V čínském prostředí je mezi náboženstvím a filozofií mnohem vágnější hranice než v prostředí evropském. Náboženství v čínském slova smyslu není možné chápat jako projev víry v jednoho boha, ale jako morální kodex ovlivňující vztah ke světu jako celku. Proto také zná čínština pouze jeden pojem, který podle kontextu překládáme někdy jako náboženství, jindy výchova nebo vzdělání. Vývoj čínské společnosti po staletí ovlivňovaly zvláště tři základní nábožensko-filozofické směry – konfucianismus, taoismus a buddhismus.
Čína, po Rusku a Kanadě třetí nejrozlehlejší země světa je plná protikladů. Tvoří ji rozdílné krajiny a různé etnické skupiny s rozličným životním stylem. I čínská kuchyně, považovaná za jednu z nejrafinovanějších na světě, je daleko rozmanitější, než si představujeme, a má přinejmenším čtyři hlavní regionální varianty.[cut]
Ačkoliv je Čína oficiálně ateistickou zemí, žije v ní velký počet buddhistů, muslimů, křesťanů a stoupenců dvou místních náboženství – konfuciasmu a taoismu. Více než 1,2 miliardy Číňanů představuje přes pětinu obyvatel zeměkoule a zahrnuje 55 oficiálně uznaných menšin, k nimž patří Mongolové, Tibeťané, Kazaši, Ujgurové, národy Čuangů, Iů a Miaoů. Přesto však etničtí Číňané Chanové tvoří 93% obyvatel.
Vedle jazyků menšin má i sama čínština mnoho velice odlišných dialektů, které však užívají stejné písmo, a tak jim mohou porozumět všichni, kdo umějí čínsky číst.[/cut]
V komunistické Číně nemá žádné náboženství ustláno na růžích. Existuje minimum věrohodných údajů o počtech vyznavačů jednotlivých náboženství. V posledních 20 letech se ale situace uvolnila i v této oblasti a tak snad dochází k pomalému oživení.
Buddhistické a taoistické chrámyve středu a na východě země jsou sice často hezky opravené, ale působí jako skanzeny či muzea. Rozhodně to nejsou živé svatostánky, kam se chodí věřící v davech modlit. Mniši jsou zaměstnáváni státem a fungují spíše jako údržbáři a uklízečky. Tibetské chrámy v Tibetu (TAO, procincie Čching-chaj, západní S’čchuan, jih Kan-su a sever Jün-nanu), a muslimské mešity Xinjiangu (v Kashgaru, Turpanu, Hotanu a jinde) jsou přesným opakem. Návštěvníci nejsou jen turisté, ale hlavně hluboce věřící lidé a atmosféra těchto míst je opravdu posvátná a duchovní. Muslimové v Číně jsou z naprosté většiny sunnitského vyznání.
V Číně jsou také aktivní různé křesťanské církve, které jsou misijně docela úspěšné, i když to oficiální místa popírají. Katolická církev tady je dvojí – jedna, státem podporovaná neposlouchá Vatikán, zatímco ta, která autoritu Papeže uznává, působí v podzemí. Kostelů je v Číně málo a několik milionů křesťanů navštevuje mše sloužené v bytech (často tajně). V Kaifengu žije malá, zcela asimilovaná, židovská komunita.
Komunismus už dávno neplní úlohu náboženství jako tomu bylo v 50. a 60. letech, vždyť dnes už jediné, co má Čína s komunismem společného je název vládnoucí strany. Opuštěny byly všechny pilíře komunismu jako je odmítání soukromého vlastnictví, podpora světové revoluce, rovnost příjmů a šancí aj.. Z dějin Číny známe mnoho případů zbožštění skutečných historických osobností. Mao Ce Tung bude asi další z nich, legend už o něm bylo vytvořeno dost.
Zejména ve velkých, modernizujících se městech, přijímají obyvatelé moderní náboženství, které vyznáváme v Evropě, symbolizované televizí, růstem HDP, obchodními domy a reklamou. Lidé se stěhují do velkých měst a ztrácejí tak kořeny s původními tradicemi. Smyslem života se staly peníze. Při krátké návštěvě si turista nemusí vůbec všimnout, že je v komunistické zemi.
