Zlatý chrám v Amritsaru

Po šestnácti úmorných hodinách v přeplněném indickém autobuse vysedáme v Amritsaru. Je brzy ráno, vzduch je ochlazený průtrží monzunových mračen a před námi jsou krásné bílé věže patřící do komplexu Zlatého chrámu – nejposvátnějšího místa Sikhů.

Rikšáci se nám snaží nalhávat, že v chrámu zůstat nemůžeme – a nabízejí nám drahé pokoje místních hotelů. Já však vím, že v jedné části ubytovny je pár pokojíků pro cizince, kteří se přišli na toto místo podívat. Vstup do nich střeží Sikhové, aby Indové cizince nerušili. Za malý poplatek tady můžeme zůstat pár dnů. Mají tu volno a tak jdeme konečně spát!

Probouzíme se v jedenáct. Pod větrákem je horko snesitelné, horší to je venku. Svítí slunce a během pěti minut jsme úpně mokří, cítíme jak po nás stékají potůčky potu. Nejdříve si jdeme zablokovat lístek na vlak, zítra večer chceme odjet do Haridváru. Indické dráhy mají pobočku hned u bran do Zlatého chrámu proto již za pár minut držíme lístek s přesným číslem vagónu i lehátka, na kterém strávíme zítřejší noc.

Do areálu Zlatého chrámu můžeme vstoupit pouze bez bot a s pokrývkou hlavy. Rázem se ocitáme v jiném světě. Hluk a špína Indie, které se neúprosně rozprostírají všude za branami chrámu, jakoby mávnutím kouzelného proudku zmizeli. Procházíme se po čistém mramorovém ochozu kolem velké vodní nádrže, v jejímž středu se v paprscích slunce blyští Zlatý chrám. Byl vybudován ve 16. století a na jeho výstavbu se použilo několik tun zlata. Zdi chrámu jsou z vnějšku i zevnitř bohatě zdobeny. Posvátná hudba hraje dvacet čtyři hodin denně, a tak chrám nikdy neutichá. V přízemí uprostřed leží na hedvábném brokátové suknu Guru Granth – nejposvátnější kniha Sikhů – shora chráněna baldachýnem posetým drahokamy.

Uzavírání indicko-pákistánských hranic

Od rána nás zastavuje spousta lidí a všichni nám nabízejí taxi na večer. „Pojeďte se podívat na uzavírání indicko-pákistánských hranic, to si nemůžete nechat ujít!“ A tak neodoláme a v pět večer vyrážíme taxikem na místo vzdálené asi 25 kilometrů. Cenu jsme snížili na 50 rupek za osobu. V taxiku však nejsme sami, společnost nám dělají čtyři sikhští mladíci.

Po půl hodině se kolem cesty začínají nahušťovat stánky s popcornem, colou a indickými vlaječkami. Všude hraje hudba a mezi davem lidí se proplétají všudypřítomné krávy. Lidé se tu prý začali shromažďovat již v časných odpoledních hodinách. Zastavujeme, dál už musíme pěšky. Připadám si jako na české pouti! K velkým tribunám proudí celé rodiny od novorozeňat až po stařečky a stařenky. S jednou rodinkou se dáváme do řeči. Přijeli až z Bombaje, cestovali několik dnů, aby se podívali na slavnostní uzavírání indicko-pákistánských hranic, které se odehrává každý den! Tribuny se začínají beznadějně zahušťovat, stovky, či spíše tisíce lidí mávají vlaječkama – Indové indickýma, Pákistánci pákistánskýma. Hraje hudba, dav je nadšený a ve vlnách kříčí „Bhárat mátá kí džajáááá“ či „Hindustán hindaban!“ (Ať žije matka Indie!!!!)

Mezi lidmi tepolota stoupá! Nejspíš už přesáhla padesátku a vítr nefouká. Tečnou z nás potoky potu. Občas před davem propochoduje voják vypadající jak z hradní stráže v Praze, mávne vlajkou a zvyšuje tak davový jásot. Samotný akt stažení a uschovnání vlajek trvá asi deset minut. Poslední výkřiky slávy matce Indii a je konec. Tato šou trvala asi hodinku a půl a na jejím konci jen kroutíme hlavou. Myslím, že něco podobného může vymyslet jen Indie! Indové prostě rádi oslavují a pro oslavu si vymyslí cokoliv – třeba každodenní uzavírání hranic.

