Paradoxy života na Kubě

Proč jet na Kubu? Samozřejmě kvůli čistým písečným plážím Karibiku, krásné přírodě, městům s koloniální architekturou, potápění, proslulým koktejlům nebo bouřlivému nočnímu životu… Ale nejeden cestovatel uvede jako hlavní důvod možnost poznat na vlastní kůži obyčejný život v komunistické zemi.

Fidel Castro a v současné době jeho bratr Raúl vládnou „ostrovu svobody“ už od roku 1959, a přestože se v poslední době objevují náznaky uvolňování režimu, turista cestující po Kubě často nevychází z údivu. Život na ostrově je plný paradoxů.

Země cyklistů a stopařů

Na první jsme narazili už brzy poté, co jsme si se čtyřmi kamarády v Havaně půjčili auto a vyrazili na západ do oblasti Viňales, kde se mimochodem natáčel jeden díl normalizačního seriálu 30 případů majora Zemana (jmenoval se Rukojmí z Bella Vista a kubánské exteriéry tu nahradily Chile).

Kuba je nudle, která má na délku přes 1 200 km a celou jí od západu na východ prochází dálnice. Místy je docela solidní, místy rozbitá a nekvalitní, místy nedokončená. Některé mosty a dálniční sjezdy nevedou nikam a končí v poli, protože stavbu dálnice financoval v 80. letech Sovětský svaz, který se v roce 1991 rozpadl. Další věc, která člověka bije do očí, je minimální provoz na této hlavní komunikaci. Hustý provoz na silnicích je znakem jak vyspělých západních zemí, tak chudších rozvojových zemí. Na Kubě ale nejezdí autem až na pár vyvolených téměř nikdo. Pořídit si auto je pro obyčejné lidi nedostupné. Systém ani neumožňuje si na auto vydělat. Kuba je zemí cyklistů, důvody jsou tedy poněkud jiné než třeba v případě Nizozemska nebo Dánska… Lidé na kole jezdí po silnicích i v noci, a to prakticky vždy neosvětlení. Totéž platí i o koňských povozech. Cestovat tu autem v noci je docela nebezpečné.

Zmíněný rozpad Sovětského svazu a celého východního bloku na přelomu 80. a 90. let způsobil na Kubě obrovskou ekonomickou krizi, protože tak země ztratila obchodní partnery. Období krize se tu říká „período especial“ a příběhy z této doby jsou často hrozivé. Bída byla taková, že údajně zoufalí lidé jedli i pizzu „ochucenou“ rozpuštěným kondomem. To je sice pouhý mýtus, jeho existence ale výmluvně ukazuje, co lidé prožívali.

Některé pozůstatky período especial ale uvidíte dodnes. Především je to státem organizovaný systém stopování. Nefunkční hromadná doprava vedla stát k nutnosti přikázat lidem, kteří auto mají, brát stopaře. U silnic tak čekají skupinky lidí organizované žlutě oblečeným policistou, který zastavuje auta a dohlíží na dodržování pořadí při nastupování do aut. Další anomálií jsou autobusy připomínající svým „hrbem“ velblouda, a proto také nazývané camello (španělsky velbloud). Podívejte se na ně pořádně – jsou tažené předělanými náklaďáky. Pokud chcete zažít Kubu na vlastní kůži, postavte se do fronty mezi ostatní stopaře a svezte se na korbě náklaďáku, na kterou se spolu s ostatními tak tak vejdete.

Bydlení a jídlo – jako u maminky

Nouze počátku 90. let přiměla i jinak vždy ideologicky pevného Fidela Castra povolit alespoň v malé míře soukromé podnikání. Lidé smějí za účelem zisku pronajímat jeden pokoj ve své domácnosti (tzv. casa particular) a ze svojí kuchyně si udělat soukromou restauraci. V zemi, kde je hodně věcí zakázaných, se také hodně zákazů porušuje. Nás cestovalo celkem pět, vždy jsme byli ubytovaní ve dvou pokojích, oficiálně byly ale pokoje propojené a vykazované jako jeden…

Ubytování v domácnostech je nezvyklé, ale umožňuje výborně poznat život lidí zblízka. A to doslova, člověk se skoro může cítit jako voyeur, když prochází přes obývací pokoj, kde se lidé dívají na televizi (a to se večer dívají prakticky vždy). V bytech často visí portréty členů rodiny, ve vitrínách je spousta porcelánu (u nás bychom ho asi označili za nevkusný) a všude je úzkostlivě čisto. Na Kubě je vlastně čisto všude, včetně veřejných prostor, tomu ekonomická bída nikterak nebrání. Procestoval jsem mnoho zemí a co do pořádku a čistoty bych Kubu zařadil na první místo.

