Státním náboženstvím v Bhútánu je mahájánový buddhismus tibetského typu, nazývaný též lamaismus. Obyvatelstvo nepálského a indického původu vyznává hinduismus a mezi kočovnými pastevci převládá ještě i staré předbuddhistické náboženství rozšířené kdysi v Tibetu a okolních zemích – bönismus.
Hinduismus
Hinduismus je komplex nábožensko-sociální, není možno určit, kdy přesně vznikl, nemá žádného zakladatele. Prodělal dlouhý vývoj od védských náboženství přes bráhmanismus ke vzniku hinduistických sekt. Nemá žádnou bibli či korán, který by vymezoval závazné představy pro všechny vyznavače – je to náboženství bez dogmat.
Po stránce náboženské je nesmírně tolerantní, ne tak už po stránce přísně hierarchi-zovaného kastovního systému. Navazuje na učení upanišad, víru v převtělování každého jedince (átmana), a to dle karmanu (činů, kterých se dopustil) – společné hinduismu, buddhismu i džinismu. Cílem člověka je dosáhnout vymanění se z koloběhu životů a dosažení spásy. K tomu vedou tři cesty:
1) védská doba: karmamárga – „cesta činu“ – nejdůležitějším činem je konání oběti;
2) upanišady: džňánamárga – cesta poznání tajemství života a převtělování;
3) bhaktimárga – cesta oddanosti, tj. osobní vztah člověka k bohu, nepotírala obě předchozí metody, neomezovala rozumové poznání, askezi, meditaci, ale kladla důraz na citovou oddanost vůči bohu.
Důležité pojmy v hinduismu
Sansára – nejzákladnější nauka o převtělování duší ve věčném koloběhu života zvaném sansára.
Karman – souhrn dobrých a zlých skutků, kterých se člověk na světě dopustil. Dle něj se řídí řetěz přerodů, vše se na světě řídí mravním zákonem. Každá věc má duši, která se rodí a umírá, po smrti vzniká znovu v té či oné podobě v souvislosti s etickou bilancí činů a jednání z předcházejícího života, tzn. „jak člověk jednal, tak se rodí“. Toto je nedílný základ hinduismu, buddhismu i džinismu.
Brahma – (nesklonné neutrum!, to brahma) – v upanišadách otevřený pojem, označení pro jakýkoli princip nebo sílu, která je za tímto světem, nedá se pozitivně říci, co to je, výpověď je negativní či paradoxní.
Átman – „já“ – to, co se účastní koloběhu, působí v našem těle jako nezúčastněný pozorovatel a na něm ulpívají plody našich činů.
Džňána – „poznání“ – v upanišadách poznání totožnosti individuálního „já“ – átman splývá s vesmírným principem brahma … átman = brahma.
Tat tvam – „to jsi ty“ – víra v základní jednotu všeho bytí na světě – každý átman vyšel z vesmírného ducha brahma a zase se do něj vrací. Není důležité rozumové poznání, ale hluboké nazření této reality. Poznání umožňuje vysvobození z koloběhu životů. Tato cesta se nazývá „cesta poznání“, džňánamárga.
Hinduistický pantheón
Hinduisté uctívají velké množství bohů, i když mohou uctívat jen boha jednoho. Během doby se vyvíjel od védských božstev až do dnešní podoby. Hlavní trojici tvoří Brahma, Višnu a Šiva. Brahma není moc uctíván, má málo společného s životem smrtelníka. Višnu a Šiva – nejuctívanější dvojce bohů pro hinduisty.
