáme to rádi.“ Mluví na mě plynulou angličtinou a rozhodně nevypadá jako příslušník chudiny.

Nebýt Milionáře z chatrče, žádní turisté by sem nechodili a život by zde vypadal stejně, jako v mnoha jiných částech velkoměsta. Za prohlídku čtvrti, tolik doporučované průvodcem z Elefanty, platím všeho všudy dvacet rupií. Měním je za dva kelímky s mléčným čajem v jedné z místních kaváren. I bez průvodce to jde.