Snídani nebo i večeři vám v domácnostech připraví také pán nebo paní domu, budete-li chtít. Skoro vždy dostanete vajíčka, toasty, marmeládu, tropické ovoce, čerstvě vymačkaný džus a čaj nebo kávu. Sýr nebo salám jsou spíše vzácností. A jen na nejzazším východě země, v Baracoy, si pochutnáte na horké čokoládě, protože se tu pěstují kakaové boby.

Když už jsme se dostali k jídlu…

Kubánská kuchyně není špatná, ale je poněkud jednotvárná, zejména jste-li na ostrově dva týdny a déle. Ekonomická bída zhoršovaná sankcemi ze strany Spojených států vede i k užšímu sortimentu v obchodech a restauracích. Běžným fast-foodovým jídlem obyčejných Kubánců je pizza, na které ale bývá zpravidla jen rajský protlak a sýr a také o křupavém korpusu evropského stylu si můžete nechat jen zdát.

V restauracích máte většinou na výběr cca tři druhy masa a jako přílohu dostanete rýži s fazolemi (arroz moro), případně kasavu (yuca). Takové jídlo bývá kvalitní a v dostatečném množství, horší je to ale s polévkou či saláty a velkou vzácností jsou např. hranolky. Chcete-li ochutnat bizarní zákusek, dejte si džem s kousky sýra.

Státní restaurace jsou zajímavou vzpomínkou na předrevoluční časy v Československu, protože sedět v nich 15 minut, než se zjevně znuděný číšník obtěžuje vůbec přinést jídelní lístek, je zcela běžné. Jednou jsme si takto objednali k jídlu hranolky, číšník si to zapsal, ale po tři čtvrtě hodině přinesl rýži, aniž by řekl slovo o tom, že hranolky nemají.

Obsluha se tedy nepřetrhne, ale najíst se tu přesto dá velmi dobře. To soukromé restaurace (tzv. paladares), které jsou často neoznačené a jsou součástí domácností, vaří až na výjimky ještě lépe, ale tam se pro změnu vůbec nesmí podávat ryby, mořské plody a hovězí maso (produkty, jejichž výrobu kontroluje stát). Někdy vás ale naopak překvapí nabídka krokodýlího či dokonce želvího masa. Že je to zakázané a barbarské jíst želvy? Ano, ale na Kubě je zakázané skoro všechno, takže lidé už tolik nerozlišují, co je správný zákaz a co nesmyslný…

Lesk a bída komunismu

Nabídka v obchodech je omezená. Na vlastní oči jsem viděl stát poměrně dlouhou frontu v „luxusnějším“ obchodě, kdy si z pěti lidí přede mnou tři koupili jeden (!) bonbón. Ani kubánský rum Havana si nemůže kupovat každý, alespoň ne často. Narazit můžete i na obchody, kde se prodávají potraviny na lístky a na váhu (rýže, fazole, čočka…). Kubánci jsou také velkými milovníky zmrzliny a v nejproslulejším zmrzlinářství Coppelia (známém i z filmu Jahody a čokoláda) v Havaně můžete vidět třeba i 100metrovou frontu. Skutečně jen na zmrzlinu. Fronta je ale jen pro místní, cizinci mají hned vedle vyhrazený zvláštní stánek, kde téměř žádná fronta není… Jak je to možné?

Na Kubě se totiž platí dvěma měnami. Asi jste to už někde slyšeli. Tzv. peso convertible si může vyměnit turista např. za eura nebo dolary a platit s nimi v soukromých restauracích či casas particulares. Peso nacional je určeno pro místní, ale v praxi vám nic nebrání směnit si konvertibilní peso na národní měnu. V restauracích a obchodech teoreticky koupíte kvalitnější jídlo, pokud se tam platí konvertibilní měnou, ale není to vždy pravidlem. Když máte štěstí (nebo dobrý tip), dostanete vynikající jídlo i v restauraci určené pro místní, a to za zlomek ceny. Znáte na světě jiné místo, kde vedle sebe stojí dva podniky se stejnou kvalitou, ale v jednom je cena pětkrát nižší než v tom druhém?

Režim panující na Kubě má i svoje výhody. Výborně (alespoň na poměry Latinské Ameriky) tu funguje školství a zdravotnictví (na Kubu se např. létá léčit venezuelský prezident Hugo Chávez, hlavní spojenec Kuby), vynikající výsledky mají také kubánští sportovci, což je také z velké části zásluha státu. Děti jsou odmalička vedeny ke sportu a systém výchovy mladých přeborníků se Castrovi, který byl sám aktivním sportovcem, skutečně povedl. V poměru počtu medailí na olympijských hrách k počtu obyvatel je Kuba možná nejlepší na světě.

