Británie a Afghánistán spolu vedly poslední válku v roce 1919. Britové a Američané se celé 20. století obávali příliš velkého vlivu SSSR v zemi. Oprávněně. Království bylo v roce 1978 pro-moskevskou revolucí svrženo a po období zmatků a bojů přichází v roce 1979 sovětské jednotky. Jak jenom si mohli soudruzi myslet, že mohou zavést komunistickou vládu v zemi jako je Afghánistán? Utrpěli zde stejnou porážku a trauma, jako USA ve Vietnamu. Západ finančně podporoval mudžahedíny (stovkami milionů dolarů ročně!), aniž by věděl, že si tak vychovává teroristy, kteří se později obrátí proti němu. Rusů zemřelo desetitisíce, Afghánců asi 1.5 milionu. Po deseti letech, kdy ovládali sotva hlavní město a hlavní silnice, nařídil Gorbačov stažení vojsk.
Nastala táhlá občanská válka mezi bývalými mudžahedíny, kteří se nedokázali dohodnout na rozdělení moci. Ve většině země vládli kmenoví náčelníci a vojenští velitelé. Kábul byl téměř srovnán se zemí a po celé zemi docházelo k masakrům. Není divu, že v takové situaci mnozí Afghánci přivítali radikální islámské hnutí Tálibán, které z jižního města Kandaharu rychle začalo dobývat celou zemi. Tálibán přinesl pořádek a bezpečí, něco po mnoho let neznámého. Zároveň zavedl nejpřísnější „islámský“ stát na světě, tak radikální, že i ayatolláhové v Íránu považovali Tálibánce za šílence. Tálibán přesto brzy kontroloval přes 90% země.
Po teroristických útocích v New Yorku 11. září 2001 však přišel rychlý konec. Usáma bin Ládin se skrýval v Afghánistánu a Tálibán ho zjevně podporoval. Rozzuřená světová supervelmoc snadno režim svrhla a nastolila nový, vedený prezidentem Karzaím, který spolupracuje v boji proti terorismu. Centrální vládě se (v rámci možností!) daří zemi stabilizovat a sjednocovat. Probíhají poměrně demokratické volby.Loajalita k rodu, klanu, kmeni a různé feudální vztahy jsou však stále rozhodující.[cut]
Změnil se život obyčejných lidí v Afghánistánu po americké invazi? Lidé jsou rozhodně svobodnější. Tálibán padl, ale centrální vláda má jen minimální moc a v zemi rozhodně není bezpečno. Peníze na obnovu jsou ve skutečnosti mnohem menší než bylo slíbeno a zčásti se „rozplynou“ cestou. Opium se pěstuje dál, více než za Tálibánu. Je jasné, že změna k lepšímu nepůjde moc rychle. Nejlépe asi situaci ilustruje následující příhoda, která se stala jednomu britskému vojákovi: Při jedné akci jednotka zastavila ve vesnici uplácané z hliněných cihel na kraji Kábulu. Místní starosta ujistil vojáky, že teď se jim žije mnohem lépe než za Tálibánu. Když se ho zeptali jak, dlouho přemýšlel, než konstatoval: „Teď už se můžeme dívat na filmy.“ A potom dodal: „Pokud bychom ovšem měli televizi. A elektřinu.“ A protože chtěl opravdu potěšit své návštěvníky, znovu se zamyslel a řekl: „Naše dcery mohou chodit do školy“ a pak si znovu povzdychl „akorát, že tady není žádná škola.“[/cut]
O moderní historii Afghánistánu viz také kapitola Herat.
