Karnevalový víkend v ekvádorském Otavalu: nekonečné trhy a pěna v očích

Ticho před bouří

Byl pátek ráno a zatím klid. Seděl jsem na Otavalském tržišti 24 de Mayo a snídal přeslazené instantní kafe s buchtou, zatímco dvě robustní indiánské dámy vedle mě do sebe ládovaly vepřové s česnekem a cibulí smažené na sádle, respektive kuřecí vývar s kukuřicí. Zahájení karnevalu bylo naplánováno až na odpoledne a tak jsem se během toho ticha před bouří mohl trochu zorientovat.

Otavalo, město ve stínu sopky

Otavalo s přibližně 40 tisíci obyvateli, leží v ekvádorských Andách ve výšce dva a půl kilometru nad mořem. Pod neaktivní sopkou Imbabura (4630 m.n.m.) tady žije převážně indiánské obyvatelstvo, které se ve většině případů stále raději obléká do tradičních krojů, než do západního oblečení vyrobeného v Číně. Muži oblékají tmavá ponča, bílé plátěné kalhoty a uvazují si dlouhé copy, které nechávají koukat zpod klobouku.

Ženy nosí vyšívané blůzy s krajkovými rukávy a tmavou sukni převazují pestrým pásem. Ve svých trepkách, alpargatas, se pak pohybují po třech městských tržnicích, fungujících víceméně každý den. Na tržišti Copacabana se sežene hlavně oblečení, ovoce a zelenina. Oproti tomu na náměstí Plaza de los Ponchos zase rukodělné výrobky a na již zmíněném trhu 24 de Mayo se dá mimo jiné docela dobře a lacině najíst.

Karneval začíná

Chvíli po odbití druhé odpolední surově ukončilo klidnou atmosféru několik reproduktory naložených pickupů. V Bolívarově ulici se vyrojil průvod mažoretek následovaný žáky místních škol v převlecích a všechno to za uši rvoucího hudebního doprovodu směřovalo na hlavní, jak jinak, Bolívarovo náměstí. Nebyl to ničím výjimečný průvod. Děcka v jednoduchých maskách, často jen v obyčejných škraboškách, se s menším nebo větším úspěchem snažila synchronizovaně tancovat v rytmu, tak jak to asi během několika předchozích dnů trénovala.

Kdo uteče, vyhraje

Se začátkem průvodu se ale spustilo něco, co mělo být po další dny postrachem nás gringů i serioznějších obyvatel Otavala. První vajíčko mě naštěstí minulo a uvedlo do stavu nejvyšší pohotovosti. Připadal jsem si jako drsný válečný reportér, když jsem úspěšně doběhl stylem ode zdi ke zdi až na náměstí, aniž by mě zasáhl jediný balónek s vodou, moukou nebo pěna ze speciálních karnevalových sprejů.

Opatrně jsem přiložil foťák k obličeji a zaostřil. Tahle vteřina nepozornosti mě připravila o panenství. Zaklel jsem a rychle utřel pěnu z objektivu i očí. Další dva balonky s vodou mě trefily, než jsem se dostal do relativního bezpečí na terasu před radnicí mezi několik starších indiánských párů. Nikdo z obětí ale nijak zvlášť nenadával a všichni se dobře bavili. Bitva pokračovala ještě po skončení průvodu, dlouho do noci, až do úplného vyčerpání munice.

Slavnost kvetení kukuřice

Původ téhle zvláštní tradice sahá do dob ještě před příchodem Španělů. Vodou, moukou a květinami po sobě indiáni údajně házeli už během dávné slavnosti, která se konala přibližně ve stejnou dobu jako španělský karneval. Po konkvistě se tak obě události spojily. Když jsem se ale místních ptal na význam karnevalu, naprosto všichni jej pořád vysvětlovali jako oslavu kvetení kukuřice.

