FOTOREPORTÁŽ: 24 hodin s Indickými dráhami

Naše motoriksha se pomalu plouží do stanice Agra Fort. Čeká nás 10 hodinový noční přejezd do Varanasi vlakem číslo 14864, máme dolní a střední lehátko v třídě Sleeper. Ještě úplně neznalí situace jsme na krátkou chvíli při koupi jízdenky zaváhali, zda nevzít třídu 3AC, ale protiargumenty rychle zvítězily. Klimatizaci při takové zimě (teploty se pohybují mezi 5-15 stupňů) nebudeme potřebovat a platit 3x více za téměř stejný komfort je zbytečné. No, uvidíme.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

3 hodiny s Indickými dráhami

Z tabule na nás svítí 3 hodiny zpoždění. A kam teď? Lehnout si mezi Indy nemůžeme. Nemáme prostě tu správnou velikost kartonu na izolaci od studené země a dostatek dek. Místní znají situaci a jsou na ni připraveni. Nám by se tak huňaté deky stejně do našich 40 litrových baťohů nevešly. Procházíme odjezdovou halou, která vypadá spíše jako utečenecká ubytovna, a hledáme cosi, co bude připomínat čekárnu.

Hned za kohoutky s „pitnou vodou“ se nachází přeplněná čekárna pro pány a hned vedle poloprázdná pro dámy. Vcházíme k dámám. Je zde tepleji než na peróně, jsou tu židle, takže nemusíme sedět na zemi a nepotřebujeme karton. Ale je tu mokro a smrad, vytekly tu záchody. No lepší než sedět na zemi. Mezi zápachu-otrlým osazenstvem sedí i dva Indové, muži. S tím dělením čekáren na muže a ženy to nebude zas tak horké. Po 2 hodinách, kdy se nestalo absolutně nic, jen přiteklo více vody, vchází do čekárny muž v světlohnědém stejnokroji s bambusovou holí v ruce.

Tři rychlá slova, dva rychlé pohyby a Ind sedící u dveří schytal výprask bambusovou holí a už se klidil z čekárny. Druhý na nic nečekal a raději se uklidil také. Koukl na třetího, na mě, sedícího vedle své drahé polovičky, a odešel. Za 10 minut naběhl nedotknutelný trochu tu „dámskou“ čekárnu poklidit. Samozřejmě nemůžeme očekávat, že uklidí. Prostě přemístil mokro a odpadky z čekárny do kolejiště. Kolejiště má v Indii minimálně tři funkce. Funkci odpadkového koše, toalety pro všechno, co chodí, a cestou, kudy jezdí vlaky.

8 hodin s Indickými dráhami

Na to, že za 15 minut má přijet náš Marudhar Express, je okolo nás podezřelý klid. Venku se teplota blíží 5 stupňům a je neskutečná mlha. A to je přesně důvod tohoto zpoždění. Bohužel podezřelý klid, který přerušuje jen tiché chrápání z čekárny druhé třídy, se hned vysvětluje. Předpokládané zpoždění vlaku narostlo na 8 hodin. No nic, vyrážím na ulici před nádražím zahřát se a obalit si nervy. Stánky přes tu mlhu nejdou ani vidět. „One čááj“. Koření Masala Chai, mléko, cukr. Uvařit, přecedit, nalít do plastového kalíšku, zkasírovat 5-15 rupií.

Usrkávám tento lahodný nápoj a koukám skrze mlhu na 7 Indů. Mačkají se hned za stánkem okolo plynového hořáku, na kterém něco vaří. Zvou mě k sobě. Snažíme se vést konverzaci, ale po pár minutách jim došla všechna anglická slova. Po zbytek času jen zíráme jeden na druhého, do tmy, na hořák. Nasál jsem dostatek tepla, děkuji jim a opouštím společnost tří řidičů rikš a čtyř stánkařů, abych prozkoumal další zákoutí nádraží. Na nástupišti 1 se nic nezměnilo. Klid, hustá mlha. Jen hodiny ukazují 3:30. Blíží se osmá hodina strávená na nádraží. Hlouček možná pasažérů, možná zaměstnanců, možná bezdomovců se ohřívá kolem ohně. Všudypřítomné odpadky jim poskytují perfektní službu. Nevoní, ale zahřejí.

Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

18 hodin s Indickými dráhami

Míříme k vagonu S2. Vagony modro-bílé, okna zamřížovaná, žaluzie železné a neskutečně hlasité houkání lokomotivy. Při vchodu do vagonu kontrolujeme nekonečný papír, zda na něj jehličková tiskárna vytiskla naše jména. A opravdu, ten indický systém rezervací funguje. Na další průzkum tohoto “vězení“ na kolech však není sil, času bude ještě dost, před námi je minimálně 10 hodin jízdy.

Metr čtvereční deky, který se nám vejde do baťůžků, je prostě nedostatečný. Ve vlaku je i přes den zima (pozn. cestovní období prosinec, leden). Jednoduše proto, že otevřít dveře jedoucího vlaku a dlouhé minuty vystávat ve dveřích je pro Indy cool (taky jsem to vyzkoušel a je to super, a že zavřít okna prostě nejde. Západky se vyklepou a okno se pootevře, a to se děje každých 5 km. Sedíme na děsně tvrdých lůžkách, pod námi je souvislá vrstva zbytků buráků a různého dalšího odpadu, nad námi visí tři kovové větráky a naproti se houpají řetězy k uchycení lůžek.

Nic zvláštního se neděje, sem tam se někdo courá uličkou na konec vagonu, aby si otevřel za jízdy dveře, jinak všichni spí nebo loupou buráky. My pozorujeme tu děsně rovinatou a odpadky pokrytou krajinu. Po 10 hodinách dorážíme do stanice. Omyl, naše konečná to není. Nějakým způsobem se podařilo nabrat dalších 6 hodin zpoždění. Mířím ke stánku koupit nějaké ovoce, samosy a vodu a při tom sleduji náš vlak, zda se náhodou nerozjíždí. Člověk nikdy nemůže vědět, kdy se rozjede. Co ale každý Ind stoprocentně ví, je, že pokud se v kolejišti ve stanici objeví kráva, nikdo s tím nic neudělá. Můj express se rozjíždí. Super! Rozbíhám se za ním a naskakuji. Splnil se mi sen, vždycky jsem chtěl zažít ten pocit naskočit do jedoucího vlaku.

24 hodin s Indickými dráhami

Často zastavujeme, takže je ve vlaku rušno. Prodavače buráků střídá prodavač čaje, „čáááj, čáááj“, a do toho se mezi našimi nohami proplétá po zemi žebrák a v dosti neskutečném úhlu ruky žádá o nějakou tu zapomenutou rupii. Po chvilce klidu k nám přichází mladý člověk, přisedá si k nám a přináší nám jednu jedinou informaci: „Hašiš? There.“ Po 24 hodinách s Indickými drahami už o tom dokonce i přemýšlíme.

Při východu z vagonu kontroluji nekonečný papír a on tam pořád je. Procházíme skrze odjezdovou halu plnou ležících Indů čekajících právě na jejich vlak. Mezi nimi postává pár bělochů, kterým chybí ten správný karton a huňatá deka. A jak myslíte, že jsme vyráželi na dalších 24 hodin s indickými drahami? S papíry, starými hadrami a izolepou na utěsnění okna, s huňatou dekou v „super příruční tašce“ za 400 rupií a vědomím, že 6 hodin zpoždění není zpoždění. Možná ještě jedna věc, na Silvestra v 23:59 je na nádraží strašná nuda, lepší přibalit i nějaké rachejtle.