Zvítězila ve mně ta bláznovská myšlenka stopem a pěšky z Aljašky na Ohňovou Zemi. Přespal jsem mezi mrakodrapama u nějaké stoky a ráno jsem razil stopem směr Darién Gap. Džungle jsem se nebál, bál jsem se, aby mě tam vůbec pustili, protože jsem neměl kolumbijská víza, zpáteční letenku z Kolumbie, a to jsou věci díky, kterým bylo už mnoho cestovatelů vráceno z hranice zpět. Ještě mně chybělo specielní povolení pro vstup do oblasti NP Darién. Většinu dne jsem šel pěšky, dvakrát mě někdo kousek popovezl, jednou policajt, kterej se mě ptal, jestli jsem předevčírem nešel směrem Colón. Chůze po silnici v tropickým vedru s batohem na zádech nic moc.
Stop do Santa Fé
Měl jsem jasnej cíl – Yaviza vesnice uprostřed džungle na konci Panamerican Hgw. Večer se na mě usmálo štěstí, když mě nabrali dva indiáni v malinkým náklaďáčku a že jedou až do Santa Fé. Nejdřív jsem si vylezl na korbu se štěrkem, ale indoši mě pozvali do kabiny. Cesta nám trvala asi 8 hodin, jeli jsme džunglí průměrnou rychlostí asi 20 km/h, cestou se indiáni stavili na oběd a dali jsme si každej pár piv. Indiáni koupili ještě flašku kořalky do auta, aby řidič neusnul a cesta nám lépe utíkala.
Měsíc byl v úplňku, takže se nám občas otevřel pohled do džungle, cestou jsme viděli na cestě spousty žab, z nichž některý byly velkejch rozměrů. Občas jsme projížděli kolem indiánskejch vesniček, v nichž indiáni bydlí v bambusovejch chýších se střechami z palmovejch větví. Ve většině vesnic měli hospodu, která zároveň slouží jako krámek, kde místní popíjeli lahvové pivo značky Atlas, zatímco na ně před hospodou čekali uvázaní koně. V některých vesnicích měli v hospodě i agregát na výrobu elektřiny, což se dalo snadno poznat podle z okna vystrčené televize, před níž seděla celá vesnice pod širým nebem a nechala se oblbovat civilizací. Pokud chlapi nečuměli na televizi nebo se neopíjeli, hráli kulečník.
Noc v ulicích Santa Fé
Byla to únavná cesta, byli jsme vytřesený a vykodrcaný a stěží jsme se snažili udržet otevřený oči. Indián, co řídil, neustále zíval a u toho zívání dělal hlučný skřeky, čímž nás vždycky vylekal a probudil. Když jsme se konečně dokodrcali do Santa Fé, bylo něco kolem dvou ráno a z místní hospody se linuly zvuky hlasité hudby, řidič prohlásil:„Jdeme na jedno.“
Na betonu pod doškovou střechou tancovaly černošky s černochama za rytmu „musika typika“, byla to strhující atmosféra, začali jsme do sebe sypat jedno pivo za druhým, byla horká tropická noc. Mezi tančícími páry se motali psi, očuchávali vajgly a hledali, jestli někdo něco dobrýho nevyblil. V okolí byly menší opilecký šarvátky, stejně jak to bývá v Čechách. Zjistil jsem, že tam jsem jediná bílá držka, kromě těch dvou nahejch slečen namalovanejch na zdi. Svítila nad námi jediná žárovka a pivo chutnalo, opět jsme pili lahváče Atlas, který jsem si docela oblíbil, taky žádnej velkej výběr nebyl, byli jsme v džungli.
Nějakej starší notně nalitej černoch se mě snažil opilecky poplácávat a při tom hlasitě kejhal, jelikož byl již tak ožratej, že už nemohl mluvit. Dělal to tak dlouho a nahlas, že tím přehlušoval muziku, až byl vyveden kamsi do džungle. Asi 23letej kluk se se mnou snažil komunikovat a vyprávěl mně, jak sloužil v Noriegových jednotkách a jak se to zvrhlo v korupci, zvěrstva a mučení lidí. Jinej černoch, kterej byl černej jako bota, o sobě tvrdil, že je čistokrevnej Němec a vychvaloval Hitlera. Pomalu se kolem mě začal vytvářet chumel přátelskejch černochů a každej chtěl něco vyprávět. Byl jsem dost nalitej a unavenej, do toho řvala ta muzika a kejhalo stále více opilců. Všichni jsme měli již dvojmístný číslo piv a začínal jsem mít obavy, že z toho brzo začnu taky kejhat.
