Paštuni, kteří bývají někdy nazýváni Afghánci, se dělí na řadu kmenů a klanů. Kromě 10-12 mil. Paštunů v Afghánistánu jich dalších 15 mil. žije v sousedním Pákistánu a mnozí z nich by chtěli vytvořit vlastní společný stát Paštunistán. Paštuni jsou příbuzní Íráncům, Tádžikům a Balúčistáncům. Vyznávají z naprosté většiny sunnitský islám. Hovoří hlavně jazykem Pashto, v Pákistánu také hodně jazykem Hindko. Používají ale i řadu dalších jazyků a dialektů. Ve svém životě se řídí zákony jen okrajově. Primární je pro ně Pashtunwali, tedy jakýsi paštunský kodex chování (viz rámeček). Po Pashtunwali je na řadě Korán a jen když nic jiného nezbude, zákony.
Největší dva kmeny jsou Durrani a Ghilzai. Durrani žijí usedle, hodně v městech na jihu a východě. Jedním z nich je současný prezident Karzaí Afghánistánu, který stejně jako všichni králové od 18. století patří ke klanu Popalzay. Ze všech afghánských Paštunů mají nejvyšší gramotnost (kolem 25%) a jsou podstatně liberálnější než kmen Ghilzai a kulturně-sociálně jsou blizcí Tádžikům. Jméno „Durrani“ nebo „Durr-i-Durran“, což znamená „perla perel“ si tento kmen dal v roce 1747 sám. Ghilzai žijí kolem Kandaharu, převážně jako nomádi. Dominovali Tálibánu. Gramotnost je pod 10%. [cut]
Další významné kmeny a klany jsou například Afridi (v okolí řeky Kábul), Waziri (v Pákistánu mají vlastní autonomní stát Jižní a Severní Waziristan, právě zde by se mohl ukrývat Usáma bin Ládin, pokud by ještě žil), Khattak (žijí v Pákistánu severně od Mardanu), Kharoti (v provinciích Helmand, Herat, Zabol, Kunduz, jsou v nepřátelském vztahu s Waziri), Niazi (obývají oblasti od Afghánistánu až po části Paňdžábu, mezi jejich nejslavnější členy patří národní pákistánská superhvězda, kapitán kriketového týmu Imran Khan a generál Niazi, který v roce 1971 prohrál válku o Bangladéš). O tom, kam ten či onen kmen a klan patří vedou spory nejen etnologové, ale i sami jejich příslušníci.[/cut]
Tádžikové vypadají hodně „evropsky“, někdy narazíte i na zelenooké a světlovlasé. Etnicky i jazykově mají blízko k Íráncům a také Paštunům. V historii vládli v říších, které byly kulturními a obchodními centry celé střední Asie – Sogdiana, Samarkand, Bukhara – i když nelze jasně říct, že to i tehdy byli Tádžikové. Od ostatních příbuzných národů se odlišují teprve od počátku 20. století. Ještě dnes v Afghánistánu sami o sobě mluví často jako o Peršanech.[cut]
Tádžikové žijí roztroušeně od Heratu až po Wakhanský koridor a nejsevernější cíp Pákistánu. Dělí se do mnoha kmenů a klanů, často podle horských údolí, která obývají. Afghánští Tádžikové hovoří převážně Darí a dodržují kodex chování Abdurzadagai, který je podobný Pashtunwali. Vyznávají sunnitský islám, s výjimkou jižního Pamíru a severu Pákistánu, kde jsou ismailité.[/cut]
Hazarové obývají hlavně střední Afghánistán; jejich centrem je Bamiyan. Na první pohled se liší od Paštunů i Tádžiků svými rysy. Jsou totiž potomky mongolských nájezdníků. Vyznávají hlavně šíitský islám. Díky své etnické i náboženské odlišnosti byli vždy v opozici proti Paštunům (viz také kapitoly Bamiyan a Mazar-e Sharif).
Uzbekové obývají rovinu na severu „za horama“. Potomci Čingischána a jeho hord žijí dnes už usedlým životem. Uzbekové jsou sunnitského vyznání. Hlavními centry jsou Mazar-e Sharif a Kunduz (ovšem tato města mají velmi smíšenou populaci).
Aymakové jsou nomádští obyvatelé hor středního Afghánistánu. Ze svých tmavě hnědých stanů staví přechodné vesnice, nejčastěji u řek či jezer, aby bylo kde napojit stáda velbloudů, ovcí, koz a koní.
Turkmeni žijí téměř výhradně podél afghánsko-turkmenské hranice.
Chování Afghánce jakéhokoliv původu je zásadním způsobem ovlivňováno islámem. Přečtěte si o islámu v sekci RADY.