Konfucianismus
Konfucianismus je systém myšlenek a názorů založených na učení filozofa Konfucia (čínsky Kungzi, Kchung-c’), který žil v l. 551–479 př.n.l. Podle evropského pojetí je to více filozofie než náboženství. Konfucius učil morálnímu kodexu založenému na humanitě, etice a lásce. Základem jeho učení je představa, že lidé mají žít v harmonii. Za tímto účelem vypracoval systém mezilidských vztahů a principy dobré vlády. Základní mezilidské vztahy jsou: vztah otce k synovi, manžela k manželce a staršího bratra k mladšímu bratrovi, dále vztahy mezi přáteli, vztah podřízeného k nadřízenému a naopak, vztah panovníka k poddaným atd.
Prostřednictvím posledního z těchto vztahů se dostáváme k druhému okruhu jeho učení, k ideální vládě. Panovník má za úkol vládnout tak, aby se lidu jeho země vedlo dobře, a lid má povinnost panovníka ctít. Zpronevěří-li se však panovník svému poslání, má lid právo panovníka svrhnout a dosadit na trůn lepšího. Jádrem Konfuciova učení je myšlenka, že společnost správně (harmonicky) funguje tehdy, zná-li každý své místo a svou úlohu a je-li vše pojmenováno pravým jménem. Základem společnosti je rodina.
Konfucius putoval léta po kraji a hledal ideálního panovníka, kterého nikdy nenašel. Také mnozí z jeho žáků ho zklamali. Proto se cítil poražený a neúspěšný. Nazýval sám sebe „nerozvitou orchideou, jejíž květy nikdo nespatřil“. Nyní, po 2500 letech, můžeme zodpovědně prohlásit, že nikdo nikdy neovlivnil život Číňanů tak jako Konfucius.
Po mistrově smrti se ujali jeho učení žáci, kteří Konfuciovy výpovědi shrnuli do knihy zvané Hovory. Hovory se skládají z 20 kapitol rozdělených na 49 částí. Konfuciovy názory jsou podávány formou stručných pojednání, kterým se celé generace učily nazpaměť. Jejich studiem si jedinci utvářeli vlastní názory a po celý život se k nim vraceli, aby v nich objevovali poučeni a potvrzení životní zkušenosti.
Druhým nejvýznamnějším konfuciánským filozofem je Mencius (Meng-c’), který žil v l. 371–289 př.n.l. Mencius již nebyl tak tolerantní jako Konfucius a postavil vědění a duševní práci vysoko nad práci fyzickou. Odznakem intelektuála, který nikdy nemusel pracovat, se staly dlouhé pěstěné nehty.
Xunzi (Sun-c’) vyšel z Konfuciova učení a dospěl k závěru, že se všichni lidé rodí se sklonem ke špatnosti, a je proto třeba dát jim zákony, jejichž nedodržování se bude trestat. Z jeho učení se vyvinula tzv. škola legistů, která pomohla prvnímu vládci dynastie Qin (Čchin) sjednotit Čínu.
Úspěch Konfuciova učení spočívá mj. v tom, že jeho stručně formulovaná ponaučení umožňovala komentátorům obecné pravdy aktualizovat. Konfuciovo učení obohacené o zkušenosti načerpané během dynastií Tang (Tchang) a Song (Sung) se nazývá neokonfucianismem.
Konfucianismus ovlivnil nejen vývoj Číny, ale i vývoj okolních zemí, Vietnamu, Koreje, Japonska a dalších. Pět klasických knih se stalo osnovou východoasijské civilizace. Jsou to sbírky příběhů, návodů, rad a pojednání o lidských ctnostech, které byly celými generacemi považovány za nezpochybnitelné pravdy vycházející ze slavné minulosti. Pět klasických knih patří k nejstarším čínským literárním památkám. Jsou to:
Kniha písní – sbírka 300 básní
Kniha obřadů – návody, jak se chovat při nejrůznějších příležitostech, jak určit jméno dítěti, jak vést domácnost, jak vařit atd.
