Co se skrývá za tajemnou mešitou v útrobách mrtvého města, o které se přísně píše: „za mešitu nechoďte!?“ Ani na karabašské ambasádě v Jerevanu se nedočkáte velké podpory. Tam vám totiž řeknou, že do Agdamu vůbec nesmíte.
Vstup zakázán
Jak vypadá město, které bylo před válkou svou důležitostí i rozlohou srovnatelné s dnešním hlavním městem Karabachu Stepanakertem? Naší návštěvě Agdamu předcházela zvědavost a opatrné diskuze. Navštívit Karabach, a nepodívat se do zdejšího mrtvého města? Nemožné!
Pokud budete hledat Agdam na arménské mapě, s největší pravděpodobností nic nenajdete. Občas se skrývá pod nenápadnou ikonkou pomník muslimů. Co se map v latince týče, hranici se sousedícím Ázerbajdžánem označují velmi nepřesně, a tak kvůli jejich lajdáckosti riskujete krk. Celý Karabach je pod dohledem arménské armády, ale na frontové linii je několikakilometrové minové pole a na obou stranách číhají ostřelovači.
V letech 1991–94 vyvrcholil vleklý konflikt mezi Arménci a Azery žijícími v Náhorním Karabachu. Válka zapříčinila smrt asi 30 000 lidí a emigraci velkého množství obyvatel. Rozhodujícím obratem ve válce bylo právě obsazení a vyplenění Agdamu. |
Vyvarujte se proto nezodpovědných výletů poblíž hraniční linie a potulce v neoznačených pustinách. Odpočívají tam miny z války, které tiše čekají na své oběti. Vyčištěná území jsou označená cedulemi HALO TRUST. Pokud si přece jen nejste jistí svou momentální lokací a bezpečností oblasti, vyzpovídejte nejbližšího vojáka. V Karabachu je to někdy snazší, než hledat civilistu, a na všudypřítomnost vojáků si rychle zvyknete.
Do města jsme vstupovali s obavami. Když přijela vojenská hlídka a zastavila u nás, vytrvale jsem předstírali, že krájíme meloun a zcela úplnou náhodou tam odpočíváme. Ještě v mešitě nás znervóznil pohled na blízkou vojenskou základnu v jedné z rozvalin, ale cestou zpět už nám postávající vojáci zdálky mávali, a my ztratili poslední zábrany. Jestli chcete zažít trochu válečné atmosféry, nechte si od místních vyprávět, jak novináři z celého světa procházeli s bílými vlajkami (a hnědými bezpečnostními trenkami) kolem hraniční linie nebo jak se bojovalo v okolních vesnicích.
Kudy kam
Do Agdamu se nejlépe dostanete z městečka Askeran ( Ասկերան). Není na něm nic výjimečného, ale disponuje hrstkou obchodů, dvěma restauracemi, fotbalovým hřištěm, na kterém se dají po dohodě postavit palatki čili kempovat, řekou, ve které by se ani prase nekoupalo, a především ředitelem místního muzea. Je to nadšený historik a v ruštině vám odvypráví všechno od Varšavské smlouvy po detaily z karabašské války. Místo peněz ho odměňte svým zájmem o lokální historii. O válce umí vyprávět opravdu hezky – dá-li se to vůbec říct – a když vám ukáže jizvy po kulce na břiše a o několik centimetrů kratší ruku, pochopíte, že ví, o čem mluví. Pozůstatky nedávné minulosti tu jsou vidět úplně všude. Napůl rozbité domy, kulovité díry v cedulích a viditelné i neviditelné šrámy místních obyvatel. Paní z hospody se nám jen tak mezi řečí pochlubila, že sama zastřelila dva Azery.
Z Askeranu vede velmi slušná silnice až do Martakertu. Chcete-li do Agdamu, odbočte asi po 5 km vpravo. Můžete se svézt maršrutkou jedoucí směrem na Martakert, taxíkem nebo čímkoliv jiným, co se pohybuje rychleji než vy. Co nedojedete, dojdete pěšky. Kousek za Askeranem si všimněte tanku, který stojí po levé straně silnice. Je to první tank, který vjel za války do Agdamu.
Samotné mrtvé město se před vámi začne otevírat postupně. Na pozadí jsou hory a všude kolem jsou lány zlatavé trávy, ze které ční zbytky původních muslimských domů. Vše je prorostlé fíkovníky, okolo cesty jsou poházené zbytky vojenských i civilních aut a do toho všeho řev cvrčků a nesnesitelné vedro. Lidí je tu asi jako na sahaře. Kromě vojáků a rozkradačů stavebnin jsme narazili na jednonohého muže a ženu na benzínce, pár staroušků žijící v malém domku uprostřed ruin a různé pofidérní existence potulující se po okolí s nám nejasným cílem.
Nejširší nabídku průvodců a map Arménie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Mešita uprostřed ruin
My se vydali k mešitě v srdci města, abychom odhalili její tajemství. Město životem úplně netepe, takže až budete chtít svézt, je lepší říkat „k mešitě“ než „do centra“, aby to řidiči pochopili. Mešita je jediná budova nesrovnaná se zemí. Z krásné vnitřní výzdoby nic nezbylo, ale přibyly poválečné nápisy zdejších návštěvníků. Minaret nabízí člověku skvostný rozhled a teprve tady si uvědomíte, jak obrovské město to původně bylo. Skrz zdobené mříže profukuje vítr, a tak cítíte, jak se věžička pohupuje. U vchodu do chrámu se smutně povaluje jedna z kupolí, děravá od kulek. Za mešitu vážně nechoďte – je tam totiž (jak jsme předpokládali) nasráno. Volně pasoucí se krávy udělají své.
Až budete procházet městem, prohlížejte si trosky. Můžete zahlédnout kus balkónku s balustrádou, vykládanou mozaiku s muslimskými motivy nebo vzorovanou zahradní zídku. Je zvláštní, že bývalé město působí až překvapivě optimisticky a klidně. 17 let po válce, a okolní příroda úplně přirozeně prorůstá městem. Úspěšně pokračuje v tom, co nestihli hledači materiálu.
V češtině vyšly v poslední době dvě fotografické knihy, které se Náhornímu Karabachu věnují. „Fotografové musejí být šílení“ od Veroniky Souralové (2009) a „Starobylá země Arcach“. Další zážitky a fotografie můžete najít i v knize „Válečníci, teroristé a jiní šílenci“ od Jana Rybáře. Doporučujeme shlédnout video „Agdam – Caucasian Hiroshima“, který je informacemi zavádějící, ale uvidíte tam původní podobu města Agdam před válkou. |
Autorem fotografií je Tomáš Kašper.
Titulní fotografie: Petr Šilhánek
Ona tam vlastně žádná hranice ani není. To, co ji simuluje, je „linie příměří“ nebo spíš „linie zastavení palby“. Čára, na níž stáli Azerové a Arméni, když Rusko zprostředkovalo příměří. Od té doby se nic nehnulo. Mimochodem – Dnešní Arcach je asi tak trojnásobek dřívějšího arménského Náhorního Karabachu, který ani neměl s Arménií společnou hranici.
Články v okolí