1) Brahma – bůh stvořitel (z védského panteonu, pak idea stvoření)
2) Višnu – bůh ochránce světa
3) Šiva – bůh ničitel
Višnu – védský Višnu neměl velký význam, ale legenda o tom, jak se změnil z trpaslíka v obra a třemi kroky obsáhl celý svět, aby jej zachránil z rukou asurů, nepřátel bohů, obsahovala v sobě představu boha-zachránce, což je příznačné pro pozdější hinduismus. Višnu klasické doby je pomocník lidí a zachránce světa, kdykoli mu hrozí nebezpečí ze strany sil zla. Objevuje se v 10 inkarnacích (avatárech):
1) ryba (matsja) – při potopě světa za sebou vleče indickou archu, koráb na němž se zachránil praotec lidstva Manu;
2) želva (kúrma) – ostatním bohům pomáhá při stloukání oceánu mléka a získání nápoje nesmrtelnosti;
3) kanec (varáha) – vyzvedl zemi z kosmického oceánu, kam ji uvrhl zlý démon;
4) Narsinha – poločlověk, pololev – zabije démonského krále Hiranjakašipua;
5) Vámana – trpaslík, který se změnil v obra a třemi kroky obsáhl celý svět, aby jej zachránil z rukou asurů;
6) Parašuráma (Ráma se sekyrou) – bráhmanský syn, který pobíjí hříšné kšatrije;
7) Ráma – ukončí tyranii démona Rávany;
8) Buddha – učiní konec zabíjení zvířat k obětím;
9) Kršna – zabije zlého démona Kansu;
10) Kalkí – přijede na konci věku na bílém koni s planoucím mečem v ruce, aby přivedl věrné uctívače do dalšího světa po zániku tohoto.
Šiva – dvojník védského boha bouřky Rudry, božstvo s podvojným charakterem – strašný a obávaný, ale současně i plný milosti a soucitu (Rudra – strašný, Šiva – milostivý). Kult boha Šivy spojen s extází – v představách Indů Šiva tančí na místech, kde se spalují zemřelí, posypává si tělo pohřebním popelem a na krku má místo girlandy náhrdelník z lebek. Když přichází na svět v podobě žebrajícího askety, slouží mu za nádobu na milodary lidská lebka. Bůh asketismu a oběti.
Bhakti(kořen bhadž – náležet, uctívat) je zbožná oddanost, láska člověka k Bohu, nikoli naopak, božstvo vždy reprezentováno jako osoba, nikoli jako neosobní princip, vždy představován jako nejvyšší skutečnost. Íšvara – Bůh, obdařen vlastnostmi, charakteristikami, přívlastky, k nimž se lze upnout a emociálně vázat.
1) sagunabhakti – „s přívlastky”;
2) nirgunabhakti – láska vůči božstvu „bez přívlastků”, chápáno abstraktně, ale není netečné upanišadové brahma;
V bhakti vidíme odmítání strnulého ritualismu, který je nahrazen citovým přístupem, extatické stavy, písně – kírtany (uctívání boha kírtany), monoteismus. Odmítá kastovní systém.
Buddhismus
Někdy bývá označován jako „psychologická etika“. Učení nejstaršího buddhismu zahrnuje poznání, že život na tomto světě je spojen se strastí, utrpením a zármutkem, což je obsahem tzv. „Čtyř vznešených pravd“. Buddha hlásal „zlatou střední cestu“, která se vyhýbá extrémům – ani poživačný způsob života, ani askeze.
Buddha „Osvícený“
Pocházel z kšatrijského rodu, byl synem náčelníka z kmene Šákjů, sídlících na úpatí Himálaje. Narodil se v Lumbiní snad r. 563 př.Kr. a dostal jméno Siddhártha Gautama. Mládí strávil v Kapilavastu ve hrách a učení. Na vyjížďkách se setkal se stářím, nemocí, smrtí a nakonec s poustevníkem oddávajícím se askezi. Poznal, že zahálčivý život v paláci není to pravé, a princ z paláce v noci odešel. Vzdal se syna a manželky, trůnu a vydal se hledat osvícení a osvobození od strastí pro sebe a celé lidské pokolení. V Gaji pod fíkusem (Ficus religiosa) dosáhl osvícení, tj. uvědomil si, jak vlastním úsilím zvládnout pravdu, zvanou dharma. Objevil hluboké pravdy o životě a strasti. První řeč pronesl v Sárnáthu u Váránasí, tj. „roztočil kolo zákona“. Prvním dvěma rozpravám naslouchalo 5 asketů. Lidem bez rozdílu přiznává právo i možnost dosáhnout spásy. Zemřel v sálovém háji u Kusináry.
