Přes 1000 km v sedle bicyklu okolo ledovců a skal patagonské pampy

Moje expediční kolo doma už delší dobu zahálelo a volání dálek se ozývalo čím dál častěji. Patagonie patřila mezi destinace, které jsem si přál navštívit, takže když jsem uviděl výhodnou nabídku letenky do Jižní Ameriky, dlouho jsem neváhal. A tak jednoho březnového dne nasedám v Praze do letadla, abych po mezipřistáních v Římě a Buenos Aires vystoupil uprostřed patagonské pampy na malém letišti nedaleko El Calafate.

Předběžný plán byl takový, že se přesunu do městečka  El Chaltén, kde své patagonské putování zahájím v národním parku Los Glaciares, a cesta bude končit v městě Ushuaia v Ohňové zemi, odkud jsem měl zpáteční letenku. A prostor mezi těmito dvěma místy, vzdušnou čarou přibližně 1000 km, mi byl vymezen pro následující čtyři týdny.

Národní park Los Glaciares

První dny trávím pěšky v horách národního parku v úžasné scenerii, tvořené skalními masívy hor Fitz Roy a Cerro Torre. Zdejší vrcholy jsou považovány za jedny z nejtěžších alpinistických terénů na světě. Horolezci musí překonat nejen led, sníh, příkrou skálu, ale musí se vyrovnat i s nepřízní počasí. Jak je tady počasí proměnlivé poznávám na vlastní kůži. Během dvou dnů, které jsem tu strávil, se několikrát vystřídal déšť a slunce, doprovázené duhou a neustávajícím větrem. Na rozdíl od nás doma, kde vítr buď fouká nebo nefouká, tak tady buď fouká hodně nebo fouká ještě víc.

Patagonie se rozkládá na území Argentiny a Chile. Na severozápadě ji ohraničují Andy, na severu řeka Río Colorado.  Je zde velice drsné podnebí a velké množství ledovců. Zdejší národní parky Los Glaciales a Torres del Paine rozhodně stojí za to navštívit kvůli úchvatné přírodě, málo dotčené civilizací.

Ohňová země je souostroví oddělené od kontinentu Magalhaesovým průlivem. Přímo na pobřeží oceánu se nachází národní park Tierra del Fuego. Je zde nádherná příroda, v severní části se rozkládají stepi a v jižní části zase krásné jehličnaté lesy And. Nejvýznamnějším sídlem je přístav Ushuaia.

Po návratu z treku následující den konečně nasedám na kolo a mířím na jih. Kvalitní silnice z El Chalténu je rovná jako pravítko a vede monotónní pustou pampou, kde jedinou vegetací jsou keříky suché trávy. Jedu hodiny stále stejnou krajinou a o tom, že se pohybuji v prostoru, svědčí jenom kilometrovníky u silnice. Vítr naštěstí fouká do zad a tak už po dvou dnech míjím letiště, kde jsem před pár dny přistál a za chvíli jsem v El Calafate. Když jsem tady, tak si nemůžu nechat ujít ledovec Perito Moreno, vzdálený asi osmdesát kilometrů odsud. Takže s vědomím, že kola si užiju ještě dost, kupuju ve městě jízdenku a druhý den ráno v příjemně vyhřátém autobusu mířím k ledovci. Měl jsem nějakou představu, co asi uvidím, ale skutečnost předčila všechna moje očekávání. Z vrcholků hor se plazí mohutná ledová řeka a jako v kulisách k pohádce o ledovém království se přede mnou tyčí obrovská ledová stěna o šířce více než pět kilometrů a výšce šedesát metrů. Ačkoliv svítí slunce, vzduch je mrazivý a nutí mě obléknout na sebe všechno, co mám s sebou.

Nejširší nabídku průvodců a map Argentiny (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Torres del Paine

Patagonie nabízí množství přírodních krás a jednou z nich je Torres del Paine, skalní masív ve stejnojmenném národním parku. To jsem si nemohl nechat ujít a tento vyhlášený klenot Jižní Ameriky byl pochopitelně na seznamu míst, která jsem měl v plánu navštívit. A tak z El Calafate pokračuji po legendární patagonské silnici Ruta 40 až k argentinsko-chilské hranici, kde odbočuji na štěrkovou cestu a po obdržení potřebných razítek na argentinské a následně chilské celnici mám před sebou už jen pár desítek kilometrů do parku Torres del Paine. Počasí posledních dnů je takové všelijaké, temné mraky se honí po obloze a tak jenom doufám, že budu mít štěstí a pobyt v parku mi neproprší.

Výchozím bodem pro trek ke skalním věžím je kemp Las Torres, poslední místo, kam vede sjízdná cesta. Dál už je možné pokračovat jenom po svých. Takže tady nechávám kolo a ráno pěšky vyrážím. Počasí zpočátku vypadá nadějně, je docela teplo a občas vysvitne sluníčko, ale čím víc se blížím k cíli, tím víc se zatahuje a k tábořišti pod věžemi přicházím už za deště, který padá z ocelově šedé oblohy. Z tábořiště zbývá ještě asi necelá hodina prudkého stoupání po kamenité suti k jezírku pod masívem.

Viditelnost je nulová a tak nemá smysl pokračovat nahoru. Zůstávám v tábořišti, stavím stan a zalezlý ve spacáku čekám, jestli se počasí umoudří. Pro ukrácení dlouhé chvíle listuji průvodcem a informace o těchto místech moc povzbudivé nejsou. Počasí je zde velice nevyzpytatelné a není prý nic mimořádného, když návštěvníci během několikadenního pobytu v parku nevidí díky mlze a nízké oblačnosti nic. Nerad bych rozšířil řady těchto lidí, ale to nijak neovlivním. Odpoledne alespoň přestává pršet a tak se rozhoduji vylézt nahoru. Zítra může být ještě hůř a donekonečna vyčkávat nemůžu.