Kniha dokumentů – historiografie od dob legendárních císařů do doby Konfuciovy
Letopisy jara a podzimu – letopis Konfuciova rodného státu Lu
Kniha proměn – systém věštby pomocí 8 trigramů a 68 hexagramů (kombinace plných a přerušovaných čar) a komentářů k nim má čtenářům pomáhat správně se rozhodnout, ale také správně pochopit podstatu lidského bytí. Je to mystický klíč k řádu a chodu vesmíru, který byl prostřednictvím pozdějších výkladů zpřístupněn široké veřejnosti a pomohl celým generacím pohlížet na vlastní bytí a na vlastní místo ve vesmíru s odstupem. Proto je u národů odchovaných konfucianismem zakořeněn pocit sounáležitosti s kolektivem silněji než pocit vlastní individuality.
Konfucianismus měl však vliv i na neschopnost Číňanů zbavit se představy, že všechny dobré věci, znalosti a vědomosti, pocházejí pouze z Říše středu. Za nechuť přijmout cokoli, co nepochází z jejich vlastního prostředí, Číňané draze zaplatili při střetu s evropskou civilizací.
Evropa se seznámila s konfucianismem prostřednictvím jezuitů, kteří se zájmem studovali čínskou filozofii a byli k ní velmi tolerantní. Tím zapadli do čínského prostředí a byli při šíření křesťanství velmi úspěšní. Problémy nastaly poté, co dominikáni a františkáni obvinili jezuity z deformace křesťanství a začali v Číně propagovat křesťanství jako jedinou pravou víru. Tím se dostali do sporu s nábožensky tolerantním čínským prostředím a byli vykázáni. V 18. století, v době intelektuálního kvasu v Evropě, zasáhly Konfuciovy názory, zprostředkované jezuity, některé evropské myslitele, především německého filozofa Leibnitze.
Na konci 19. století byl konfucianismus označen za viníka čínské neschopnosti adekvátně reagovat na konfrontaci se západní civilizací. K těm, kteří Konfucia zatratili, patřil později i Mao Zedong (Mao Ce-tung), který prý dokonce prohlásil, že Konfucia nenávidí od svých osmi let. Komunistický režim ale odstranil pouze vnější atributy konfucianismu. Konfuciánské tradice dosud významně ovlivňují čínskou společnost a objevujeme je i tam, kde bychom je na první pohled nečekali. Například konfuciánský ideál panovníka se promítl do zbožštění Maovy osoby a způsob, jakým se zacházelo s jeho citáty, až příliš připomínal způsob, jakým byly komentovány výroky Konfuciovy.
Maoistická snaha zbavit čínskou společnost vlivu konfuciánské tradice vyvrcholila v 2. polovině 60. let tzv. Velkou proletářskou kulturní revolucí, během které byly zničeny nejen četné památky, ale i mnoho lidských životů. Jedna z ideologický kampaní, která přímo souvisela s mocenským bojem ve vedení KS Číny před Maovou smrtí, se dokonce jmenovala „kritika Konfucia a Lin Biaa“ (Lin-piao, tehdy ministr národní obrany, který se dostal do sporu s Maem).
Současné čínské vedení rehabilituje čínské kulturní dědictví, mimo jiné i Konfuciovy myšlenky. Klasické konfuciánské knihy a komentáře k nim jsou vydávány v nových zajímavých edicích.
Konfucianismus je dnes považován za smysluplnou ideologii nejen v ČLR a na Taiwanu, ale i mezi etnickými Číňany žijícími v zahraničí, stejně jako mezi nečínským obyvatelstvem v zemích, které se tradičně vyvíjely pod vlivem Říše středu. Ne náhodou dosahují východoasijské země, v nichž je zakořeněna konfuciánská úcta ke vzdělání, v celosvětovém měřítku v poslední době zcela mimořádných úspěchů. Konfucianismus nachází příznivce a obdivovatele i mezi příslušníky jiných civilizačních okruhů. I na Západě se najdou lidé, kteří jeho prostřednictvím hledají své místo ve společnosti a návod, jak žít v harmonii se sebou samým.
Taoismus
Nehledejme hranici mezi konfucianismem a taoismem. Neexistuje. K taoismu se hlásí poměrně malý počet lidí, asi 30 milionů. Ale taoistické myšlenky lze vysledovat ve všech aspektech života Číňanů. S konfucianismem se nevylučují, ale naopak se s ním doplňují. Je zcela normální, že jeden a tentýž člověk ve své veřejné činnosti inklinuje ke konfucianismu, zatímco ve svém soukromém životě se řídí taoistickým pohledem na svět.
