Tři guatemalská zastavení s Mayi: Chichicastenango, Panajachel a Flores

Kříže poseté kostmi

Evropské kostely mívají sice krásnou, ale často i velice chladnou atmosféru. Poutník se mnohdy cítí stísněně v obrovském prostoru podporující pocit jeho maličkosti. Kostely byly v Evropě stavěny kvůli strachu a pokoře, který budí ve věřících. V Guatemale, ale k tomu, aby se v nich lidé setkávali a užili si společnost jeden druhého. No, a aby občas obětovali nějaké to kuře.

„Co to proboha je?“ pronesla před lety zadýchaně moje spolucestovatelka, když naše nohy konečně zdolaly kopec nad městem Chichicastenango v západní Guatemale. Před námi byl klasický kamenný kříž a okolo něj se válelo mnoho obětin. Byly tam kuřecí ohořelé kosti, zbytky květin, jídla alkoholu a cigaret.

Tedy vše, co by se nějakému místnímu bůžku mohlo hodit. Jenomže to bylo trochu jinak, kříž zdobila rytina INRI (Iesus Nazarenus Rex Iudaeorum), tedy jednalo se o kříž křesťanský a v těchto krajinách i vztyčený nejspíše katolickými věřícími.

Nebylo to poprvé, co mi podobné úkazy v Guatemale zkřížily cestu, a není se čemu divit. Conquistadoři, a zvláště pak misionáři, jenž přišli na dobytá území po nich, chtěli vyhrát nejenom válku „ocele a krve“, ale také bitvy o „srdce i mysl“ původních obyvatel. Mnozí, jako například velký ochránce domorodců  španělský dominikán Bartolomé de las Casas doufali, že křest indiány ochrání před brutálním zacházením dobyvatelů a otrokářů. Však i místí v přijetí nové víry spatřovali mnohé výhody a křtít se nechali.

Nebylo jich mnoho a tak šiřitelé víry hledali způsoby, jak se více přiblížit těmto tradicím. Nejdříve přišly represálie, ale ty nedokázali vykořenit staletími utvářené zvyky, došlo tedy k absorpci. Výsledkem je nynější stav, kdy je možné vidět faráře, jak jednu rukou obětuje kuře a druhou předčítá z Bible. Mnohé tyto rituály jsou tajemné i tajné a není samozřejmé, že místní dovolí cizincům se jich zúčastnit. A to ani katolíkům.

Indiánský tanec s conquistadory

V ulicích Panajachel, ležícího u jezera Atitlán, se mi jednou naskytl velice zvláštní pohled. Před tamním kostelem tančily zvláště vyzdobené postavy. Byly celé v třpytivých krojích, které vypadaly jako mixtura oblečení ze století šestnáctého, sedmnáctého atd. Byly svým způsobem krásné a místní v nich tančili opravdu se zápalem. Nebylo to pouhé natřásání, ale příběh, indiáni takto vyprávěli o svém setkání s prvními bílými dobyvateli, což pro ně neskončilo zrovna dobře.

Při podrobnějším zkoumání postav je možné rozeznat Maye od Španělů. Původní obyvatele mají totiž vlasy černé, kdežto conquistadoři blonďaté. Právě světlá barva hrála velice důležitou roli v celém příběhu conquisty Ameriky. V jedné z místních legend byl totiž bůh jménem Quetzalcoatle vyhnán po prohraném souboji na východ a měl se vrátit o mnoho století později a vysvobodit svůj lid, který trpěl pod nadvládou krutých Aztéků. Byl zobrazován jako plavovlasý a když přijeli Španělé, tak nejenom, že ze správného směru a ve správný čas, ale i se správnou barvou vlasů. Na katastrofu bylo zaděláno.

Indiáni v dobyvatelích spatřovali bohy, čemuž pomohly i střelné zbraně a koně, a povstávali proti svým utlačovatelům. Tím sloužili Španělům, kteří se vlastně celou dobou pouze dívali, jak se indiáni sami vybíjejí. Legenda tak stála za zánikem mohutné civilizace, zotročení indiánů a genocidy mnoha národů.

Přesto všechno byly oslavy v Panajachel bujaré a velice veselé. Skrývají také tajenství. Jedna ze španělských postav má přes obličej závoj, což by mělo znázorňovat, že se jednalo o ženu. Něžné pohlaví, však na tyto výbojné výpravy nejezdilo, a tak se přesně neví, kdo se za závojem vlastně skrývá. No a ještě jedna zajímavost na závěr.

Pokud si pozorně prohlížíte kostýmy, zjistíte, jak jsou velice pečlivě vytvořené a ručně šité. Přesto mají všichni tanečníci na nohou tenisky, a polobotky, tedy něco naprosto jiného, co převlek vizuálně jaksi ničí. Na otázku „Proč?“ odpovídají tanečníci jednoduše: „Je to takhle pohodlnější.“

Východ slunce naháněčem

„Nezapomenutelný zážitek, pojeďte na východ slunce do Tikalu,“ parafrázuji mnoho cedulí, které lákají turisty na jeden z mnoha požitků městečka Flores, rozkládajícího se na malém ostrově uprostřed pralesa jménem Petén, a blízkých ruin Tikal. Mayské město Tikal patří k jedněm z nejzajímavějších, které se v Guatemale nacházejí a míří k nim velké množství turistů, místních i zahraničních. Jednou jejich nevýhodu je to, že se k nim dá vydat vždy jen s turistickou agenturou. Po své ose to prostě nejde.

Jednotlivé kanceláře se snaží nalákat co nejvíce lidí na ten jejich „autentický“ zájezd a používají k tomu různé metody i produkty. Stejně se nakonec ale všichni sejdou ve frontě před bránou do areálu, kudy musí tak nebo tak projít. No a v tu chvíli přichází právě ten „východ slunce nad Tikalem“.

Pokud se necháte nalákat na toto brzké ranní dobrodružství, zažijete opravdu něco extra. Ještě za tmy se vaše nohy dotknou schodišť pyramidy a za rozbřesku vyjdete na její vrchol, uslyšíte probouzející se džungli a užijete si krásné hodně chladné ráno. Je to nádhera, i když dost studená.

Jen s jedním moc nepočítejte, z východu slunce toho moc vidět nebude. Převážnou většinu rán na ruinách Tikalu totiž halí mlha, stoupající z okolního pralesa, anebo mraky, ze kterých prší. Ptal jsem se jednoho z průvodců, jak často tu vidí ten krásný východ slunce. „Letos už asi pětkrát,“ řekl mi s úsměvem. Byl už totiž listopad.

Guatemala je nádherná a stále ještě ne úplně objevená země, pro každého koho láká tajemno a dobrodružství je jak dělaná, někdy stačí jen udělat krok stranou a vychýlit se ze zajetých kolejí. Třeba takový El Mirador, rozhodně za prozkoumání stojí.

Nejširší nabídku průvodců a map Guatemaly (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz