Původně bylo území součástí velké Núbijské říše, později říše Merojské. V 7.století začali do Sudánu pronikat Arabové, pomalu se tlačili do Núbie, a s nimi se rozšířil Islám. Začátkem 19. století bylo území připojeno k Egyptu, v roce 1881 vznikl znovu nezávislý stát, ale už v roce 1899 byl přeměněn na egyptsko-britské kondominium. Nezávislost získal Sudán v roce 1956. V roce 1983 byla v zemi zavedena šaría (islámské právo), což některé oblasti země uvedlo do občanské války, která prakticky trvá dosud.
Sudánské statistiky hovoří, že po Sudánu najdeme něco okolo 700 různých kmenů a etnických skupin, které hovoří zhruba 170 jazyky (okolo 400 je to včetně všech dialektů a podskupin). Úředním jazykem je arabština, a angličtina. Fascinující místo pro poznávání.
Obyvatelé
Sever země obývají Arabové, sudánští arabové jsou odlišní od ostatních. A jih Sudánci afrického původu. Většinou se etnika rozdělují na dvě hlavní skupiny – arabské a nearabské. Původ sudánských Arabů vychází z Beduínských nomádů, kteří kočovali dnešní Saudskou Arábii. Tmavou pleť a negroidní rysy získali z mixování s černými původními osadníky země, Afričany. Nomádi, kočovníci, zemědělci a pastevci.
Nejznámějšími arabskými etniky jsou Beja (čti Bedža), pro svůj unikátní vlasový styl jinak zvaný „Fuzzy Wuzzies“ a Rashaida. Oba obývají východní část Sudánu, jsou to drsná etnika a nedůvěřují cizincům. Proto focení je náročné, v případě Rashaidy, pokud nemáte známého z jejich kmene, tak zcela nemožné. Dalšími Araby jsou Baggara a Misseriya, kteří jsou si blízko. Obě etnika obývají západ a severozápad.
Napůl arabský a napůl africký je etnikum Kababish, obývající jednu z drsnějších oblastí na okraji libyjské pouště, v Severním Kordofanu.
Ke druhé skupině, nearabských etnik, se pak řadí ze severu po směru hodinových ručiček, Nubijci na severu, Jaalyinci podél řeky Nil severně od Chartúmu, Šilukové na jihu, Nubové v Jižním Kordofanu a Furové na západě země. Většinou obývají „hraniční“ oblasti, proto návštěva těchto oblastí je neuvěřitelným kulturním zážitkem, kde lze nahlédnout do velmi zajímavého tradičního života původních obyvatel Sudánu. Bilat al Sudan znamená země černých lidí, tak zemi nazvali muslimové.
V hlavním městě a některých dalších velkých městech je možné potkat příslušníky kmenů dnešního Jižního Sudánu – vysoké štíhlé a ebenové černé postavy připadají největšímu kmeni Jižního Sudánu, kmeni Dinka. Za lepším živobytím sem odešli nebo byly odvezeni i Nuerové a další.
Bohužel některé kmeny, jako velice zajímavá oblast pohoří Nuba nebo nomádi Furové, je v této době díky občanským a (náboženským) válkám, nemožné navštívit. Furové dali jméno po léta „horkému“ regionu Dárfúr – Land of the Fur (Země Furů).
Obecně jsou obyvatelé Sudánu jedni z nejvstřícnějších, nejpřátelštějších a nejpohostinnějších lidí. K evropskému návštěvníkovi vzhlížejí a je pro ně atrakcí. Jsou nápomocní a obětaví. Je důlěžité se k nim chovat slušně a nezneužívat jejich přístup k cizincům.
Pro etnickou rozmanitost a kulturní a tradiční bohatost je Sudán velmi atraktivní destinací pro explorery a dobrodruhy. Když hovoříme o Sudánu, prakticky hovoříme o několika různých zemích. Není místo, které by bylo stejné. Od zlatem ozdobených Bejů s jejich Fuzzy Wuzzy účesem a mečem, přes Kababiše s dýkami připoutanými na paži obývající drsnou sever, Zaghawy s jejich amulety a kouzlo odrážet zlo, až k civilizovaným Arabům, obývajícím města s jejich osobitým postojem. Jedno je ovšem spojuje a to právě jejich pohostinnost, nezáleží na tom, zda jsou to Nubijci, nebo Furové. Někteří méně, nekteří více, záleží také na jejich zkušenosti z cizincem. Proto opět žádám, aby jejich pohostinnosti nebylo zneužíváno.
Zvyky a oblečení
Tradičním oblečením Sudánců dnes téměř bez ohledu na etnickou skupinu pro muže Galabiía – dlouhý volný dres s dlouhými rukávy většinou v bílé barvě, (samozřejmě nosí se i jiné barvy), pod kterou patří ještě bílé kalhoty „sirwal“.a na nohách buď „žabky“ nebo typické sudánské boty z hadí, leopardí nebo velbloudí kůže. Mnoho mužů dnes nosí evropské moderní oblečení, které není v rozporu z islámem.
