O životě v Ekvádoru: upálený prezident, indiáni a opičí hlavy

Ekvádor je malá a méně známá země. Jméno jí dal rovník (španělsky „ecuador“), který ji protíná v její severní části. Kdyby si už před mnoha lety nebyla Jihoafrická republika zvolila turistický marketingový slogan „Celý svět v jedné zemi“, mohl by se použít i pro Ekvádor, který nabízí vše, po čem cestovatelovo srdce touží.

Tato druhá nejmenší země Jižní Ameriky se vyznačuje obrovskou variabilitou povrchu, klimatických zón, vegetace i fauny. Během pár hodin tu lze projet pestrou mozaikou mnoha ekosystémů. Centrem Ekvádoru procházejí Andy se zasněženými vrcholky, mezi které patří také 30 aktivních sopek, včetně nejvyšší činné sopky světa Cotopaxi (5896 m). Není jediná, která čas od času dá o sobě vědět. Třeba také Pichincha, u jejíchž svahů leží hlavní město Quito.

Dva severojižní hřebeny And rozdělují Ekvádor na tři zcela odlišná, ale všechna velmi krásná přírodní území:

• úrodné vlhké pobřežní nížiny
• horské pásy And, které mezi  sebou uzavírají náhorní plošiny ve výšce 2200–2900 metrů
• Amazonii s deštnými pralesy a hustou říční sítí

Asi polovina obyvatelstva žije ve městech a vesnicích v Andách, kde obdělává úrodná horská údolí a náhorní plošiny. V centrálním horském údolí leží i hlavní město Quito. Dalších45 % obyvatelstva žije na vlhkém pobřeží Tichého oceánu, kde má ideální podmínky pro pěstování tropických plodin, a v Amazonii žijí jen původní indiánské kmeny.

Země indiánů

Ekvádor je indiánská země. Celých 30 % z ekvádorské populace asi 13 milionů obyvatel tvoří původní indiánské obyvatelstvo patřící do 11 andských, amazonských a nížinných skupin, 60 % jsou mesticové, 7 % běloši a 3 % černoši. Složení obyvatelstva odpovídá i velké množství lidí mluvících vedle úřední španělštiny indiánskými jazyky, hlavně kečuánsky.

Odedávna na území dnešního Ekvádoru působily zemědělské kultury, které znaly keramiku. (Keramika s rozvojem zemědělství vždy úzce souvisela – uchovávaly se v ní zásoby a osiva.) Nejstarší byla kultura Valdivia, jejímž nejznámějším nálezem jsou půvabné hliněné sošky zvané Valdivijské Venuše.

Později se už vyráběly umělecky hodnotné předměty z keramiky s vypalovanými vzory, připomínající kulturu Moche z Peru. S tou zřejmě současná ekvádorská kultura Machalia udržovala kontakty.

Pak v tisíciletí před naším letopočtem se rozvíjela kultura Chorrera, která zase udržovala obchodní vztahy jak s kulturou Chavín de Huantár na jihu v Peru, tak s kulturami v Kolumbii na severu. Po začátku našeho letopočtu došlo k rozvoji vládnoucích vrstev, náboženství jako instituce a mnoha řemesel, včetně zlatnictví. Vznikala rozsáhlá obřadní centra. Společnost se postupně integrovala – sdružovala do větších středisek s jedním nejvyšším panovníkem. Kvetl obchod podél celého pacifického pobřeží, po souši i po moři.

Velká Kolumbie

V době před ovládnutím Inky prosperovaly na území Ekvádoru kultury na poměrně vysoké úrovni. Kdo ví, jak by se vyvíjely, kdyby do hry nebyli vstoupili Inkové. Týká se to zejména konfederace Chanců (Čanků), které Inkové porazili a rozšířili poté svojí působnost na ekvádorské území.

Mnoho památek z incké doby se na území Ekvádoru nezachovalo. Nejvýznamnější je pevnost Ingapirca s oválným Chrámem Slunce, postaveným typickou inckou bezmaltovou technikou z dokonale sesazených kamenů. Také zde se každého roku v červnu konají slavnosti uctívání slunce Intiraymi.

