Život na indickém severu je závislý na přírodních cyklech času i drsných podmínkách. Místní lidé tomu už přivykli a jejich každodenní činnost souvisí s počasím i chybějícími silnicemi.
Během května se na polích v údolích Kangra a Chamba ve státě Himáčalpradéš pracuje o sto šest. Do sklizně pšenice a ječmene se zapojují všichni členové rodiny. Alespoň na víkend přijíždějí pomoct i příbuzní žijící ve městech. Zbývá přibližně měsíc a půl do monzunů a je načase sklidit a připravit pole pro další plodiny – kukuřici, v nižších polohách rýži.
Kousek od vrcholu Dainkund (2755m) poblíž městečka Dalhousie (Himáčalpradéš) jsou i jarní noci velmi chladné. Sběr dříví na zatopení je povinností především žen, kterým při těžké práci může být nádherný výhled na pohoří Pír Pandžál úplně ukradený.
Nad údolím Kullu (Himáčalpradéš) cestou k průsmyku Chandrakhani (3660m) se na léto usazuje celá řada pastevců. Početné rodiny zde tráví velkou část roku v jednoduchých provizorních stanech a starají se o dobytek. Byl pochmurný červnový den a nabídnutý čaj s mlékem byl pro mě opravdovým balzámem.
K průsmyku Chandrakhani (3660m, Himáčalpradéš) chovají místní velký respekt. Dva mladící se brzy ráno modlí k bohům za bezpečný přechod do údolí Parvati.
Vesnice Malana v údolí Parvati žila do nedávna v naprosté izolaci. Místní obyvatelé mluví vlastním jazykem (Kanashi), mají vlastní vládu a dodržují vlastní zákony. Cizinec je pro ně nečistý a nikdo se ho nesmí dotknout. Stejně tak při procházení vesnice může jít jen po některých cestách a nesmí se dotýkat domů místních. Když jsem kupoval pytlík sušenek, musel jsem položit peníze na zem, stejně tak to udělal i prodavač se sušenkami. Na rozdíl od zbytku Indie, tady jsem se vítán necítil.
Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Na plovoucím trhu na jezeře Dal ve Šrínagaru (Kašmír) se tvrdě smlouvá ještě před rozedněním. Kupuje se zelenina do restaurací i do „suchozemských“ stánků. Chvíli na to už také vyjíždějí první šikary (tradiční loďky) ve snaze ulovit některé z nepočetných turistů.
Kašmír je jedinou oblastí Indie s muslimskou většinou. Přestože většina místních působí přátelsky a tolerantně, v oblasti operuje několik separatistických skupin napojených na Pákistán, které závislost na hinduistické Indii nemohou vydýchat.
Obyvatelé Kašmíru rádi o svém domově mluví jako o ráji. Při tom, co se tady během posledních desetiletí odehrálo a při tak velké prezenci ostnatých drátů, armády a policie, jim lze jen těžko dát za pravdu. Jakkoliv jsou jezero Dal a okolní horské masivy krásné, pořád platí to, co mi řekl můj hostitel, novinář Idrees Lone: „ Nenech se zmást momentálním klidem v ulicích. Nepokoje můžou pořád vypuknout kdykoliv. Stačí malý impuls – špatné politické prohlášení, článek v novinách nebo nějaké zatčení. “ Bohužel.
Hlavní město provincie Ladák, Léh (3524m). Po dvoudenním trmácení se autobusem horskými průsmyky jsme na jiné planetě. Do Ladaku monzuny nedosahují, místní poušť hraje odstíny rudé, hnědé, žluté. V pozadí se rýsují zasněžené himálajské vrcholy a vše korunuje tmavomodrá obloha. A místní buddhističtí obyvatelé by se na vás neodvážili zamračit.
Do vesnic v údolí Markha (Ladak) nevede žádná silnice. Veškeré zboží z Léhu je tak potřeba vést několik dní na koních, oslích nebo mulách přes vysokohorské průsmyky Ganda La (4990m) nebo Gongmaru La (5200m).
Markha (3813m) je největší vesnicí ve stejnojmenném údolí. Zkultivovat půdu v těchto výškách, navíc bez vydatnějších srážek je pořádná dřina. Voda se do polí přivádí pomocí sítě kanálků z blízké řeky Markha, nejspolehlivějším pomocníkem při práci jsou jakové. Hlavními pěstovanými plodinami jsou ječmen nebo hrách.
22: Ústředním místem ladacké domácnosti je kuchyň/jídelna. Tady se večer schází celá rodina, tady u kamen se také přečkává dlouhá a tvrdá zima. Hoduje se rýže, čočka, brambory, usrkává čaj s máslem. Starci točí modlitebními mlýnky, tátové upíjejí laciný rum.