Tao (v transkripci pinyin Dao) znamená čínsky cesta. Rozumí se cesta přirozeného vývoje. Je to síla, která způsobuje neustálé proměny v přírodním světě. Tuto sílu není možné personifikovat ani jinak konkretizovat. Je to princip. Taoismus nemá zakladatele ani jinou postavu, jakou je např. pro křesťanství Ježíš, pro islám Mohammed nebo pro buddhismus Buddha. Ale má mnoho mistrů, kteří vysvětlovali „tao“.
Pro cizince, kteří chtějí tento pojem pochopit, je třeba připravit malou exkurzi do tajů čínských znaků. Grafická podoba znaků v sobě skrývá myšlenku, která je do cizího jazyka jedním slovem nepřeložitelná. Tato myšlenka je obsažená ve skutečnosti, že jeden a tentýž znak může podle svého postavení ve větě znamenat podstatné jméno, sloveso, předložku atd. Takže tao může znamenat nejen „cesta“, ale také „dojít někam“, „až někam“, „k někomu, někam přijít“ atd. Hlubší smysl znaku bývá rovněž obsažen v jeho komponentech. Konkrétně – znak tao se skládá ze znaku pro hlavu a ze znaku pro chodidlo. Z toho vyplývá, že pojem „cesta“ nemůžeme chápat pouze jako konkrétní cestu, po níž naše nohy chodí, ale také jako abstraktní cestu životem, po které nám naše hlava káže jít. V teorii o vzájemném vztahu protipólů hlava znamená začátek a chodidlo konec. Neboli každý konec něčeho je zároveň začátkem něčeho jiného a my jdeme po jedné cestě, abychom na jejím konci přišli na začátek cesty druhé. Došel-li mistr na konec své cesty a předal nám své učení, konec jeho cesty je začátkem cesty naší.
Doufáme, že se nám touto vsuvkou podařilo nejen upozornit na složitost filozofického pojmu tao, ale i na půvab čínských znaků a zároveň na záludnost každého překladu. Jakmile se čínský text přeloží do jiného jazyka, je nenahraditelně ochuzen o podprahovou vypovídací hodnotu znaků. A pokud jste z našeho výkladu nepochopili, co to tao vlastně je, nezoufejte, i ti největší taoisté se smířili s myšlenkou, že nejsou schopni tao plně pochopit. Vždyť sama úvodní věta nejznámější taoistické knihy O tau a ctnosti začíná větou: “Tao, které lze pojmenovat, není tao.“
Taoistická představa o lidském těle jako zmenšeném modelu vesmíru je zdrojem obrovského intelektuálního bohatství lidstva, kterým je čínská medicína. Taoisté věří, že zdravé tělo je základním předpokladem dosažení výsostných duchovních stavů. Proto věnovali a věnují obrovskou pozornost léčebným a stravovacím praktikám. Objevení účinků akupunktury a akupresury, stejně jako studium léčebných účinků rostlin, je dílem taoistů. Taoističtí mistři vyvinuli i speciální cvičení, která napodobují pohyby zvířat, a tím pomáhají člověku přiblížit se přirozenému stavu věcí. Dávno před příchodem buddhismu používali taoisté metody meditace jako prostředku dosažení harmonie s vesmírem. Ústřední myšlenkou taoistické meditace je wu wei = nečinění, nezasahování. Ani tento termín nesmíme chápat mechanicky. Správné vystižení by asi bylo toto: jednat tak, abychom negativně neovlivnili přirozený vývoj věcí. Ti, jimž se to dokonale povedlo, dosáhli podle taoistů nesmrtelnosti nejen duchovní, ale i tělesné.
Taoisté uctívají princip yin – tj. ženský pasivní princip, neboť podle nich klid a pohoda, pramenící z přizpůsobení se, vede k přirozenému úspěšnému vývoji spíše než agresivita principu yang – mužského aktivního principu. Taoisté své učení nikdy nešířili, ale rádi přijímali ve svých klášterech ty, kdož se snažili jejich učení pochopit.