Většina lidí odešla domů nebo se o to alespoň pokusila, druhá část spala pod stolama společně se psama, který toho už taky měli dost. Nalezli jsme do auta a zdárně se nám podařilo prokličkovat mezi černochama, kterejm se nepodařilo dojít domů. Řidič mě nechal přespat u sebe, byl bohatší, dole v domku měl krámek. Ráno byl překvapenej, co tam dělám, protože měl okno a nemohl se rozpomenout, co se dělo předchozího dne. Přesto že měli doma TV a ledničku, sprchu neměli, takže jsem se ráno poléval kýblem.
Nejširší nabídku průvodců a map Kolumbie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Další opilý stop
Rozloučil jsem se a vyrazil pěšky směrem Yaviza. Když jsem procházel kolem policejní stanice, tak si mě zavolali dovnitř a chtěli po mně nějaké povolení, který jsem neměl, dal jsem jim pas, ve kterým něco dlouho hledali a vypisovali z kanadskýho visa. Šel jsem asi hodinu pěšky, cestou jsem potkával indiány a černochy. Mával jsem na projíždějící auta, ale moc jich neprojelo, až mně zastavil malej náklaďáček, vyskočil jsem si na korbu, kde již byli čtyři kamarádský černoši, ale řidič byl už (nebo ještě) pěkně nalitej. Zastavoval u každé chýše, co stála u cesty, zval nás na kořalku a spolu s osádkou kabiny si kupovali kořalky a piva. Potom se porouchalo auto a když jsem viděl, jak se kolem toho chlapi bezmocně motaj s lahví kořalky v ruce, tak to moc nadějně nevypadalo, ale asi proto, že opilci mají štěstí, se to samo dalo do kupy a pokračovali jsme dál.
Řidič byl čím dál víc opilejší a jízda se stávala nebezpečnější, museli jsme se oběma rukama držet korby, abychom nevypadli, začínalo to bejt i na mě trošku moc. Z kabiny se už ozývalo jenom kejhání, což musí bejt nějaká místní opilecká tradice. V odlehlejších částech džungle jsem nic takového již neslyšel, možná proto, že tam indiáni nemaj žádnej alkohol.
Raději pěšky
Na příští zastávce před hospodou jsem si vystoupil, protože to bylo bezpečnější a rychlejší, a ten náklaďáček jsem nikdy víc neviděl. Pokračoval jsem dál pěšky, ještě dvakrát mně zastavilo auto, (dalším autem jsem jel až v Kolumbii), ale cesta začala bejt tak rozbahněná, že byla pro auta neprůjezdná. Nezbylo nic jinýho než šlapat pěšky. Kochal jsem se přírodou, která mě obklopovala, viděl jsem velké množství ptáků a motýlů, nelitoval jsem, že jsem zvolil cestu přes Darién. Přespal jsem nedaleko cesty na malém kopečku v trochu vysekané džungli. V noci mě otravovali komáři a jiná havěť.
Ráno jsem vyrazil na celodenní pěší pochod, všechny auta, který jsem potkal, byly beznadějně zapadlý v bahně. Občas jsem potkával indiány nebo černochy jedoucí na koních s deštníkem proti slunci, který nesnesitelně pálilo, vždycky jsme prohodili kus řeči, z který jsem se snažil vyrozumět informace o cestě do Kolumbie. Neměl jsem s sebou žádný jídlo, jen planý pomeranče, co jsem si ráno natrhal ze stromu. Bylo příšerný vedro a spalovalo mě slunce, těsně přede mnou přejel přes cestu metr dlouhej tenkej had a občas jsem viděl v prachu cesty stopy divokejch šelem.
Tak to je snad nejhezčí cizokrajný cestopis , skutečný a bezvadně popsaný . Škoda , že tu Martin nemá pokračování. Docela bych si rád početl , jak ten výlet s Lomcovákem pokračoval.
Články v okolí