Konečné rozhodnutí

Cestou vzhůru potkávám pár lidí, vracejících se dolů, ale na tázavý pohled, jak to vypadá nahoře, jenom krčí rameny a vrtí hlavou. Přesto pokračuji nahoru a najednou jako by si počasí řeklo, že ukáže i svou lepší stránku, mlha se pomalu rozplývá a mraky aspoň částečně rozestupují a tak když dorazím k jezírku, naskytne se mi pohled na tři žulové prsty, tyčící se k obloze. Pravda, není to ten záběr z pohlednic, kdy na pozadí blankytné oblohy je skála nasvícena paprsky vycházejícího slunce. Ale vzhledem k počasí, jaké právě je, jsem vděčný i za to, co vidím.

Štíty se občas schovají v plujících mracích, obloha je spíš šedivá než modrá, ale i tak je to úžasný pohled. Dolů do tábořiště se vracím s vědomím, že ať už bude zítra jakkoli, viděl jsem Torres del Paine. V noci prší, ráno mě probouzí bubnování kapek na stan. Takže balím a chystám se na zpáteční cestu do kempu. A Patagonie znovu ukazuje, jak je tady počasí nestálé. Než jsem stačil sbalit svých pár švestek, přestalo pršet a dokonce mezi mraky občas prosvítá modrá obloha. Na nějaké velké rozhledy to ale nevypadá a tak zaháním myšlenku podívat se ještě jednou nahoru k věžím.

Lepší než včera to nebude a za tu námahu to nestojí, zdůvodňuji si a po cestě, kterou jsem včera přišel, se vracím. Počasí si se mnou ale hraje, modré na obloze přibývá a mraky pomalu mizí. Jenže už jsem skoro hodinu na cestě zpátky. Svádím vnitřní boj. Pokračovat v návratu a pak litovat, že jsem neviděl Torres del Paine v celé kráse, nebo se vrátit a riskovat, že než vylezu nahoru, bude zase pršet a návrat byl zbytečný. Nakonec se otáčím a skoro v poklusu se vracím. Na tábořišti se nezdržuji, jenom odkládám batoh a nalehko mířím vzhůru.

V duchu se modlím, ať počasí vydrží ještě aspoň tak dlouho, než se dostanu nahoru. Zadýchaný a unavený téměř přibíhám pod masív. Před sebou a nad sebou vidím ten známý pohlednicový kýč. Snad půl hodiny sedím na břehu jezírka a jenom se dívám. Nikde nikdo, slyšet je jenom svist větru a přede mnou se k modré obloze tyčí tři mohutné skalní štíty. Teprve zima mě probírá a já pomalu opouštím nádherné přírodní divadlo.

Moje cesta pak pokračuje úžasnou scenérií národního parku. Cesta vede podél jezer, kde každé má jinak modrou barvu, v pozadí se tyčí horské štíty se zasněženými vrcholy a protože počasí ukazuje momentálně svoji lepší stránku, tak vítr honí po modrém nebi bílé obláčky.

Ohňová země

V městečku Puerto Natales, přibližně 100 km na jih od Torres del Paine, se dávám po uplynulých dnech strávených v divočině trochu do pořádku. Po dnu odpočinku mě čeká cesta do Punta Arenas, 240 km pustou pampou v silném větru, který se neustále točil. Přijíždím do nejjižnějšího města Chile, kde opouštím jihoamerickou pevninu a po přeplutí Magallanesova průlivu trajektem vystupuji v Ohňové zemi. První kilometry po Ohňové zemi vedou podél pobřeží. Po pravé straně rozbouřené vody průlivu, před sebou nekonečný obzor, v zádech vítr, nad hlavou modrá obloha. Tohle jsou okamžiky, pro které zas a znovu sedám na kolo a vyrážím na cesty.

Poslední noc na chilské části ostrova trávím v San Sebastianu. V místním hotýlku utrácím zbývající chilské pesos za nocleh a večeři a druhý den ráno po překročení hranice do Argentiny se napojuji na silnici Ruta 3, mířící k jihu. Ještě musím ujet 300 km v dešti, zimě a větru, než mě cesta dovede do města Ushuaia. Jsem na konci světa. Dál už žádná silnice nevede. U konce je i moje putování.

Strávil jsem tady čtyři týdny, najel 1400 km na kole, pár desítek kilometrů pěšky, svezl jsem se autem, autobusem i lodí. Zažil jsem třicetistupňová vedra i mráz. Byly dny, kdy slunce svítilo na obloze bez jediného mráčku, i dny, kdy jsem celý den jel v dešti a večer se snažil zahřát v provlhlém spacáku. Patagonie mi ukázala všechny své tváře, pokud to vůbec během jednoho měsíce bylo možné.

A jaká tedy je? Jsou to rozlehlé nekonečné pláně i majestátní hory, ledovce, zrcadlící se jezera, častý déšť, ale i slunce, duha nad vzdáleným obzorem, je to vítr, o který se můžete opřít, je to chuť herba maté a výborného červeného vína. Je to samota, ale i pocit svobody. Jsou to lidé, kteří vám pomohou, když potřebujete a neptají se, co za to. Je to nádherný kout naší planety.