Cestopisy a reportáže

Když jsem byla požádaná o sepsání článku o zvláštních Vánocích nebo Silvestru, zaváhala jsem. Za poslední dekádu jsem si totiž moc „tradičních“ svátků neužila. Žila jsem v Maroku a Jordánsku, kde jsem také tyto svátky slavila. Jindy jsem cestovatel-baťůžkář jsem využila volna a zamířila do Etiopie a Mauritánie. Největším bizárem se ale stal Súdán, kde jsem byla před dvěma lety pracovně, jako průvodkyně.

Už poslední kilometry před súdánskou hranicí z etiopské strany napovídají, že přijíždíme do jiného světa. Nejen kulturně, nábožensky, politicky a historicky, ale také geograficky.

Už poslední kilometry před súdánskou hranicí z etiopské strany napovídají, že přijíždíme do jiného světa. Nejen kulturně, nábožensky, politicky a historicky, ale také geograficky.

Sudánu se také jinak říká domov černých faraónů. Núbie byla domovem tří slavných království a historie archelogického bohatství ukryté v zemi sahá až do 2600 př.n.l. Kušitská říše byla nedozírná a zanechala tu po nás hrobky, pohřebišťě, pyramidy a chrámy, hrobek a pevností.

Pouště, polopouště, deštné pralesy, pohoří, řeka Nil, velboudi, arabská guma, ropa a pyramidy. To vše a mnohem víc skrývá země, kde se střetávaly a střetávají dva světy. Země, která je zahalena do černého závoje nebezpečí a fundamentalismu – Bilat al Súdán neboli „Země černých lidí“, jak toto území nazvali středověcí muslimové.

Súdán byl před krátkou dobou ještě největší, ale také nejobávanější zemí Afriky. Střetávají se zde dva světy – arabský a černý. Jaký je ale běžný život schovaný pod rouškou fanatismu a násilí?

Súdánský národní tanec „Kambala“ tančí muži v dlouhých slaměných sukních, na hlavách mají v turbanu připevněné kravské rohy, kolem kotníků zvonky ze starých plechovek a v ruce drží koňskou oháňku připevněnou na krátkém klacku.