Kořeny taoismu sahají do dávné minulosti, až k mýtickému Žlutému císaři, který žil v době, z níž se nezachovaly žádné záznamy. Podle legendy žil v l. 2696–2598 př.n.l. Od poustevníka se naučil nejen správně vládnout, ale i léčit, krotit divou zvěř apod. Na konci své 99 let trvající vlády se na zádech draka vznesl na nebesa a stal se nesmrtelným.
Za zakladatele taoismu je někdy považován učenec Lao-c’, ale i jeho postava je napůl mystická. Pokud skutečně žil, byl nejspíš starším současníkem Konfucia. Na rozdíl od mnoha vyznavačů Konfucia věřil, že člověk je od přírody dobrý, a aby takovým zůstal, musí být ponechán sám sobě. Lao-c’ pracoval ve státním archivu státu Zhou (Čou). Když ho práce unavila, usedl na vodního buvola a odejel do hor, aby se už nikdy nevrátil. Až do dnešních dnů je ideálem čínských intelektuálů odejít v určitém věku z ruchu veřejného života „do hor“. Na žádost strážce průsmyku, kterým procházel, sepsal Lao-c’ své učení do knihy, jenž dostala název Daodejing (Tao-te-ťing) – O tau a ctnosti. Druhým velkým taoistickým myslitelem byl Zhuangzi (Čuang-c’), který taoismus přiblížil širší veřejnosti. Ze starých taoistických knih je třeba jmenovat Vnitřní kánon Žlutého císaře ze 4. století.
Ve 2. století n.l., zřejmě pod vlivem buddhismu, začal taoismus nabývat podobu lidového náboženství s pantheonem bohů. Otcem tohoto pojetí je Zhang Daoling (Čang Tao-ling), který založil Cestu nebeských mistrů. Zhang byl alchymista a léčitel. Podle jeho představ měla Nebesa, kde žili mistři, tři stupně a mnoho oddělení, z nichž každé mělo přesně vyhrazené pravomoci. Taoistický mistr, který byl pověřen prováděním obřadu styku s Nebesy, měl za úkol rozhodnout, jakému nebeskému oddělení má být prosba věřícího adresována. Zhangova rodina a jeho teorie získaly velkou váhu po rozpadu dynastie Han (Chan) ve státě Wei (Wej), tedy na severu Číny.
Taoismus se rozšířil v době Song (Sung), kdy byl oficiálním náboženstvím. Pantheon byl rozšířen především o tzv. Nefritového císaře, který vládl zemi, vodě i všem nesmrtelným. Císař přidělil taoistickým mudrcům velké území v Horách draka a tygra (Longhushan, Lung-chu-šan) v provincii Jiangxi (Ťiang-si). Zde sídlili až do r. 1930, kdy se toto území stalo jednou z komunistických základen. Mniši sekty nebeských mistrů z taoistických areálů v Horách draka a tygra, kteří se ve 40. letech ocitli na území komunisty kontrolovaných oblastí, odešli po r. 1949 většinou na Taiwan. Ani tam neměli snadnou pozici, protože v době japonské kolonizace byl taoismus z Taiwanu téměř vymýcen. Dnes žije na Hoře draka a tygra malá skupina taoistů, kteří se snaží udržovat tradiční obřady. 64. nebeský mistr zůstává na Taiwanu a daří se mu vzbuzovat zájem o taoismus mezi obyvateli ostrova, ale i jinde ve světě.
„Tři poklady“: esence (jing, ťing), energie (qi, čchi) a duch (shen, šen) musí být podle taoistů uchovány v souladu. Jednou z metod, jak toho dosáhnout, je „cvičení velkých kruhů“ – Taji (tchaj-ťi), známé v dnešní době už i u nás.
Taoismus má řadu podob. Jedna z nich – lidový taoismus – si na pomoc vzal celý šik bohů: boha dlouhého věku, boha bohatství, boha města, boha přírody, boha deště, trávy, ale i bohy takových prozaických předmětů, jako je zeď, příkop atd. Nejuctívanějším je zřejmě bůh domácího krbu. Zvlášť mocní jsou bohové hor. Na nejvyšším stupni taoistických nebes kralují „tři čistoty“: bohové nebes, země a lidských bytostí. Druhému stupni vládne Nefritový císař, který řídí všechny záležitosti země. Ale není všemocný, i on podléhá zákonu střetu yin a yang.
