Zachraňujeme mládě nártouna

Nártouni na černém trhu

Den začíná jako každý jiný za poslední týden, kdy jsem si v lese při sledování nártounů zranila koleno. Tohle ráno za mnou však přiběhl Felix, manažer centra Simply Butterflies Conservation Centre (kde přebývám a se kterým úzce spolupracujeme) s tím, že u brány jsou lidé, kteří nabízejí na prodej nártouny. Proboha, cože! Co budeme dělat? Nestává se to příliš často, za čtyři roky existence sem do stanice přinesli nártouny pouze třikrát. Nezdá se tedy, že by sem mířili s nějakým jasným cílem a už vůbec se nezdá, že by to bylo způsobeno mojí přítomností. Filipínská mentalita je totiž poněkud zvláštní, něco se dozví téměř okamžitě a můžete si být jisti, že se nic neutají, jiné věci jako by šly mimo ně, stejně tak i to, že tu probíhá náš výzkum a potřebujeme chytače. Tito lidé tedy přišli, zdá se náhodou, z barangay (čtvrti) poměrně vzdálené od té naší.

Dost mě to zarazilo a trochu se zdráhám zapojit se do koloběhu černého trhu a obchodu se zvířaty. Spolu s Felixem a zakladatelkou stanice Cristy uvažujeme, co dál. Zabavit zvíře jen tak nemůžeme, na to nemáme pravomoc, i když to je přesně to, co bych nejraději udělala. Felix je zdrženlivější a chce vyjednávat o ceně. Ta je totiž poměrně nehorázná (na místní poměry, za cenu nártouního života je samozřejmě směšná). Jde tedy napřed, v závěsu za ním já s kamerou a foťákem. Dozvídáme se, že manželský pár chytil nártouny „náhodou“ při sekání trávy. Z výpovědi všech místních lovců by se dalo usuzovat, že pytláctví tady kvete „jen tak náhodou“. Nikdo to nedělá cíleně, jen „náhodou“ nosí z lesa nártouny, ptáky, náhodou si bere flintu a podobně. Stejně tak i tito lidé, kteří ovšem nártouny přinesli v poměrně zručně vyrobené klícce, která nechybí v žádné pytlácké domácnosti.

Měli jsme tedy na výběr, pokud si nártouny nevezmeme, půjdou je nabízet do Lobocu. Ti z vás, kteří náš projekt sledujete, víte, jaké podmínky v Lobocu panují – utrápení nártouni ve stísněném prostoru neustále vyrušováni a týráni jak turisty, tak samotnými majiteli. Toto bylo mimochodem jasným důkazem, že opravdu Loboc je největším odbytištěm obchodu s nártouny. Tohle si na triko vzít nemůžeme. Souhlasíme tedy s koupí. Žena však nechce slevit, až jí Felix musí pohrozit udáním na příslušném úřadě. Na to se jen uchichtne (běžná reakce Filipínců na jakýkoliv problém) a prohodí, že tady na nich vyděláme přece mnohem více. Načež následuje vysvětlování, že si je tady rozhodně nenecháme a že tu děláme výzkum s cílem těmto nebohým tvorům pomoci. Zvířata budou vypuštěna zpátky do lesa. Načež žena moudře pokyvuje, souhlasí s nižší cenou, ale to, že by zvířata v takových podmínkách nepřežila, si odmítá připustit a dává mi do výslužky ještě lahvičku se cvrčky (aspoň, že je nekrmili banány).

Jak se miminko nártouna zase do lesa dostalo

To jsem se ovšem ještě nedostala k největšímu barbarství celého příběhu. Ti dva se nezdráhali chytit a prodávat nártouní samičku s mládětem! Po převzetí klícky a bližším pohledu odhaduji mládě na týden, maximálně týden a půl staré, má ještě trochu modré oči. Leží na dně klícky, kousek stranou od maminky. Beru je k sobě domů. Je dopoledne, tak uvažuji nasadit vysílačku a vypustit je až na večer. Vypustit nočního tvora ve dne do neznámého prostředí by asi nebylo úplně to pravé. Celé odpoledne mládě probrečelo, i matka kňourala a vystrašeně hrozila, kdykoliv jsem se přiblížila. Miminko ještě pořádně nechodí (to se začíná učit v týdnu života), ale po pár hodinách se za vytrvalého kňourání došourá k mamince a dožaduje se mléka. Hurá! To je dobré znamení. Přitulili se k sobě a smířeně čekali na další zvraty osudu. V 17h jsem si objednala odvoz na motorce – s ortézou a s klíckou s nártouny to je docela náročné a jedeme na farmu, kde máme terénní zázemí. Společně s Věrou (dobrovolnicí) drobečky vážíme – maminka je poměrně velká (112g), miminko je opravdu drobeček (31g). Maminka dostává vysílačku, ani se moc nebrání, je znát, že je vyčerpaná. A jde se do lesa. Máme tu shodou okolností kurz se středoškoláky, stejný, jako probíhal v loňském roce, tak je bereme s sebou. Vypouštění zachráněných nártounů je zážitek, který si nechtějí nechat ujít.

