Lesk i prokletí stříbra z Potosí

Bohatá hora

Město Potosí vděčí za svůj rozvoj hlavně kopci Cerro Rico, čnícímu přímo nad městem. Doslovný překlad „Bohatá hora“ je opravdu výstižný. Zdejší žíly byly tak bohaté, že se zdejší doly rychle staly nejvýdělečnějšími na světě a Potosí se změnilo v největší a nejbohatší latinskoamerické město. S tím ale souvisela také nutnost přísunu miliónů nedobrovolných dělníků, místních indiánů i dovezených afrických otroků. Podmínky byly a bohužel i stále zůstávají otřesné – za tři století provozu v době koloniální správy se odhaduje asi 8 miliónů mrtvých horníků v důsledku zranění, nemocí nebo kontaktu s jedovatými chemikáliemi.

Dříve se v Cerro Rico těžilo hlavně stříbro a zlato, dnes je to zinek, olovo a měď. Hora je provrtána třemi tisíci dolů, z nichž některé jsou sdruženy do tzv. Minas cooperativas (kooperativů), ale jiné jsou úplně samostatné. Jde o nejstarší nepřetržitě fungující doly (přes 4 století) na světě.

Poloha města Potosí ve výšce 4070 m n.m. z něj dělá nejvýše položené město na světě, díky své historii a zachovalému koloniálnímu jádru bylo v roce 1987 zapsáno na listinu Světového kulturního dědictví lidstva UNESCO.

Tyhle informace se může kdokoliv dočíst v průvodci. Skutečnost a vlastní prožitky však dalece předčí jakákoliv očekávání.

Praktické info

Do hornického města Potosí přijíždíme brzy ráno a na celé dopoledne máme zajištěný výlet do stříbrných dolů. Návštěvy zajišťují místní CK, ceny se pohybují kolem 5-15USD, záleží na počtu zájemců, ale i na CK. Nás je dohromady 11, tak pro nás ve stanovenou dobu přijíždí malý mikrobus s příjemnou bolívijskou průvodkyní, hovořící anglicky. První zastávka je na místním pouličním trhu. Trh je asi silné slovo, na ulici stojí vedle sebe 3 plátěné stánky. V jednom prodávají nějakou místní specialitu, je to nejspíš hovězí vývar s bramborami. Na jídlo je ale brzy. Ve druhém prodává asi 12letá holčička také specialitu – kukuřičné pivo chicha (čti čiča), kalné až odpudivé barvy. Na ochutnávku si netroufám.

Kokain? Ne koka!

Zato poslední stánek přetéká hodně zajímavým zbožím. Je to přímo náš cíl. Zápalné šňůry, dynamit, rozbušky, lahvičky s 95% alkoholem, ručně balené cigarety s kokou a různými jinými bylinami, sušenky, limonády, pochopitelně i zelené igelitové sáčky naplněné sušenými listy koky. Pro Evropana, žijícího ve společnosti, která bojuje proti drogám, je tento trend něco zarážejícího. Tady je používání koky běžné. Počínaje čajem, který si můžete objednat v každé kavárně, přes cigarety až po normální žvýkaní listů koky.

Když se řekne koka, tak si každý Evropan hned vybaví kokain, kde právě koka je výchozí produkt pro výrobu této drogy. Ale zdejší potomci Inků chápou  koku jinak. Staří Inkové totiž koku uctívali jako posvátnou rostlinu, byla pro ně darem bohů, a proto byla také součástí obětí  při různých rituálech jako uctívání Boha Slunce nebo při iniciačních rituálech spojených se vstupem do dospělosti. Ale byla určena pouze pro bohaté vrstvy Inků.

Dnešní potomci Inků již nejsou takto „diskriminováni“. Je však pravda, že mladí „moderní“ Bolívijci žijící ve městech považují žvýkání koky za nechutný indiánský zlozvyk. Indiáni koku ani tak nežvýkají, spíše si ze zhruba 40 lístků udělají balíček, který si vloží do úst. Velikost balíčku jim pěkně vypoulí jednu z tváří. Volně pak nechávají působením slin uvolňovat omamné silice, které mají stimulující účinek a zmenšují pocit únavy. Koka je také výborná proti vysokohorské nemoci, tlumí její příznaky nebo jí zcela zabrání.

Pochopitelně musíme koku také ochutnat, ale pouze ve formě čaje. Bohužel však nemám ráda bylinkové té a čaj z koky mi chutnal asi jako heřmánkový.

Nejširší nabídku průvodců a map Bolívie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Gumáková příprava

Na trhu si všichni postupně obstaráme vše potřebné, co potřebuje horník ke své práci. Zakoupený proviant má totiž následně sloužit jako drobné dárky pro horníky.

V postranní uličce, v jednom z domků, vyfasujeme hornický návštěvnický mundůr. Holínky různých velikostí, ovšem vybavené potřebnými igelitovými sáčky jako ochrana proti plísni, dále kalhoty, kabátek, zevnitř pogumovaný, obojí ve slušivé zelené barvě. A samozřejmě přilbu – nepostradatelnou a nutnou součást výbavy. Své oblečení zanecháváme v jedné místnosti a doufáme, že ho zase v pořádku najdeme.

Ráno na mne město působí ponuře a nepřátelsky. Ale jakmile na sebe obléknu zaprášený zelený mundůr, mám najednou pocit, že alespoň trošku splývám s okolím.

Venku ještě všichni vyfasujeme svítilny na přilby a můžeme vyrazit. Projíždíme městem a začínáme stoupat na Cerro Rico.