Po dokončené španělské konkvistě následovala španělská kolonizace s důsledky stejnými jako ve všech ostatních Španěly dobytých amerických indiánských územích. Od roku 1563 byl Ekvádor součástí místokrálovství Peru, od roku 1716 pak místokrálovství Nová Granada.

V 18. století bylo potlačeno několik protišpanělských povstání, která v 19. století přerostla v hnutí za nezávislost. K úspěšnému konci je dovedl se svými armádami až Simón Bolívar. Nezávislost byla sice vyhlášena v roce 1820, ale pak trvalo ještě dva roky, než byla celá země osvobozena. Rozhodující bitvu vybojoval roku 1822 na úpatí sopky Pichincha – a tím dobylQuito – důstojník Bolívarovy armády Antonio José de Sucre.

Ekvádor se pak stal součástí nově vzniklého státu Velká Kolumbie, který zahrnoval dnešní Kolumbii, Ekvádor, část Panamy a Venezuely. Bolívarův sen o vytvoření jednotného jihoamerického státu se nesetkal s pochopením a Velká Kolumbie roku 1830 skončila. Roku 1830 se Ekvádor osamostatnil.

Střety s Peru

I po získání nezávislosti zůstali lidé španělského původunejbohatší a nejvlivnější skupinou v zemi. Nikoli však jednotnou – dělili se na konzervativní vlastníky půdy kolem Quita a liberální obchodníky z Guyaquilu, hlavního námořního přístavu země.

Ve funkci prezidenta Ekvádoru se konzervativci s liberály podle výsledků voleb střídali a vůbec veškerý politický vývoj v zemi charakterizovaly vztahy mezi nimi. Bohužel občas toto soupeření přerostlo v krvavé násilí – nejhorší v roce 1875, kdy byl před prezidentským palácem v Quitu zastřelen konzervativní prezident Garcia Moreno, a v roce 1912, kdy byl davem občanů Quita zaživa upálen liberální prezident Eloy Almagro.

Jeden problém poznamenal Ekvádor na víc než jedno a půl století. Od roku 1830 se datují občasné válečné střety mezi Ekvádorem a Peru o část Amazonie, o přesné určení vzájemných hranic. Konflikt má hluboké kořeny, sahající až do doby Inků, kdy mezi sebou soupeřila dvě města – Quito v dnešním Ekvádoru a Cuzco v dnešním Peru: V koloniální době byla určena hranice mezi místokrálovstvími Peru a Nová Granada.

Stejná hranice pak zůstala i mezi Peru a Ekvádorem, protože v době získávání nezávislosti na Španělsku platila zásada, že hranice nově vzniklých států budou sledovat hranice územních celků z doby španělské nadvlády. Problém nastal v tom, že Španělsko diskutované území vyňalo v roce 1802 z působnosti místokrálovství Nová Granada (do kterého patřil Ekvádor) a přidělilo místokrálovství Peru, zatímco ekvádorští historici považují za směrodatné rozhodnutí z roku 1819, které akt z roku 1802 revidovalo a území navrátilo Nové Granadě.

Nejširší nabídku průvodců a map Ekvádoru (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Chudoba

Ve válce Ekvádoru s Peru v letech 1941–42 Ekvádor ztratil velkou část svého území. Spor mezi oběma zeměmi se pokusili vyřešit zprostředkovatelé z několika zemí. Výsledkem jednání byl tzv. Protokol z Ría de Janeira, který vyzněl ve prospěch Peru, a v Ekvádoru zanechal trvale pokořující pocit. Ale i po Protokolu zůstalo v džungli malé nejasné území a o tuto pohraniční oblast se oba státy ještě několikrát vojensky utkaly.

Poslední peruánsko-ekvádorská válka o sporné území v roce 1998 vyústila v dohodu o vytvoření demilitarizované zóny, zaměřené na ochranu amazonské přírody. Novodobé dějiny Ekvádoru se dlouhodobě vyznačují politickou nestabilitou, vojenskými převraty, bouřlivými povstáními, rekordně rychlým střídáním prezidentů a napjatými vztahy s okolními zeměmi.

