FOTOREPORTÁŽ: Cesta po zamrzlé řece – putování, které nemá obdoby

Zcela ojedinělou cestu do „civilizace“ uprostřed zimy vynalezli obyvatelé odlehlého himálajského údolí Zanskar. Jejich údolí je pozemní dopravou dostupné jen v létě a na podzim, 3 až 4 měsíce v roce, od července do října. Když přístupová sedla pokryje v listopadu několik metrů sněhu, život v Zanskaru se vrátí do rytmu dob, kdy Himálaje ještě nekřižovaly prašné silničky sjízdné pro motorová vozidla.

Ze stejných dob – hodně starých – pochází znalost místních o průstupnosti soutěsky řeky Zanskar, která teprve za nejkrutějších mrazů uprostřed himálajské zimy zamrzne – tedy alespoň z části. Zachumlané postavičky se pak vydávájí na podivuhodnou cestu ze Zanskaru do Ladaku, který je pro ně „civilizací“.

Cestou nejen klopítají na kluzkém ledu, oblézají nezamrzlé úseky po skalách, ale také musí někdy do vody brodit, aby mohli pokračovat v pochodu. Do Ladaku chodí v zimě za prací, za doplněním zásob anebo třeba tudy vedou z internátní školy zanskarské děti, které alespon uprostřed zimy chtějí strávit nějaký čas doma na zimních prázdninách.

Po 90 kilometrech ledu musí putovat po zčásti zamrzlé řece Zanskar každý, kdo se chce dostat v zimě do legendárního údolí Zanskar anebo naopak ze Zanskaru do Ladaku. Cesta trvá tři až sedm dní, podle podmínek na ledě. Člověk si při tom putování připadá na dně ledové rokle jako mravenec.

Nejrůznější kratochvíle při cestě zajišťují proměnlivé podmínky ledového příkrovu, včetně brodění do pasu břečkou vody a tajícího ledu – známé to fyzikální směsi o přesně definované teplotě 0C. Možná bych definici přejmenoval spíše na směs ledu a mrznoucí vody.

Dokonalá podpora krevního oběhu je na Zanskaru garantována…

Odměnou za útrapy při brodech a potácení na ledu jsou neuvěřitelné ledové scenérie. Zhruba ve dvou třetinách 90kilometrového pochodu se prochází pod tímto nádherným ledopádem. Kdesi v horách nad řekou je zapomenutá vesnička. Vodu na políčka přivádějí vesničané jednoduchými kanály. V zimě se pak ve vesnicích čas zastaví a voda na zavlažování zmrzne

Neschůdná místa s hlubokou vodou nezbývá než přelézt po skalách. Ročně tudy projde kolem 1000 domorodců, včetně dětí a starců… Mrazivé noci se na zamrzlé řece tráví nejlépe v některé z mnoha jeskyní. Atmosféra takového bivakování je jako z doby kamenné.

Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Na konci namáhavé cesty je odměna přímo dokonalá: idylická část centrální části zanskarského údolí, kde lidé v zimě žijí jako by ostaní svět ani neexistoval. Mniši meditují v klášterech, vesničané nadále vysílají nejméně jednoho potomka do kláštera aby se stal mnichem. (Na fotce klášter Stongde, nejstarší v Zanskaru)

Mnich Ňimma nás pohostil v klášteře Karša, ubytoval ve své cele a věnoval nám i svůj čas, díky kterému jsme mohli lehce nahlédnout do prostého života mnichů…

Děti zde jsou nesmírně houževnaté, otužilé, větrem a mrazem ošlehané – ale šťastné. Tato fotka pochází z domu, kam jsem přišel jednou za šera při mém osamělém třídenním putování do kláštera Phugtal. Dle místních zimních zvyklostí má poutník v zimě právo na ubytování a stravu ve kterém koliv zanskarském domě. Slušností je zanechat místním nějaké peníze, o které si ale oni nikdy neřeknou a nikdy je ani nepřijmou do vlastních rukou. Peníze se položí nějak, se slovy: „toto je na přilepšenou vašim dětem…“

Vrcholem zimní návštěvy Zanskaru může být třeba návštěva kláštera Phuktal, umístěného ve skalní stěně. Ještě lepším vyvrcholením návštěvy zimního Himálaje ale bude, když se vám podaří odvézt si v sobě kousek zdejšího klidu a vyrovnanosti místních.

Hezké vánoce přeje čtenářům Hedvábné stezky Martin Mykiska. Více o putování po řece Zanskar se můžete dozvědět v knize Po zamrzlé řece do nitra Himálaje nebo na webu cestovatele Martina Mykisky.