Svobodný přidružený stát Portoriko je devětkrát menší než Česká republika. Ostrov obývá okolo čtyř milionů obyvatel a je tak jedním z nejhustěji obydlených. Přesto je zde dostatek prostoru pro skvělé přírodní scenerie, jedny z nejkrásnějších v oblasti Velkých Antil.
Miluji muzikály. Ten, na který nemohu již od mládí zapomenout, vznikl přesně v čase, kdy jsem se narodil, tedy v roce 1957. Leonard Bernstein vytvořil dnes již klasický filmový muzikál West Side Story. Na pozadí srdceryvného příběhu skvěle popsal život Nuyoricans, zklamaných Portoričanů, kteří ve snaze splnit si americký sen emigrovali do Spojených států. Dnes žije mimo domovský ostrov téměř devět milionů potomků indiánů Taínů a Arawaků. Navštívit ostrov Bernarda a jeho sestry Marie, hrdinů Příběhu západní čtvrti, tak byl můj dlouhodobý cestovatelský sen.
Když v roce 1493 připlouval k ostrovu Kryštof Kolumbus, zapsal si do deníku poznámku o kopcovitém až středohorském profilu nově objeveného území. Středem ostrova se táhne krystalické pohoří Cordillera Central. Několik dní jsem je, zejména v prostoru národního parku Toro Negro, přejížděl a přecházel všemi směry. Skutečným bonbonkem byl výstup po neuvěřitelně strmé kamenité cestě na nejvyšší bod Portorika Cerro de Punta (1338 m n. m.). Za jasného počasí se z vrcholu nabízí pohled na severní i jižní pobřeží ostrova. Nadšený cestovatel neodolá, aby neprojel kromě obvodové pobřežní komunikace také populární východozápadní vyhlídkovou silnici číslo 143.
Pro mě byla několikrát opakovaná cesta po La Ruta Panorámica tak trochu vynucená. Ve výškách okolo tisíce metrů se často drží dešťové mraky. Ale díky mlze a dešti jsem poznal úchvatné scenerie v širokém okolí centrálního pohoří výrazně lépe. Na západě začíná dvě stě šedesát šest kilometrů dlouhá La Ruta Panorámica v maďarsky znějícím městě Mayagüez. Tvoří ji asi čtyřicet silnic různé šíře a kvality. Ještě než jsem vjel mezi vrcholky Toro Negro porostlé džunglí a zahalené v mlžném oparu, snímal jsem jiné skvělé motivy. Od vodopádů Salto Pepe Curet jsem jel stále přesně na východ přes městečko Maricao, proslulé produkcí skvělé kávy. Mimořádný výhled nabízí nedaleká Kamenná věž (La Torre de Piedra).
Cesta přes stále deštěm přikryté Toro Negro mě přivedla až na malebnou Ruta Luis Mu~nos Marín. Ačkoliv bylo značné procento místního deštného lesa v minulosti kvůli zemědělství vykáceno, přesto jsem si užil svátečního pocitu při objevování přírodních skvostů. V jazycích vymýcených lesů jsem si všiml upravených políček s kávovníky, tabákem a cukrovou třtinou. Ve spodních partiích Cordillera Central se daří cukrové třtině, ananasu, banánovníkům i kokosové palmě.
Přirozenou zastávkou většiny návštěvníků je malebné městečko Barranquitas. Zde se narodil významný politický představitel Luis Mu~nos Marín, po němž se část vyhlídkové tepny Portorika jmenuje. Odsud již mnozí míří severně přes Aguas Buenos do hlavního města San Juan nebo pokračují k dalším přírodním skvostům na východě ostrova. Čísla silnic se neustále měnila, ale kompas mě neomylně vedl na východ. U silnice 184 leží úchvatný, sto padesát metrů hluboký sopečný kaňon San Cristóbal. Jakmile přetnete severojižní tepny číslo 1 nebo 52, můžete jet po jakékoliv silnici s dodatkovou tabulkou „east“.
Po třicítce a dvou hodinách jsem dojel k rezervaci Karibský národní les. El Yunque tvoří součást pohoří Sierra de Luquillo. Podle pověstí indiánského kmene Taínů zde sídlí dobrotivý duch Yuquiyú. El Yunque patří do skupiny národních parků USA. Je jedním z tropických deštných pralesů. Velké množství ročních srážek má na svědomí mimořádnou krásu bujné vegetace a četnost živočišných druhů. Zalévají více jak dvě stě druhů stromů. Kromě mnoha velmi fotogenických stromových kapradin a palem jsem tak mohl obdivovat stromy tabonuco, ausubo i četné druhy tropických orchidejí. Panenský prales El Yunque pod vrcholem El Toro (1073 m n. m.) považuji společně s centrálním rozlehlým parkem Bosque Estatal de Toro Negro za nejkrásnější přírodní skvosty ostrova.
Do dramatických strmých a temně zelených scenerií Toro Negro jsem zamířil ještě naposledy i pár hodin před odletem (pokolikáté už!?!). Osud mi byl nakloněn a po téměř probdělé noci na sedadle vozu jsem časně ráno s nadšením vítal rozpačité slunce. Konečně nepršelo! Z nejvyšších kopců jsem tak mohl, i když v časové tísni, konečně nasnímat divokou džungli na dramaticky tvarovaných svazích. Cítil jsem se odměněn. Portoriko nabízí cestovateli mnoho nevšedních zážitků. Historická města, pevnosti, svérázné vesnice a osady s příjemnými lidmi jsou vidět přímo u hlavních komunikací. Při troše snahy však můžeme nalézt přírodní obrazy, nad kterými se doslova tají dech.
Článek vyšel v časopise Koktejl (červenec 2007). Autor: Jirka Kolbaba.