Na protějším kopci vidíme v řadách hornické baráky. Nízké zaprášené stavby, střechy byly z vlnitého plechu, místy záplatované třeba jen igelitem. Baráky vypadají tak šedě a ponuře. Dělníci někdy pracují non-stop, a to tehdy, když narazí na bohatší žílu. Mohlo by se totiž stát, že by se žíla přes noc „ztratila“. V takovém případě se v rámci kooperativ střídají a díky žvýkání koky vydrží pracovat údajně až 72 hodin. Horníci v těchto těžkých podmínkách velice brzy umírají. Průměrný věk umírajících je 35 let. Drsné pracovní podmínky, acetylenové výpary, křemičitý a azbestový prach, podzemní plyny, fyzická námaha, to vše je příčinou smrti horníků. Zemřou většinou na silikózu plic.

Odstřely

I vrchol kopce, kde je postavena kaplička se sochou nějakého svatého působí stejně ponuře jako okolí. Na prostranství před touto kaplí nám průvodkyně předvede přípravu nálože, kterou taky nakonec ve vzdálenosti 50 m od nás odpálí. Ozve se rána, zakouří se a demonstrace je tímto ukončena. To ale ještě netuším, že mnoho dalších takových ran, tentokrát však nikoliv demonstračních, uslyším přímo v nitru hory Cerro Rico.

Navštívit doly lze několika způsoby. Ten nejjednodušší mohou úspěšně zvládnout všichni, kteří netrpí klaustrofobií anebo nemají zápal plic či jiné dýchací problémy. Dobrodružné povahy však mohou podniknout skutečně dobrodružné a zároveň nebezpečné výpravy do různých úrovní nevětraných šachet. Máme se rádi a tak volíme tu nejjednodušší trasu.

Zajímavostí je, že jako žena mohu doly navštívit pouze jako turistka. Místní indiánské ženy do dolů nesmějí. Podzemí vládne Pachamama, Matka Země, která je tak žárlivá, že kdyby zde objevila nějakou ženu, tak sešle na horníky svůj hněv v podobě neštěstí v podzemí. Tato pověra se naštěstí na cizinky nevztahuje a asi se taky nevztahuje na místní průvodkyně. Místní ženy tak čekají na své muže před jednotlivými vchody do štol. Často mají na zádech uvázán typický barevný šátek a v něm malé zašpiněné dítě. Ty děti jsou však tak spokojené, v šátcích si tiše vrní a nebrečí. Možná, že ty nejjednodušší věci jsou také nejsprávnější.

Dolů do dolu

V husím pochodu, jeden za druhým, vstupujeme do jedné ze štol. Lampy nám svítí na cestu. Štola není moc široká a ani vysoká (naštěstí máme ochranné přilby). V zemi je zapuštěna kolejnice, po které čas od času horníci ručně tlačí ocelové výklopné vozíky. Kolem kolejnice je jen moře mazlavého klouzavého bláta.

Potkáváme první skupinku 4 horníků, tlačících vrchovatě naplněný vozík s právě vytěženou zeminou. Způsob těžby se proti minulosti vůbec nezměnil, jediným pokrokem je používání dynamitu.  Pak už přichází na řadu ruční úmorná práce. Ruda se nakládá na vozíky a vyváží ven.

Skupinku horníků podarujeme dynamitem, cigaretami a kokou. Pořídíme pár fotek a vyměňujeme si pár úsměvů. Ty naše jsou ale trochu rozpačité. Pokračujeme dál, klopýtáme a klouzáme, až potkáváme dalšího horníka, tlačícího naplněný vozík. A podle překladu průvodkyně mu není víc jak 17 let! A jak jinak, pravou tvář má napěchovanou kokou a tváří se, že mu snad ani nic nevadí. Dostává od nás dárky a pak pokračuje dál, tlačíc svůj úděl v podobě vrchovatého vozíku.

Místní dělníci riskují každý den své životy a zdraví, přestože by si  možná mohli najít jiné zaměstnání ve městě. Například jako taxikáři nebo pouliční prodejci. Ale jejich výdělek by nebyl tak vysoký, jako v dolech. I když je to velice namáhavá a hlavně nezdravá práce, na místní bolívijské poměry lze za ni získat slušný výdělek.

Rituál pro strýčka Ďábla

Průvodkyně nás  postupně přivádí do prostor, kde horníci každý pátek uctívají svého ducha – El Tío (v překladu Strýček). Většina místních obyvatel je velmi silně věřících, a proto zde, pod zemí mají svého ducha. Pokud ho budou uctívat a nosit mu dárky, na oplátku je ochrání od veškerého nebezpečí v podzemí. Každá kooperativa si ve své štole buduje prostor, který je mu zasvěcen. V čele místnosti sedí El Tío v životní velikosti a vypadá jako Ďábel. Má rohy, bradku a je ověšen barevnými pentlemi. Celý je vytvořen z hlíny, tedy je součástí hory. Průvodkyně nám předvádí obřad uctívání, alespoň jeho zkrácenou verzi. Nejprve mu připálí cigaretu a vloží do pootevřených hliněných úst. Pokropí mu kolena a nohy 95% alkoholem a nakonec mu do klína hodí hrst koka lístků.

Hrůza na vlastní oči

V podzemí jsme strávili asi hodinu, možná o trochu déle, ale moje plíce dostaly pořádně zabrat. Měla možnost se na vlastní kůži přesvědčit, v jak hrozných podmínkách zde musejí lidé žít a pracovat. A to vím, že jsem vlastně viděla jen špičku ledovce. Tu skutečnou hrůzu stále jen tuším.