Velkým problémem Ekvádoru je chudoba a to přesto, že Ekvádor je největším exportérem banánů na světě, jedním z největších exportérů květin a že se tu v 60. letech našla velká ložiska ropy, jejíž export přispívá polovinou do státního rozpočtu. Přes protiamerickou rétoriku prodává Ekvádor polovinu ropy Spojeným státům, což je pro jihoamerické země typický rys.

O ropě a dohodě

Do roku 1979 se střídaly vojenské a civilní vlády, pak už se vždy konaly řádné volby. Jen se ti prezidenti nezvykle rychle střídali. Stabilitě země to pochopitelně nepřispělo. Krize v zemi sílila a vyvrcholila v roce 1999, kdy inflace dosáhla neuvěřitelných několika desítek procent. Řešení bylo drastické: Dolarizace země v roce 2000, tj. náhrada domácí měny sucre za americký dolar znehodnotila majetek občanů.

Za bouřlivých protestů došlo v Ekvádoru k převratu, který svrhl prezidenta. Něčím byl ale tento převrat jiný než předchozí – vůdčí silou byli indiáni, kteří se po tisících sjížděli do Quita z celé země a ke kterým se po krátkém váhání přidala armáda.

Indiánským hnutím, sdruženým do Konfederace domorodých národů Ekvádoru, zastupujících asi 40% ekvádorského obyvatelstva, byl svržen i další prezident a namále měl v roce 2010 dokonce mladý pohledný a oblíbený prezident Rafael Correa indiánského původu. Indiáni nesouhlasili s plánem na rozšíření těžby ropy do amazonské oblasti. Pod převážně ještě neprobádaným pralesem se skrývají obrovské zásoby ropy, které ale po deset let zůstanou nedotčeny.

Takovou originální dohodu se podařilo uzavřít s Rozvojovým programem OSN, který za to Ekvádoru zaplatil 3,6 miliardy dolarů. Rafael Correa, ekonom, bývalý ministr financí a charismatický řečník, zvítězil v prezidentských volbách již dvakrát. Politicky se přidal k jihoamerické nacionalistické levici reprezentované venezuelským prezidentem Hugo Chávezem a bolivijským Evo Moralesem (kterým se Correa inspiroval ke znárodnění těžby ropy a cenných kovů).

Lovci lebek

Když jsem zmínila Amazonii a ekvádorské amazonské indiány, nelze nevzpomenout proslulé Šuáry, o kterých jsme čítávali v knize našich legendárních cestovatelů Hanzelky a Zikmunda „Za lovci lebek“. Šuárové byli spolu s několika dalšími kmeny indiánské jazykové skupiny Jivaro jedním z nejobávanějších indiánských kmenů, protože si ze svých válečných výprav přinášeli jako kořist uříznuté hlavy nepřátel. Ty pak speciálním postupem výrazně zmenšili a výsledek nazývali tsansa.

Vybudování silnice a kontakt Šuárů s moderní civilizací jejich život velmi změnily. Už v době před šedesáti lety, kdy naše slavná dvojice H+Z Šuáry navštívila, byla šuárská nejoblíbenější tradice zakázána. Znalost technologie výroby tsansy si ale Šuárové udržují dodnes a nové tsansy vyrábějí z hlav opic, protože jde o velmi žádaný suvenýr. Prý jsou od lidských k nerozeznání (a tak jdou někdy všelijaké zprávy).

Dodnes však Šuárové nezměnili jinou tradici, a to výrobu nápoje nyhámanči, kterému se také, stejně jako jiným domorodým alkoholickým nápojům v zemích Střední a Jižní Ameriky připraveným ze zkvašené dužiny rostlin, říká čiča. U Šuárů se jejich čiča vyrábí dost osobitě: rozmačkanou dužinu dané plodiny nabírá z nádoby skupina žen, každá sousto nějakou chvíli žvýká a pak se slinami vyplivuje zpět do nádoby. A to se několikrát opakuje. Směs po 12 hodinách zkvasí. Podle Šuárů má jejich nápoj blahodárný vliv na potenci.