Cestopisy a reportáže

Pokud rádi vybočujete z obvyklých turistických tras, potom se při putování Tanzánií zcela jistě zastavíte u jedné z původních masajských vesnic, které tu jen pár kilometrů od hlavní prašné silnice žijí po staletí svým stále stejným způsobem a rytmem života.

Na úvod utišující věta vhodná pro všechny situace (od doktora trochu zvláštní, ale budiž): Nemáš-li sepsi, nepropadej skepsi.

Ráno jsme byli na snídani opět první. Ještě že jsme jim to včera nahlásili předem, že přijdeme hned na půl osmou. Jídelní místnost má Safina ve druhém patře velkého domu. Vede tam schodiště z boku.  Je odtud pěkný výhled na moře. Zrovna tady měli ještě jednoho návštěvníka, kterým byla malá opička s obojkem.

Ráno jsme měli stěny stanu pěkně mokré. Vrchní plentu jsem dala zvlášť do tašky a sušila jsem ji během cesty v autě. Kousek za Manyarou jsme měli zastávku u jednoho krámku se suvenýry. Budova měla fasádu namalovanou v podobě pruhované zebry. Venku tradičně leželo spousta obrázků a vnitřek byl přeplněn dřevěnými soškami a korálky k prasknutí. Dokonce nás tu prodavač ani nijak neotravoval a tak jsme si to všechno mohli v klidu prohlédnout. Všude ale měli více méně pořád to samé dokola, takže nás nic nezaujalo, což jsem byla i trochu ráda, protože jsme docela dost utratili a spousta dní je ještě před námi.

Naše cestování nám nezačalo zrovna nejradostněji, ale vždycky se dá naštěstí říci, že by to mohlo být ještě horší. V Praze jsme si totiž v duty free shopu koupili dvě Becherovky, kterými jsme chtěli obdarovat naše pomocníky v Tanzanii. V Amsterdamu ale přišla do slova a do písmene studená sprcha.

Pondělí 19.3. Vstáváme o půl deváté a rovnou na terasu nám servírují snídani – plný talíř ovoce, toasty, vajíčko, džus a kávičku. S plnými žaludky jdeme procházkou do městečka Lamu, vzdálené 3 km od Shelly. V Lamu si vyřizujeme let zpět do Nairobi za 122 USD/osobu se společností 54. Procházíme krásně nepravidelnými, úzkými uličkami, fotografujeme co to jde a prolézáme místní obchůdky. Mezitím hledáme vhodnou restauračku na oběd a přímo do rány nám přijde černoch, který nám nabízí jídlo v jeho restauraci.

Pondělí 12.3. Ráno vstáváme v 5:15, aby jsme stihli bus do Dar es Salaamu v 6:00. Sedáme si do busu, který je podle standardů ten luxusnější. Špína, malé sedačky, úzká ulička, vedro, otírající se zadky černochů o naše těla a zpocené smradlavé pachy musíme vydržet 6 hodin. Konečně vystupujeme a odháníme taxikáře a naháněče. Děláme si základnu ve stínu pod stromem. Snažíme se z průvodce zjistit, kde přesně jsme, ale tohle nádraží v mapě není. V tu chvíli k nám míří silná policistka, která nám nabízí pomoc. Jenže nemluví anglicky, takže nám volá kolegáčka, který nám vysvětluje, že pěšky až k přístavu nemůžeme dojít, že je to moc daleko. Policistka nám vysvětluje, že když chytneme taxíka přímo na ulici, bude to drahý. Ochotně se úkolu chytí sama a za chvíli máme přistavené taxi s dohodnutou cenou 10 000 TSH.

Úterý 6.3. Vstáváme brzy ráno a stavujeme se na kafe 5 min cesty od hotelu v local jídelně. Dáváme si trojuhelník ze sladkého těsta a kafe. Otravuje nás žebračka, kterou začne personál posléze přesazovat a varovat ji, ať nám dá pokoj. Dostává pití a jídlo. Chtějí ji nejdřív vyhodit úplně, ale Simon jim říká, ať ji tam nechají. Pak jedeme do Masai Mary. Než dojedeme ke vstupní bráně, kde Simona všichni vřele vítají, vidíme ještě stáda pakoňů, zeber a 12 žiraf (Masai Giraffe), zahlídneme i mangustu, opice, šakaly a Thomson´s a Impala antilopy a dik dik. Cestou nám Simon vysvětluje, že běloch v masajštině se řekne „RAČOBA“, zatímco doposud jsme byli zvyklí na pokřikování ve svahilštině „MZUNGU“.