Cestopisy a reportáže

Zvítězila ve mně ta bláznovská myšlenka stopem a pěšky z Aljašky na Ohňovou Zemi. Přespal jsem mezi mrakodrapama u nějaké stoky a ráno jsem razil stopem směr Darién Gap. Džungle jsem se nebál, bál jsem se, aby mě tam vůbec pustili, protože jsem neměl kolumbijská víza, zpáteční letenku z Kolumbie, a to jsou věci díky, kterým bylo už mnoho cestovatelů vráceno z hranice zpět. Ještě mně chybělo specielní povolení pro vstup do oblasti NP Darién. Většinu dne jsem šel pěšky, dvakrát mě někdo kousek popovezl, jednou policajt, kterej se mě ptal, jestli jsem předevčírem nešel směrem Colón. Chůze po silnici v tropickým vedru s batohem na zádech nic moc.

Měl jsem na sobě rozervaný tričko a trenky, u kterejch mně upadl celej zadek, ze kterýho mně ostal jenom ten šev vprostřed. Chtěl jsem se převléci do něčeho kulturnějšího, protože jsem musel projít několika úřady v Puerto Obaldía. Sotva jsem se vlekl bahnitou stezkou, naštěstí jsem šel stále z kopce.

Nedorozumění, které nastalo s mejma cestovníma pasama v policejní chýši ve vesničce Marraganti, nebylo vlastně prvním v Panamě.

Jak bych začal vyprávění o snowboardovém dobrodružství, odehrávajícím se v zemi, která na mnohých ministerstvech zahraničních věcí figuruje z hlediska bezpečnosti cestování jako krajně nedoporučovaná? V Evropě přetrvávají již několik let názory, že každý turista přijíždějící do této země bude okraden, unesen nebo zastřelen. A má-li někdo modré oči, je to samo o sobě dostatečný důvod, aby se o něm uvažovalo jako o člověku vhodném k únosu – je to patrně buď příslušník kolumbijské elity, nebo bohatý cizinec. Zapomeňme ale na poněkud zkreslené mediální perličky kopírované z amerických médii a pojďme se věnovat něčemu pozitivnímu, co v této zemi neodiskutovatelně převažuje.