Osm nesmrtelných pomáhá lidem překonávat každodenní problémy. Jejich atributem je meč, železná hůl, bambusová trubice s hůlkami, císařské tabulky, nefritová flétna, vějíř z peří, košík s květinami a kvítek lotosu. S obrazem těchto postav se můžeme setkat všude a v různé podobě.
Taoismus ovlivnil slovesné umění. Básníci Tao Yuanmin (Tchao Jüan-min), Li Bo (Li Po) a další byli taoisté. Největší vliv měl taoismus na malířství, kde jsou nejoblíbenějším námětem horské scenérie. Velký zájem je o studium taoismu ve vztahu k umění, k vědě, politice, hudbě apod.
Buddhismus
Třetím nábožensko-filozofickým myšlenkovým proudem, který ovlivnil duchovní život Číňanů, je buddhismus. Na rozdíl od předcházejících dvou nemá svůj původ v Číně, ale byl přejat z Indie.
Buddhismus je cesta k duchovnímu prozření. Za jeho zakladatele je považován Ind, kralevic Siddhártha Gautama, který se narodil kolem r. 563 př.n.l. v dnešním Nepálu. Historikové nepochybují o tom, že tato postava indických dějin skutečně existovala. Až do svých 29 let viděl jen samé krásné věci. Dvořané a příbuzní odstraňovali z jeho okolí všechno, co by se mu mohlo nelíbit. Ve 29 letech poprvé vyjel z bran paláce a viděl bídu světa. Jeho osud změnilo setkání se starcem, který neměl nic kromě potrhaného roucha a hole a který mu řekl: „Jsem vystrašen narozením a smrtí, a proto jsem se vydal do bezdomoví, abych dosáhl osvobození… Hledám nejblaženější stav, ve kterém není strast, stáří ani smrt.“ Toho dne opustil Siddhártha palác, oděl se žlutým rouchem a stal se poutníkem. Po mnoha letech dosáhl stavu procitnutí, tj. zbavil se vášní a touhy, a okusil nirvánu, stal se Buddhou – Procitnuvším. Tento okamžik je považován za počátek buddhismu. Gautama procitl pod fíkovníkem. Proto fíkovník hraje významnou roli v buddhistické mytologii.
Co je to nirvána? Podle Buddhy je nirvána sféra, kde není ani země ani voda, ani oheň ani vzduch… která není ani tento svět, ani slunce ani měsíc. Je pouze konec strastí. Tradice uvádí, že tehdy mohl Buddha odvrhnout své tělo a bytí, ale neudělal to, aby se mohl o své procitnutí podělit s ostatními. Aby i ostatní duše mohly skoncovat se svým řetězcem strastí a znovuzrození. Jeho první rozmluva s učedníky bývá nazývána Promluvou v antilopím háji, nebo také Roztočením kolesa nauky. Kolo je symbolem buddhistické nauky – symbolem neustálého přecházení z bytí do nebytí a naopak.
Na šíření buddhismu má rozhodující vliv konverze krále Ašóky, který v určitém momentu začal litovat utrpení a krveprolévání, jež způsobily jeho vojenské výboje, a došel k závěru, že: „… v náboženství je hlavní dokonalost. Náboženství, to znamená: dobré činy, slitovnost, dobročinnost, čistotu a mravnost. Obnáší laskavost vůči chudým a postiženým a dobrotu ke zvířatům, k ptákům a ke všem tvorům. Nechť všichni dbají tohoto výnosu a ať to trvá po věky. Kdo bude jednat podle toho, dosáhne věčného štěstí.“ Ašóka chtěl sdělit Buddhovu moudrost celému světu, a proto vyslal misionáře všemi směry: po pevnině přes horský masiv Himálaje a po moři do jihovýchodní Asie.