Jak mi potvrdili místní policisté, házení vody, mouky i vajíček je už dnes zakázané. Evidentně to ale nikoho moc nevzrušuje a pár strážců zákona je tady prakticky bezmocných. I tak je ale karnevalovou jedničkou hlavně speciální pěna ve spreji. Neměla by být zdraví škodlivá, ale upatlá slušně člověka. Prodávala se na každém rohu za dolar a tipoval bych, že počet prodaných kusů o hodně překročil počet obyvatel.

Sobota – den trhů

V sobotu brzo ráno jsem opatrně vystrčil hlavu z hotelu. Přešel jsem Plazu de los Ponchos, kde místní cinkaly tyčkami při stavbě stánků, a zamířil na západní okraj města na trh se zvířaty. Slunce se teprve opatrně probojovávalo zpoza sopky, zvířecí byznys už byl ale v plném proudu. Výběr byl slušný. Krávy a býci, koně, lamy, kozy, ovce, prasata, drůbež, psi a další.

Ten den šly na odbyt hlavně slepice, „je karneval, lidé slaví, a vyjdou výhodně. Oškubaná by stála 7, živá jenom 5 dolarů, tři ti dám za 13 a půl.“ Nabízel jeden z obchodníků. Slepice šly skutečně na dračku, indiánky si jich odnášely plné pytle, nebo si je přivazovaly na záda, jako když nosí mimina. Asi po hodině jsem tohle fascinující místo plné výkalů a truchlivých skřeků opustil a vydal se pro svoji buchtu a kafe na 24 de Mayo.

Nejširší nabídku průvodců a map Ekvádoru (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Co bylo, to bylo

Při cestě zpátky jsem ulice skoro nepoznal. Všechno bylo najednou zastavěno stánky. Celý region přijel prodávat a nakupovat. Protlačil jsem se mezi nádobím a dalšími kuchyňskými potřebami k prodejcům indiánského oblečení i čínských teplákových souprav.

Spolu s masou davu jsem postupoval dál kolem obuvníků, babek s kořením a ovocem nezapamatovatelných názvů a za chvíli už jsem cítil tu vůni smažených kuřat. Paní si mě pamatovala z předchozího dne a i teď se divila, že v půl osmé ráno nemám chuť na její v oleji vykoupané speciality. Po dopití černého moku jsem strávil další hodiny v zaplněných ulicích a ani na chvíli nepřestal žasnout nad tou záplavou zboží a pachů.

Pokračování u vodopádu

Trh odsunul karnevalovou válku až na druhou kolej. Jak ale obchodní aktivita začala s odpolednem klesat, mládež se vracela na bojiště. Pěna už zase lítala všude. Po pátečním průvodu se epicentrum Otavalského karnevalu přesunulo ke tři kilometry vzdálené vesnice Peguche a jejímu vodopádu, kde se přes den bojuje a večer konají koncerty. I přes varování majitele hotelu, kde jsem přespával, vyrazil jsem na místo.

Přes dobrý začátek, kdy mě minulo několik skupinek dětí bez povšimnutí a já už začínal slyšet hukot padající vody, jsem z ničeho nic dostal zásah moukou. Ten parchant se schoval za keřem ve svahu nade mnou. V tom jsem zahlídl řadu dětí vyzbrojených vodou a spreji kousek přede mnou. Jak mě zahlédly, spustil se řev. Otočil jsem se a potupně sprintoval zpátky. I tak se mi pár nejlepších běžců zvládlo podepsat na záda.

Ráno poté

Klid nedělního rána neuvěřitelně kontrastoval s předchozím dnem. Většina stánků byla do příští soboty opět sbalená a vypadalo to, že počáteční karnevalová euforie také opadla. Minimálně tedy tady v centru města. Na 24 de Mayo bylo to ráno určitě víc toulavých psů než zákazníků. Dopil jsem poslední přeslazené instantní kafe, nasedl na další autobus pryč z města a přemýšlel o té paradoxní kombinaci tradic. Někdo zakřičel z ulice a namířil ruku s plechovkou. Jen taktak jsem stihl zatáhnout okénko.