Druhá zpráva z výpravy za nočními skřítky

Když pominu naše vědecké počínání, které přinese nové poznatky o tomto neuvěřitelně zajímavém druhu, jež budou moci být dále použity pro jeho ochranu, je hlavní ochranářskou náplní „conservation education“ neboli osvětová práce zaměřená na ochranářskou problematiku. Přestože se náš projekt snažíme propagovat v naší domovině, což se nám s pomocí našich partnerů daří, pro ochranu nártounů filipínských je klíčové vzdělávání místních obyvatel, kteří jsou primárně zodpovědní za přežití tohoto i jiných druhů filipínské fauny. Jak už víte, náš projekt probíhá ve spolupráci s místní nadací The Philippine Tarsier Foundation, Inc., které nám pro náš tyto účely poskytuje perfektní zázemí návštěvnického centra.

Jelikož starého psa novým kouskům nenaučíš, rozhodli jsme se zaměřit svoje úsilí na osvětu a vzdělávání studentů a dětí školou povinných. Všudypřítomné billboardy upozorňující na absolventské zkoušky místních škol s heslem „students today, leaders tomorrow“ (dnes studenti, zítra vůdci) k tomu přímo vybízely. Můj původní úmysl byl zaměřit se na vysokoškolské studenty, kteří oněmi „leadery“ budou relativně nejdříve a kteří nám také mohou s naším projektem nejvíce pomoci. Vzhledem k tomu, že členem našeho týmu je přednášející z University of San Carlos v Cebu, zdálo se reálné, že do našeho výzkumu zapojíme i pár místních studentů, kteří také případně budou moci v budoucnu po nás celou štafetu převzít. Jenomže nic nejde tak hladce, jak si naplánujete. Celý plán ztroskotal prozaicky na tom, že v době našeho příjezdu právě probíhalo zkouškové období a neměli jsme tudíž možnost připravit pro vědění chtivé studenty přednášku ani je jinak nalákat k účasti na našem projektu.

Rozhodla jsem se tedy postoupit o věkovou kategorii níže a zaměřit se na studenty středních a základních škol a připravit pro ně vzdělávací programy, které by probíhaly jak ve školách, tak tady přímo v centru nadace, kde je prostředí samozřejmě atraktivnější a děti si mohou nártouny na vlastní oči prohlédnout. Ačkoliv Bohol a jeho „tarsiers“ jsou proslulí po celých Filipínách a turistický průmysl z toho těží velmi výrazně, divili byste se, jak málo místních stanici navštívilo a nártouny na vlastní oči spatřilo (o něco známější je neslavně proslulý Loboc). Ovšem ani tento plán se dosud neubíral požadovaným směrem. Důvody byly hned dva. Prvním a nejpádnějším bylo, že sotva se náš projekt začal rozjíždět a byla možnost začít připravovat podklady pro plánované programy, dětem začaly dvouměsíční prázdniny. No nevadí, alespoň jsme získali více času na přípravu. Druhou nepatrnou překážkou našeho osvětářského působení je posedlost Filipínců nejrůznějšími papíry, povoleními a potvrzeními. Po úpěnlivé několikaměsíční snaze získat povolení pro náš výzkum se zdá, že budeme muset podobné martyrium absolvovat i se vzdělávacími programy.

Ovšem kdyby vše šlo tak negativně, nebyla bych tu s další zprávou, že? Jednoho krásného dne (jakých tu na Filipínách není pomálu) jsem přišla celá upachtěná z lesa, dala si sprchu (z kýble) a kde se vzala, tu se vzala, zjevila se madam Sherry, o které jsem zatím jen věděla, že má někdy přijet i s nějakými studenty, kteří by nám tu měli pomáhat. Tak přijeli – madam Sherry, studenti předposledního ročníku střední školy v Cebu, někteří rodiče a rovnou i ředitelka školy. Trochu překvapení. Naštěstí se přijeli jen podívat a vyslechnout si informace o našem projektu a o následném pobytu studentů s námi. Jejich představa byla taková, že s námi na stanici zůstane dvanáct studentů a dva týdny nám budou pomáhat s projektem. Hurá! Dvě mouchy jednou ranou! Budeme moct studentíkům vysvětlovat nezbytnost ochrany nártounů a celého biotopu a ještě získáme tolik potřebné volunteery, kteří nám pomohou se sběrem dat. Jenže pak přišlo zjištění, že učitelka Sherry tu s námi nebude a veškerá péče o dvanáct patnáctiletých studentů zbyde na nás a také že studenti nemohou sami běhat v noci po lese. Jenže co máte dělat, když nártouni ve dne spí a po lese běhají právě v noci? Po neúspěšné snaze získat pro studenty místního průvodce, který by na ně v lese dával pozor, bylo jasné, že veškerá péče bude na nás. Takže místo pomocníků nám přibyla starost navíc.