Mobil a internet jsou vyjímkou

Ekonomicky je ale život na ostrově svobody katastrofou. Mobilní telefon má velmi málo lidí a volání je nesmírně drahé. Stejně tak internet, především protože by mohl šířit režimu nepřátelské smýšlení. O vlastnictví aut jsme už mluvili, ale když už je někdo přece jen má, bývají to značky žiguli (díky spolupráci se Sovětským svazem) a především přes 50 let staré americké modely. Ty jsou z pohledu turisty samozřejmě parádní, protože kdo by se nechtěl svézt starou „amerikou“. Je neuvěřitelné, že všechny vozy stále jezdí, však jsou také Kubánci označováni za nejlepší automechaniky na světě. Nic jiného jim ani nezbývá.

Nejvíc je ekonomická bída vidět na silně rozšířené prostituci. Když jsem se před cestou o Kubě dočetl, že je momentálně větším centrem sexuální turistiky než Thajsko, příliš jsem tomu nevěřil. Bohužel to tak ale zřejmě je. Pokud jsme se večer s kamarádem vydali někam bez partnerek, vždycky nám velmi rychle místní chlapík nějaká děvčata začal nabízet, případně se nabízela sama.

Některé jsou jen společnice, které jsou vděčné i za zaplacení několika drinků, jiné skutečně nabízejí sex za úplatu a hranice mezi těmito dvěma skupinami není vždy jasná. Smutné je, že mnohé z těchto dívek a žen pracují jako učitelky nebo lékařky, jejich plat je ale tak nízký (a především je vyplácen v národní, nikoliv konvertibilní měně), že si přivydělávají i tímto způsobem. Přiživují se i mužští „dohazovači“, kteří si často řeknou třeba o zaplacení piva.

Dost bylo Ameriky?

Dalším paradoxem života na Kubě je vztah ke Spojeným státům. Amerika je nejnenáviděnější nepřítel komunistického režimu. Nepřítel, který na zemi uvalil tíživé ekonomické sankce. Amerického turistu na Kubě neuvidíte, nebyl by sem vpuštěn. Obyčejní lidé si myslí svoje. Jejich vztah k USA závisí na jejich vztahu k vlastní vládě. Pro většinu lidí jsou Spojené státy zemí zaslíbenou a tisíce lidí tam také prchají na malých bárkách po moři, což může být životu nebezpečný podnik.

Úsměvné je, kolik typicky amerických věcí na Kubě uvidíte. O starých amerických autech už jsme se zmínili. Nejpopulárnějším sportem je baseball, který je sledován v televizi naprosto všude. Zajít si na zápas patří k autentickým kubánským zážitkům. Většina hráčů na pálce si před každým odpalem sáhne do rozkroku – pravděpodobně ukázka místního machismu…

Další oblíbenou kratochvílí, převzatou od severního souseda, je rodeo. No a hlavní památkou v centru Havany je Kapitol, stavba viditelně napodobující budovu ve Washingtonu. Dnes tyto skutečnosti působí zvláštně, ale zase takový paradox to není. Jedná se o pozůstatek vztahu obou zemí před revolucí z roku 1959. Kuba bývala, když ne politicky, tak minimálně ekonomicky téměř americkou kolonií. Byla také rájem pro americké mafiány, což reflektuje i slavný film Kmotr II.

Kubánský koktejl – od salsy až po kohoutí zápasy

A co ještě na Kubě uvidíte? Lidi, kteří si přes všechny těžkosti dokážou užívat života při nejrůznějších slavnostech a festivalech a kteří milují salsu, ale také posedávání a klábosení před vlastním domem. Tabákové farmy na venkově a továrnu na výrobu doutníků v Havaně, protože v tomto oboru jsou Kubánci stále mistři. Zemědělce orající pole téměř výhradně s párem volů, protože mechanizace je pro ně nedostupná. Továrny čadící příšerným černým kouřem dokumentující nulový vztah k životnímu prostředí (přesto Kuba není velkým znečišťovatelem, protože průmysl je rozvinutý minimálně). A pokud se po tom budete pídit, máte šanci dostat se i na kohoutí zápasy, které místní neuvěřitelně prožívají. V neposlední řadě nepřehlédnete billboardy oslavující výdobytky kubánského socialismu (po těch se pídit nemusíte, jsou všude) a také malé nápisy na některých zahradách a domech: „Viva Fidel y Raul!“.

Petr Želiezko, majitel a průvodce outdoorové a poznávací cestovky Mundo, která organizuje mj. letecké zájezdy do destinací jako např. Tanzanie, Madagaskar, Uzbekistán, Írán, Srí Lanka, nově také zájezd na Kostariku.