Pro ženy je to Tobe – dlouhý pruh různobarevné látky omotaný kolem těla a přehozený přes hlavu, ramena a ruce. Sudánské ženy nechodí kompletně zahalené jako ženy například ze Saúdské Arábie. Jejich oblečení je velmi barevné a veselé. Rády se také chlubí svou hennou, kterou má každá vdaná žena. Mladé svobodné dívky často nocí dlouhé sukně, trika s dlouhým rukávem a přes hlavu jen přehozený pruh látky zakrývající vlasy zvaný tarha. Na ulici lze lehce rozeznat vdanou i svobodnou ženu. Ruce i nohy každé vdané ženy jsou zdobeny hennou. Poprvé se zdobí při noci s Hennou na svatbu a od té doby je to taková její povinnost. I přesto, že zde panuje striktní zákon šaría, překvapila nás odlišnost a uvolněnost od sousedních muslimských zemí. Žena tu má své jasné postavení a povinnosti, ale v porovnání například s Libyí, jsou mnohem svobodnější a modernější. Nechodí kompletně zahalené a neschovávají se pouze v domácnostech. Ženy tu najdete pracovat v bance, v obchodě, v restauraci i na jiných místech. Ve volném čase i večerních hodinách tráví chvíle s muži v restauracích i u kávové lady, kterých je zrovna v Chartúmu obrovské množství, s největší koncentrací podél Nilu, což umožňuje užít si i romantické posezení.
Náboženství
Převážná většina obyvatel vyznává islám, z arabského slova „aslam“ což znamená „poddaný, submisivní nebo , muslimové – Sunnité. Ve městech a vyspělejších oblastech striktní ortodoxní muslimové a na venkově mnohdy tíhnou k Sufismu, mystická forma Sunniitské víry. Název Sufi pochází z arabského slova Suf, což jsou vlněné oděvy, které původní stoupenci sekty nosily.
S původními obyvateli zde bylo také původní náboženství, tradiční kmenové a animisté. V 5 století misionáři postupně seznamovali místní obyvatele s křesťanstvím, díky nim byla i Nubie opět ve spojení se světem. V 7.století se do Sudánu přes Nubii začali z Egypta roztahovat Arabové se snahou nastolit islám a získat více území. Nubijci však byly zdatní bojovníci a Araby v rozmachu zastavili. Dohromady sepsali příměří tzv. Baqj. Toto však bylo dodrženo pouze do 14.století, kdy byl islám velmi rychle rozšířen. Zatím co arabové byli zaneprázdněni s konvertací severu, na jihu a západě vzniklo nové náboženství, směs animismu a křesťanstvé známé jako The Funj. Jih a sever se v 16.století natlačil až k Sennar jižně od Chartúmu kde se spojili s Nubijci a vzniklo království, které vydrželo a zdatně odolávalo islámu až do Turecko-egyptské invaze v 19.století. Sever byl islamizován, a na jih islám přinášeli Turkové.
Jih je stále více animistický a křesťanský než islámský. To také je jednou z příčin dřívějších obsáhlých nepokojů mezi severem a jihem, na jejichž základě se jih oddělil od Sudánu. Náboženské rozbroje a neakceptování černé poloviny národa jsou příčinou mnoha nepokojů, dlouholetých válek a genocidy na třech nejžhavějších místech v zemi. Jedná se o Darfúr, pohoří Nuba a jižní Sudán.
V zemi převažují římskokatolické a anglikánské kostely. Zajímavostí je, že v takto striktní je poměrně velké množství kostelů.
DOPORUČENÍ
Islám má mnoho „musíš a nesmíš“! Je třeba toho dbát, jedete přeci jen do islámské země, je třeba jejich víru a práva respektovat.
- nic nepokládejte na Korán
- Korán (pokud jej máte), musí být na vrchu knihovny, nic nemůže být „nad“ muslimskou posvátnou knihou
- Pokus se Koránu porozumět, ale nevyvracej fakta
- Oblékej se skromně
- Na veřejnosti se nedrž za ruku s opačným pohlavím a nelíbej se
- Nenazývej Mohammed nic jiného než osobu
- Nežertuj o proroku Mohammedovi
- NEŘÍKEJ, ŽE JSI ATEISTA, je lepší předstírat být křesťanem než býti neveřícím
Islám je velmi citlivé téma a velmi striktní náboženství, při cestách do islámských zemí je třeba jej respektovat. Jak jsem uvedla, je vhodné si před cestou zjistit, kdy mají Ramadán, který je každým rokem o 9 dní posunut. Ramadán se koná devátý měsíc Islámského kalendáře, muslimy po celém světe respektován jako měsíc půstu na památku prvního odhalení Koránu Mohamedovi podle islámské víry. Název od arabského slova ar-ramad znamenající suché a suché. V této době je od svítání do setmění zakázáno jíst a pít, to platí pro každého včetně bezvěrců a křesťanů. A v případě, že Ramadán vyjde na žhavé letní měsíce, je to při až 60ti stupňových teplotách velice náročné pro organismus.
|
S aktualizací online průvodce pomohla také Andrea Kaucká, www.divokaafrika.cz