Nejširší nabídku průvodců a map Filipín (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Celý den jsem si dělala starosti, jak celé vypouštění dopadne. V hlavě mi vyvstávaly otázky typu, kam zvířata vypustit? Zvyknou si na nové prostředí? Nezaskočí je tu v novém prostředí nějaký predátor? Nevypustíme je na území nártouna, který s tím nebude souhlasit – zejména nártouní samec by mohl být pro miminko nebezpečný a dokonce ho zabít. Nejvíc jsem však měla strach o to, jestli matka nebude vyděšená a neuteče dřív, než stihneme vyndat a vypustit mládě. Nesu je v látkovém pytlíku a snažím se vybrat nejvhodnější místo. Ne úplně u našich označených jedinců, abychom nenarušili jejich území a sociální strukturu, ale zase dost blízko na to, aby se dala šikovně sledovat. Vybírám místo s dostatečným počtem slabých kmínků, které jsou pro nártouní pohyb nejvhodnější. Otvírám pytlík a přikládám ho k větvičce. Za chvíli vykukují vyděšená kukadla, ale zároveň je v nich cítit očekávání. Následuje ruka s žabími prstíky, která obratně chytá větev a nártounice je venku. Zbývá ještě vyndat mládě. To samo nevyleze, je moc maličké. Opatrně ho tedy posunuji a snažím se nasměrovat na větvičku. Mláděti to chvilku trvá, ale nakonec pochopí, co se po něm chce.

Matka se stále nehýbá a celou dobu je vlastně na dotek mojí ruky. S napětím sleduje celou situaci a já skoro nedýchám. Za zády máme ovšem patnáct studentů, tak se nártounička přece jen trochu vyděsila a uskočila na vedlejší stromek. Studenty rychle posílám zpátky, sama také ustupuji, vše natáčíme na kameru s nočním viděním. Nártouní matka s mládětem spolu čile komunikují, už to nejsou ony utrápené kníky, ale repertoár úplně jiných zvuků. Matka si nejprve prohlédla okolí, vyskákala na nejvyšší strom, rozhlíží se a stále volá. Dělá to na mě dojem, že se snaží zorientovat a možná i zkontaktovat nové sousedy či potenciální obyvatele právě tohoto území (my jsme tady poblíž nártouny slyšeli). Však ji také z protějšího svahu odpovídá další nártouní volání. Mládě se mezitím pokusilo o jeden neobratný skok. Když už samice ví, co a jak, vrací se pro mládě a v tlamě ho odnáší na další větev. Nechává ho zaparkované (nártouni svá mláďata nenosí celou noc, ale než jdou na lov, zaparkují je na bezpečném místě) a pokračuje v dalším průzkumu, vše za čilé komunikace. Takto to probíhalo ještě hodinu a půl, pak už jsem se kvůli své chromé noze a odvozu musela vrátit zpátky.

Samičku monitorovali studenti pomocí přijímače s anténou po celou noc. Následující ráno spala přibližně na stejném místě, kde jsme ji vypustili. Což mě přesvědčilo, že místo bylo vybráno dobře. Příběh má aspoň prozatím šťastný konec. Naše nártouní maminka s miminkem, u kterého bohužel ještě není možné určit pohlaví, unikla osudu, který čeká nártouny ve spárech pytláků a překupníků. A my máme tímto nového svěřence na sledování a hledáme další adoptivní rodiče. A vy ostatní – držte palce.

Pokud se zajímáte o nártouna filipínského (Tarsius syrichta) více, přečtěte si některou z předcházejících reportáží.

Video: Vypouštění nártounů zpět do přírody