Nejširší nabídku průvodců a map Filipín (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Ale stálo to za to! V první řadě musím říct, že studenti byli naprosto nesrovnatelní s českými puberťáky a ani po dvou týdnech tu nezavládla anarchie. Z toho jsem měla největší strach, zvláště poté, co jsem se dozvěděla, že to nejsou studenti s nějakým výjimečným zájmem o biologii, ale účast na tomto kurzu je pro ně povinná. Program jsme se snažili plánovat tak, aby byl pro studenty zajímavý, něco se při něm dozvěděli a získali také praktické zkušenosti z terénu. Jak již jsem psala, rozhodně menší část z nich se někdy s nártouny setkala, ať už zde nebo v Lobocu a moc informací o těchto zvířatech neměli. To bylo tedy na nás. Kromě informací o nártounech jsme se jim snažili vštípit co nejvíce o důležitosti ochrany přírody, i jiných druhů než jsou nártouni. Vzhledem k tomu, že projekt Tarsius je podporován Zoo Děčín, věnovala jsem jednu přednášku roli zoologických zahrad v ochraně přírody, která na studenty, co měli o zoologických zahradách představu jen o jakýchsi zvěřincích, celkem zapůsobila. Kromě toho dostali teoretický základ k hlavní naší činnosti zde, tou je radiotelemetrické sledování nártounů a také studium jejich vokalizace, a měli možnost si všechno v praxi vyzkoušet. K mému překvapení všichni měli ponětí, co je to GPS a jakous takous představu, jak pracovat s buzolou. O to to bylo jednodušší.

Hned první den si mohli studenti vyzkoušet práci s anténou a radio přijímačem. Připravili jsme pro ně cvičné hledání nártouna – jednu záložní vysílačku jsme pověsili na větev, do míst, které by si tak nártoun mohl vybrat jako své spací místo, přijímač naladili na danou frekvenci a vyslali studenty po skupinkách nártouna najít. To jim dalo trochu zabrat, ale zvládli to všichni. Večer už začala první směna. Rozdělili jsme je na dvě skupinky a vyrazili s první partou vstříc nočnímu dobrodružství. Filipínci mají z nočního pobytu a pohybu v lese trochu strach, tak jsme byli zvědavi, jak se na to budou tvářit. Byli šikovní, všichni si v terénu vyzkoušeli práci s anténou, přijímačem a buzolou a s napětím sledovali, kde se naše ovysílačkovaná zvířata právě pohybují. Obzvlášť úsměvné bylo sledovat, jak si pak vzájemně sdělovali dojmy. První skupina vyřídila druhé, že cesta je opravdu tak bahnitá, jak jsme je varovali a že komáři opravdu štípou a cestou do kopce se opravdu celkem zapotí. Druhá skupinka tedy vyrazila vyzbrojená holinkami a repelentem a shodila všechny nepotřebné vrstvy. V následujících dnech se studenti střídali po dvojicích na dvě hodiny a každou noc je někdo z nás doprovázel. Podobná činnost, tentokrát už samostatně, je čekala ve dne, kdy s námi kromě toho chodili dohledávat nártouny na jejich spacích místech. Kromě nártounů ve voliéře tedy viděli i divoká zvířata.

Velmi poučný byl pro studenty výlet do Lobocu. Měli ideální příležitost porovnat situaci zde v Corelle s podmínkami v Lobocu, jak z hlediska nártounů, tak i návštěvníků. Zcela samostatnou aktivitou, kterou jsme studenty pověřili, bylo sestavení výukového programu pro studenty středních škol a programu pro základní školy. Slibovala jsem si od toho dvě výhody. Jednak odvedou práci, která by jinak zůstala na mně 🙂 a jednak připraví programy na míru přímo sobě samotným, což je v cizí zemi s výrazně odlišnou mentalitou obzvláště důležité. Jako inspiraci jsem jim uvedla programy, které probíhají u nás v zoo. Svého úkolu se zhostili se ctí. Připravené programy si mohli sami na sobě navzájem vyzkoušet a společně slíbili, že je ještě vylepší a po skončení prázdnin je přijedou vyzkoušet v praxi sem do Corelly.

Na závěr můžu říct, že významná část našeho projektu, kterou je ochranářská osvěta se díky účasti studentů z Philippine Science High School více než zdařila. Bylo příjemné loučit se s nimi s pocitem, že si tu dva týdny s námi nejen užili (i přestože někteří z nich byli v lese zřejmě poprvé i naposled), ale že s sebou také něco odnáší, že odchází s pocitem, že záchrana jejich přírodního bohatství závisí na nich samotných a že jsou ochotni s tím něco udělat (citováno z jednoho ze studentských sešitů).