Učení bylo sepsáno do textů – pitaky až na 1. buddhistickém koncilu v Rádžagrze, kde byla Buddhova nauka shromážděna do dvou sbírek Vinajapittaka a Suttapitaka.
Tripitaka – tři sbírky písem buddhistů, k prvním dvěma přidána Abhidhammapitaka.
Hínajána– „malá cesta” – věroučný základ kánonu buddhismu. Původní buddhismus, dnes na Šrí Lance, v Barmě, Thajsku, Laosu, Kambodži.
Mahájana – „velká cesta” – začal se vyvíjet nedlouho po Buddhově smrti a rozšířil se do Tibetu a na Dálný východ do Číny, Japonska, Koreje, převládl i v Indii.
Čtyři ušlechtilé pravdy:
1) ušlechtilá pravda o strasti – všechna podmíněná existence, zejména lidský život a předměty našeho poznávání a usilování, toužení a rozmanité objekty naší zkušenosti jsou neuspokojivé. Narození je strastné, stárnutí je strastné, nemoc a smrt jsou strastné, spojování s nepříjemným a oddělování od příjemného je strastné, každé nesplněné přání je strastné. Sám život je strastný podmíněný proces, po němž následuje zase další zrození ve shodě s našimi skutky.
2) ušlechtilá pravda o původu strasti – učení o touze jako příčině nové existence. Všechny různé formy strasti a individuálního života podmiňuje nebo způsobuje touha, touha po pokračování našeho života, udržována nevědomostí nebo klamem o pravé hodnotě života.
3) ušlechtilá pravda o zničení strasti – ustane-li ona „touha“, nezůstane žádná vášeň. Existuje možnost zdokonalení člověka jeho vlastním úsilím pod vedením Buddhovy dharmy.
4) ušlechtilá pravda vedoucí ke zničení strasti – metoda, která vede k ukončení útrap vítězstvím nad touhou po smyslových rozkoších, touhou po pokračování života.
Nirvána – když zanikne touha člověka po životě, nečeká ho už další zrození, ještě přes fyzickou smrtí vstupuje do nirvány. Je jediným trvalým jsoucnem, bývá popisována jako úplné ustání přerozování, stárnutí, smrti, zármutku. Dosažení tohoto stavu je cíl snažení každého buddhisty. Musí usilovat ne o vítězství nad prostorem, nezdolanou horou, ale nad vadami vlastní přirozenosti. Je to trvalý mír, který když byl dosažen, již není nutný návrat zpět na zemi. Je to stav nad dobrem a zlem, nad štěstím i bolestí, nad touhou a uklidněním.
Lamaismus
Lamaismem je v západní literatuře nepřesně označován tibetský buddhismus. Jedná se o formu mahájánového buddhismu, jenž je praktikována nejenom v Tibetu, ale i v sousedních podhimálajských zemích a dále v Mongolsku, Burjatsku a mezi Kalmiky na Volze. Specifickým rysem tibetského buddhismu je sloučení starých mnišských pravidel (sarvástivády) s kultovními metodami (vadžrajány). Základy tibetského buddhismu položili v 8. století indický pandita Šántrarakšita a Padma-sambhava. První období šíření buddhistické víry skončilo uprostřed 9. století. Škola Ňingamapa se ve svém učení odvolává na tuto epochu. Po politicky motivovaném pronásledování buddhismu došlo až v 11. století k jeho novému oživení. Rozvinuly se mimo jiné školy Kagjüpa a Sakjapa a do tibetštiny byla přeložena většina buddhistického písemnictví Indie. Od konce 14. století se vyvinula škola Gelugpa, poslední ze čtyř hlavních škol tibetského buddhismu. Každá z těchto velkých tradic se vyznačuje vlastní syntézou filozofických koncepcí a jejich praktickou aplikací při meditaci.
Zpracováno ve spolupráci s China Tours
