Cestopisy a reportáže

Studovat cizí jazyk přímo v zemi, kde se s ním mluví je nejúčinnější. Lze to však uskutečnit i s hendikepem? Márovi jsou důkazem, že ano. Jejich odvahu podpořil také Expediční fond.

Hlavním cílem naší výpravy byla především nížinná amazonská džungle – „Zelené plíce planety“, jak tuto oblast nazývaly naše učitelky při hodinách zeměpisu; „Zelené peklo“, tak je nazývána lidmi, kteří zde žijí a nic nás nenechává na pochybách, že je to příměr zdaleka nejvýstižnější.

Ačkoli je Ekvádor velmi pěknou zemí Jižní Ameriky, pyšní se mnoha přírodními skvosty a bohatou kulturou, tak již za prvních 10 dní pobytu máme slušnou sbírku nepříjemných historek. Bohužel včetně té naší.

Jeden z největších omylů Latinské Ameriky spočívá v tom, že proslulé klobouky z Ekvádoru dostaly pojmenování „panama hať“.

Souostroví Galapágy pro mě vždy znamenalo něco nedosažitelného, malou tečku na mapě kdesi daleko uprostřed moří a oceánů. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se na těch pár ostrovů někdy dostanu.

Po návratu z Amazonie jsme strávili dva dny v Quitu a zařídili vše potřebné před odletem, jako byl např. nákup prášků na mořskou nemoc a doplacení ceny za letenku. A pak nastal konečně ten den, 9. listopad 2005, na který jsme se tak hrozně moc těšili.

Možná bych se hned na úvod mohla zmínit o ekvádorské stravě, i zde platí stokrát omílané pravidlo „Uvař to, oloupej a nebo nech být“. Ekvádorské jídlo nám přišlo trochu jednotvárné.

Po dvou cestách do Asie a dvou do severní Afriky jsme se s Michalem rozhodli objevit další kontinent a naše volba padla na Jižní Ameriku. Dlouho jsme studovali různé průvodce (včetně knih Hanzelky a Zikmunda), až jsme nakonec vybrali Ekvádor.