Toulejte se profláknutými i liduprázdnými treky v severní Gruzii

Prvním cílem většiny návštěvníků Gruzie je vesnice Stepancminda, a to taxikáři moc dobře vědí. Máme jen matnou představu, kolik stojí maršrutka, proto nám 30 lari na osobu za dvouhodinovou jízdu přijde za hubičku a nasedáme do taxíku. Že se taxikáři obchod náramně vyplatil, se potvrdilo na čerpací stanici, kde místo benzínu doplňuje plyn za 10 lari, který hravě vystačí na celou cestu.

Cestou do Stepancmindy potkáte třeba výhled na přehradu Zhinvali s její tyrkysově zbarvenou hladinou a pevnost Ananuri – nejde minout, stará vojenská cesta vede těsně kolem ní. Podaří se nám tam být brzo ráno, místní prodejci suvenýrů teprve staví své stánky a nám se naskýtá jedinečná příležitost prozkoumat starý hrad a kostel bez přívalu lidí. Vstup je zdarma, u vchodu nikdo není, dostáváme se tak až na nejvyšší věž.

Vše ale na vlastní nebezpečí, přes několik pater a propadlou podlahu, aneb vítejte v Gruzii, která by se chtěla stát součástí Evropské unie, ale neuvědomuje si, o jakou volnost ve svém smýšlení a přístupu by tím přišla. Vtipným faktem je, že ne všichni mají jasno v tom, zda Gruzie patří do Evropy či Asie. Gruzínci sami se považují za Evropany, mám však za to, že Evropa si to nemyslí.

Stepancminda, místními nazývaná Kazbegi, se nachází v nadmořské výšce 1740 m a je vzdálená 150 km od Tbilisi. Sotva vystoupíme z jednoho taxíku, nabízejí se nám hned další na cestu ke kostelu Svaté trojice v Gergeti. Vyhaslá sopka Kazbek je se svou výškou 5047 m n.m třetí nejvyšší horou Gruzie. Vrchol spatříte většinou jen ráno, později se skrývá v mracích. Máme štěstí horu obdivovat při výstupu ke kostelu Svaté trojice (2170 m n.m.). Možností výstupu je hned několik, nejjednodušší je nechat se vyvézt místními taxi, které i přes poznámky taxikářů, že je to „chujovsky daleko“, odmítáme a vydáváme se boční cestou nahoru. Na samotný Kazbek si netroufáme – nemáme vybavení, nemáme fyzičku, ani zkušenosti.

Václavákem k ledovci

K ledovci Gergeti vede asi 7-8 hodinový výšlap. Ještě před odchodem poprvé zkoušíme bivakový fígl. Do bivaku ukládáme všechny věci nepotřebné pro výstup a kluci jej schovávají do keřů nedaleko stezky. Je neděle a spousta turistů volí stejný program jako my. Nejvíce jich pochází z Polska – vzhledem k boomu levných letenek není divu, potkáváme však i turisty například z Izraele a Ruska.

Zhruba po dvou hodinách překračujeme sedlo Arsha pass (2940 m n.m.), odtud už cesta není tak strmá, ale mezi horami se drží mraky a zastihne nás i déšť. V základním táboře (výchozím bodě pro horolezce, kteří míří na Kazbek), nabíráme vodu a po dalších dvou hodinách přicházíme k pevninskému ledovci Gergeti (3260 m n.m.) a vodopádu vytékajícímu z hor.

Pro nocleh volíme místo u přírodního bazénu zhruba tři kilometry jižně od Stepancmindy. Bazén se nachází uprostřed bažinatého porostu, musíme se proto často vracet a hledat cestu, kde přejdeme suchou nohou, ale nakonec se to podaří. Naše nevyřčená přání o tom, že by mohla být minerální voda teplá, se nenaplňují, ale i tak je studená voda pro naše nohy úlevou.

Nejširší nabídku průvodců a map Gruzie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Až k hranici s Jižní Osetií

Jeden z méně známých treků vede údolím Truso gorge. Ze Stepancmindy se tam nejlépe dostanete taxíkem do vesničky Kvemo Okrokana. S taxikářem tenktokrát už smlouváme o ceně a nakonec kývneme na 30 lárů fárů. Do Kvemo Okrokana vede prašná, rozbitá a místy žádná cesta.

Vystupujeme u kamenolomu a rovnou se vydáváme do údolí. Stezka tady vede pouze jedna, nedá se minout. Potkáváme opět polské turisty, tentokrát pohodlně v čtyřkolkách, ale především se kocháme minerálními prameny, nádhernými horami a úžasným klidem. Míjíme stáda krav, oslů a jednoho Gruzínce s koňmi, který se nám snaží něco nabídnout. Přestože mu vůbec nerozumíme, po chvíli si s ním kluci podávají ruce a všichni se smějí od ucha k uchu. Přijde mi to docela odvážné v zemi, kde může být podání ruky považováno za uzavření smlouvy. Co když jsem právě byla vyměněná za stádo ovcí? Naštěstí šlo v tomto případě opravdu jen o projížďku na koních, kterou i kluci po chvíli odmítají.

Před hranicemi s Jižní Osetií se nachází vesnice, kde se zastavil čas. Čítá asi dva domy a deset obyvatel. Zdejší obyvatelé se stále živí výhradně vlastní produkcí. Na konci cesty stojí monastýr a pár set metrů za ním pevnost Zakagori, která se již nachází na území separatistické Jižní Osetie. Pro možnost pokračování v treku je potřeba mít povolení, které není nijak náročné získat, my si jej však pro tuto cestu nevyřizujeme. Před hranicemi vás zastaví celníci a bez potřebných papírů dál nepustí. Cestu zpět chceme zvolit po druhém břehu řeky a dojít tak k malému jezírku ve skále, které jsme po cestě zahlédli, nicméně po chvíli na nás křičí místní pastevec: „Cобака, Cобака, au, au!“ a v tu chvíli už vidíme i smečku psů, která nás zavětřila, a poslušně se vracíme na druhou stranu řeky.

Když na Google mapách není cesta, tak tam není cesta!

Dalším z méně navštěvovaných míst je údolí Khada, kde se nachází kolem šedesáti starých věží. Věží je v Gruzii opravdu spousta, jedná se o zachovalá obranná stavení z 9. až 13. století, která sloužila rodinám k obraně proti nájezdníkům, lavinám, ale i krevní mstě. Vycházíme z malé vesničky Seturni a čtyř zmatených baťůžkářků si všímá postarší paní a hned nám radí kudy jít a na cestu nás nepustí bez dvou obrovských pirohů alias kynutých placek plněných bramborovou kaší. Pohostinnost místních lidí je opravdu nesmírná.

Nutno podotknout, že cestu ze Seturni někdo jen teoreticky popsal, popřípadě spojil pár bodů na mapě. Z kopce se nám jde dobře, tráva je sice vyšší a stádo ovcí by se tu uživilo, nicméně celkem pohodovým tempem klopýtáme po chodníčku. První úskalí přichází v dolince, kde se drží nejvíce vody a velkým neprostupným keřům se tu velmi daří. Nakonec se nám podaří přejít na druhý kopec a začínáme stoupat. Pomalu. Ne, že by byl kopec tak strmý, problémem je, že zde už pěšinka není a to, co se z dálky jevilo jako uschlá zežloutlá tráva, je ve skutečnosti dva metry vysoký porost trávy a ostružiní.

O hmyz zde taky není nouze, pavouci si hoví v pavučinách v úrovni našich obličejů, a když se po dvou a půl hodinách konečně vyškrábeme na vrchol, nikomu už se nechce pokračovat k věžičce, u které jsme si chtěli dát přestávku a oběd.

Naštěstí dolů už scházíme po úzkém vyšlapaném chodníčku. Pro pauzu se rozhodujeme až u rozpadlého kostela, u kterého stojí jediný pár stromů v okolí, a my si konečně dopřáváme odpočinek. Kostelík pochází ze 4. století a podle toho také vypadá. Fresky, které měly být hlavní zajímavostí stavby, už jsou jen stěží rozeznatelné a uvnitř kostela zvažuji, zda Bůh přece jen neexistuje, protože tyto stěny už drží jedině díky jeho vůli.

Později zjišťujeme, že kameny, na kterých jsme si dopřávali piknik, nejsou jen tak obyčejné šutry, ale vyryté kříže a jména jasně naznačují, že jsme se právě nasvačili na něčím hrobě. Pomalu se tedy zvedáme a míříme dále z kopce k řece. Voda má kolem deseti stupňů, ale koupel je pro nás už nutností, proto se zatnutými zuby (a půlkami) všichni smýváme špínu z těl a už už se krčíme u ohně.