Výlet ovšem nekončí, ještě se musíme dostat zpět do chrámu. Mezi stovkami aut hledáme naše taxi – poznáváme ho podle vysmátých sikhských spolucestujících, kteří na nás už z dálky mávají. Společnost Evropanů si zcela zjevně vychutnávají. Davové nadšení z uzavírání hranic jim řádně zvedlo náladu a tak se s námi vesele baví. S jejich anglickou slovní zásobou je složité mluvit o čemkoliv, to ale vůbec nevadí. Brzy však přechází ke zpěvu a velkou část cesty nám zpívají pandžábské písně jako vystřižené z reklamy na Kitkat. Na oplátku chtějí i naše písničky a tak večerním horkem zní slova písní „Prší prší, jen se leje“ nebo „Okolo Frýdku cestička“. Více než těmto písním se však diví jménům, kterými jsme se jim představili. Jméno Kateřina komolí jen lehce. Řehoř však nejsou schopni vyslovit vůbec. Na rozloučenou si s námi přátelsky potřásají rukou a pak už mizí ve tmě indické noci.

Večer po setmění je příjemně, žádné dusno. Sedíme na schodech u vodní nádrže, kudy návštěvníci sestupují k posvátné vodě, pijí ji, noří se do ní a plní si ji do láhví, které odvážejí domů příbuzným, přátelům a hlavně nemocným. Vše je nádherně osvětlené, vzduchem zní oslavné sikhské písně a nad zářivým zlatým chrámem svítí měsíc v úplňku. Přichází k nám lidé, někteří si s námi povídají, jiní se jen usmívají a prohlíží si nás. Lidí je však čím dál méně, velká fronta do Zlatého chrámu zmizela, jdeme se tedy podívat dovnitř. Schody vedou až na střechu. Stojíme uprostřed celého chrámového komplexu a díváme se na tu osvětlenou nádheru všude kolem. Už rozumím tomu, v jaké atmosféře vznikaly pohádky tisíce a jedné noci s krásnou Šeherezádou…

Ráno po vlažné a velmi osvěžující sprše vyrážíme do sikhského muzea. Až na pár velmi krásných obrazů zobrazujících sikhské svaté muže a guruy jsou všechny obrazy plné násilí, týrání a morbidních vražd, které sikhské nábořenství provází. Sikhismus je nejmladší indické náboženství, založil ho Guru Nának v patnáctém století. Skloubil do něj prvky hinduismu a islámu, odmítl však učení všech velkých náboženství světa a sikhismus postavil na myšlenkách morálky, monoteismu a meditaci o božím jméně. Guru Nának i jeho nástupci skládali poezii a hymny, které jsou zachyceny v Guru Granthu – oné nejposvátnější knize uložené ve Zlatém chrámu. Aby Sikhové nepodlehli tlaku islámu a hinduismu, celou svou krátkou historii se museli bránit a bojovat o svou existenci. Muzeum však podává zcela jednostranný pohled na věc – Sikhové jsou ti, co trpí, jsou napadáni a musí se bránit. Jsou tedy v právu! Takto to vyznívá. Stanovisko druhé strany však může být podobné…

Městem se opět rozprostřelo brutální horko a efekt sauny z níž není úniku… Chceme se však podívat na obyčejný život ve městě mimo Zlatý chrám. Proplétáme se malýma temnýma uličkama ve změti odpadků a výkalů pod nohama a nekončícím chuchvalcem drátů elektrického vedení nad námi. Je tu teskno, okolí ale působí tajemně. Tady žijou lidé celý život! Něco takového si nedovedu představit. Pod motorkou spí pes. Ze zamřížovaných oken na nás kouká dítě. Vracíme se, metr široká ulička dál nevede. Na pytli na zemi je zelenina, na ní spí malé štěňátko, tak malinké, že se vejde do dlaní. Přichází prodejce, myslí že nás zaujala jeho zelenina. Vidí štěňátko a kope do něj, ať zmizí z jeho zeleniny. Píchá mě u srdce. Kde je soucit? Odcházíme raději pryč, zpět do chrámu…

Poslední hodiny v tomto pohádkovém světě odpočíváme ve stínu mramorového podloubí. Vnímáme atmosféru klidu a pohody, za chvíli nás opět čeká ten hlasitý svět přeplněný lidmi, vůněmi, zvuky, barvami, věcmi a zvířaty. Čeká nás další z nesčetných tváří Indie…