Do Číny se buddhismus dostal v 1. století n.l. za dynastie Han po hedvábné cestě. Buddhismus neprotiřečil již vžitým pravdám šířeným konfuciány a taoisty a Číňané ho přijali jako pravdu třetí. Nepřijali ho však v té podobě, v jaké se buddhismus prosadil v Indii, ale přizpůsobili si ho svému způsobu myšlení. Čínská podoba buddhismu se později ujala v Koreji, Vietnamu a Japonsku. Tato severní větev buddhismu je nazývána mahájána – Velký vůz, na rozdíl od tradiční hínajány – Malého vozu, který je praktikován zejména v Indii, na Šrí Lance, v Thajsku. Vozem je míněn vor, který přeplaví poutníky na „onen břeh“.
Jádrem mahájánového buddhismu je postava bódhisattvy – bytosti, která již má právo vstoupit do nirvány, ale vrátí se na zem, aby usilovala o spásu dalších bytostí, jelikož buddhovství může dosáhnout teoreticky každý. Bódhisattvové se mohou zrodit jako lidé i jako zvířata, ale nejmocnější bódhisattvové sídlí v nebi. Buddhistické nebe je zabydleno bódhisattvy, které je možno žádat o přímluvu a pomoc. Ideálem hinajánového buddhismu je naproti tomu arhat, jedinec, většinou mnich, který dospěl k procitnutí sam za sebe.
Nejznámějšími postavami buddhistického pantheonu je Maitréja – laskavá bytost, která pomůže každému, kdo o pomoc požádá. V Číně je vůbec ale nejoblíbenějším božstvem Avalokitéšvara, který může na sebe přijmout jakoukoli podobu. Na rozdíl od Indie a Tibetu, kde má podobu muže, vzal v Číně na sebe podobu ženy – bohyně Guanyin (Kuan-jin). Je také považován za patrona Tibetu, jehož živoucí reinkarnací jsou dalajlamové. Další významnou postavou je Maňdžušrí – symbol moudrosti a výmluvnosti. Jeho atributy jsou luk, šíp, meč a svitek s posvátným textem.
Mahájánový buddhismus obohatil buddhistické nebe také o nové Buddhy, například Amitábha (A-mi-tcho-fo) – Buddha nekonečného jasu. V mahájánovém buddhismu je, na rozdíl od buddhismu hinajánového, Buddha Sithartha pouze jedním z mnoha Buddhů.
Chan (čchan, japonsky zen) je meditační forma buddhismu, která vznikla v Číně po příchodu mnicha Bódhidharmy do Číny v r. 520. Tento mnich dokázal meditovat nepřetržitě 9 let, a když mu víčka klesala únavou, odřízl si je. Na místě, kam je odhodil, vyrostly údajně čajové keře. Základem čchanového buddhismu je intuitivní procitnutí, které je dle jeho vyznavačů důležitější než procitnutí pomocí studia písma. Podobně jako taoisté používají i čchanoví mistři k rozvoji intuice záhadných příběhů a paradoxů. Čchanoví mniši na rozdíl od ostatních buddhistických musí fyzicky pracovat.
Buddhismus nemá jedinou svatou knihu, jakou je např. Bible. První buddhistické texty byly napsány v jazyce pálí na palmových listech v r. 43 př.n.l. a jmenují se Tipitaka – Tři koše (koš kázně, koš rozprav a koš metafyziky). Podle tradice ve 2. století svolal král Kaniška koncil, na němž byl sestaven kodex v sanskrtu nazvaný Tripitaka, který je základem mahájánové formy buddhismu. Nejznámější součástí je tzv. Lotosová sútra.
Zpočátku se považovalo za nemístné zobrazovat lidskou podobu Buddhy, který odešel do prázdna. Zobrazovaly se pouze jeho symboly – strom bódhi, prázdný trůn, šlépěj, kůň bez jezdce. Později se od této tradice ustoupilo a od časů krále Kanišky je Buddha zobrazován.
