Mexiko

V dnešním díle zavítáme do méně známého mayského města, budeme se muset poprat s opravou našeho auta, podíváme se také do jedinečné laguny Bacalar. A podnikneme malou exkurzi do světa zdejší gastronomie. 

Do chladné Chiapasské noci v San Cristóbalu nás probudil budík, byly tři hodiny. Za hodinu jsme museli vyjíždět. Spěšné balení věcí připomínalo táborovou bojovku. Po šálku extra hořké kávy jsme vyrazili. Před námi byla tříhodinová cesta tmou vedoucí serpentýnami přes autonomně ovládané území Zapatistů, symbolizované zakuklenými muži, ženami, dětmi a rudou hvězdou.

Z horka a potu běžného Mexika nás pomalu ale jistě vytáhly klikatící se serpentýny. Průsmykem podél kukuřičných polí, hlubokých zelených svahů a strmých skalních útesů jsme konečně pootevřeným okénkem ucítili závan svěžího vzduchu. V jemných barvách zapadajícího slunce před námi leželo rozlehlé údolí plné drobných domečků, obklopené zarostlými kopci, San Cristóbal.

Byl pozdní večer a nás vedla silnice již bezmála sedm hodin z turistické Méridy do Villahermosy. Cesta skýtala mnoho možností pro koupání v moři a vedla nás i malými vesničkami mexického venkova Tabasca. Slunce již dávno zapadlo a silniční provoz kolem nás se zdál být stále divočejší. Déšť situaci nikterak neulehčil. Všudypřítomné neony protijedoucích aut nás oslepovaly.

Abyste vyrazili do Olinalá, musíte mít buď hodně dobrý důvod, anebo vážně velkou chuť. Já díkybohu měla obojí. Kdyby ne, dodnes bych si totiž tuhle cestu vyčítala. I přesto, že tahle kapitola začíná jako z rubriky „vyzkoušeli jsme za vás, a vy už tudíž nemusíte“, na konci mě čekal učiněný poklad skrytý ve voňavé truhlici ze dřeva lináloe.

Odpočinek i lehoulinké ochutnání Mexika. Počasí je na Yucatánském poloostrově slunečné a teplé, moře smaragdově modré, písek skoro bílý, jídlo všude výborné a nějaké ty památky se tady také najdou.