Všechna zpodobnění Buddhy mají některé kodifikované znaky: Buddha má přivřené oči a usmívá se; je zahleděn do vnitřního světa a je vnitřně spokojen; Buddha má svatozář – důkaz božskosti; hrbolek na temeni hlavy znamená nadmozek, sídlo nejvyšší moudrosti; dlouhé ušní lalůčky napovídají, že dříve nosil těžké náušnice, ale teď se vzdal světského bohatství; úrna na čele je znak duchovního vhledu. Také gesta Buddhových rukou jsou konvenční. Říká se jim mudry: pravá ruka s dlaní kupředu, ukazováček se dotýká palce a ostatní prsty vzhůru, to je mudra učení či kázání; ruce složené v klíně, levá vespod = mudra meditace. V buddhistické symbolice hraje důležitou roli lotos – květina, která je mimořádně krásná, přestože vyrůstá z bahna. Buddha často sedí na lotosovém trůnu, jindy leží. Socha ležícího Buddhy, často nazývaná „spící Buddha“, znázorňuje Buddhu odcházejícího do nirvány.
Buddhistickou architekturu reprezentují stúpy – původně jednoduché pahorky navršené nad popelem ostatků. Později se začaly rozšiřovat a vylepšovat. Ohrádka na vrcholu znamená nebesa, trojitý slunečník – Buddhu, nauku a společenství mnichů. Do stúp se nevchází, jsou to místa pro uchování relikvií. Věřící je uctívají obcházením dokola pravým bokem ke stúpě – symbol koloběhu života. V Číně se stúpy vyvinuly v pagody (3–13 poschodí). Odtud pronikly spolu s čínskou formou buddhismu do Koreje, Vietnamu a Japonska. Buddhistické kláštery jsou někdy obrovské komplexy, obsahující svatyně, obytné budovy, knihovny a studovny. Často bývají vytesány ve skále.
Tibetské buddhistické umění má také své zvláštnosti: Tibeťané používají praporec s vyobrazením Buddhy – thangka. Buddha drží v pravé ruce hromoklín – symbol síly, a v levé zvonek – symbol moudrosti. Mandala je geometrický obrazec symbolizující „sídlo bohů“. Uprostřed bývá zobrazen Buddha nebo některý bódhisattva, okolo jsou fantasticky spletené obrazce dalších božstev. Meditací nad mandalou lze podle věřících dosáhnout stejného účinku, jako kdyby se modlitba odříkávala. (O tibetské formě buddhismu pojednáme ve zvláštní kapitole.)
Umění zenového (čchanového) buddhismu je charakterizováno mimořádnou prostotou, čistotou a kázní, vyvěrající z meditace. Svatyně jsou velmi prosté, bez soch a dalších zobrazení. Zachovalo se především v Japonsku. Mnich Eisaj, který přinesl zen z Číny do Japonska, sem přinesl zároveň čaj.
Další zajímavosti
Zajímavé je, že hostely jsou na rozdíl od dražších hotelů více přizpůsobené cizincům. Většinou jsou provozovány mladými lidmi nebo studenty, kteří mluví a rádi anglicky. Kromě několika lůžkových pokojů mají často v nabídce i čtyř, tří, dvou nebo jedno lůžkové pokoje a často jsou zřízeny v tradičních dřevěných čínských domech s vnitřním dvorem.
V hotelech až na výjimky nemluví vůbec anglicky. Vždy než zaplatíte za pokoj si ho určitě běžte prohlédnout, jelikož čistota není vždy standardem.
V Číně je tradicí poskytovat teplou vodu na požádání. Číňané často cestují s termoskami nebo láhvemi na teplou vodu, do kterých si připravují čaj. Pokud s sebou máte termosku, na požádání vám ji doplní v jakékoli restauraci (kde jste jedli) nebo hotelu (kde jste spali). Nádržky s teplou vodou se nachází i ve vlacích – dobré pro přípravu instantních polévek na dlouhých cestách – na nádražích a dokonce i na letištích!
Je velice vhodné se před příjezdem naučit číslovky a pár základních výrazů, s sebou mít průvodce s výrazy a názvy míst v čínských znacích. Výslovnost je velice těžká, a tak je často nejjednodušší prostě ukázat papírek s čínskými znaky, které vám napíší třeba v hotelu. Číňané jsou v tomhle velice ochotní. Vyplatí se i obrázky potravin při dohadování se v restauraci, kde nemají obrázkové menu. Překladač na mobilu je též velice užitečný.
Zpracováno ve spolupráci s China Tours. S aktualizací online průvodce Čínou nám pomohla i Jana Braňková.
