Senegal není žádná laciná Afrika – návštěva Dakaru a okolí 

Projíždíme městem Kaolack, které je hlavním centrem pěstování a zpracování burských oříšků,a v odpoledních hodinách přijíždíme opět do Dakaru. Dakar je se svými dvěma miliony obyvatel (asi pětina z celkového množství obyvatel Senegalu) jednoznačně největším sídlem široko daleko a je typickým africkým městem: velký, chaotický, pulzující, špinavý a nekontrolovatelně rostoucí. Centrum Dakaru kolem Place de l´Indépendance lze už i podle evropských měřítek považovat za město. Jen výškové budovy působí jakýmsi zchátralejším a pomalu rozpadajícím se dojmem. Jde bezesporu také o kosmopolitní město – majitel našeho hotelu je Francouz, na večeři jsme chodíme do libanonské restaurace…

Po příjezdu na naše obávané místo Gare routierre de Dakar si nás kupodivu nikdo nevšímá, proto nerušeně pokračujeme přímo do hotelu Provencal v blízkosti centra. Odpolední procházku městem ukončujeme o něco dříve než původně plánujeme, protože jsme neustále v obležení neodbytných prodavačů suvenýrů a všeho ostatního a také všelijakých dalších lovců turistů. Pozdě večer ještě domlouváme pronájem taxíka na další den. S chutí si zasmlouváme, zahrajeme si tradiční divadélko a nakonec se domlouváme na ceně 40 000 CFA (asi 1 700Kč) na celý den. Inu Senegal není žádná laciná Afrika.

Ráno vyjíždíme přímo k Lac Retba (Růžovému jezeru),kde zastavujeme asi na 30 minut. Jezero se nachází pouze několik kilometrů od Dakaru a je mino jiné známé tím, že na jeho březích každoročně končí slavná dakarská rallye. Procházka kolem jezera je skutečně nevšedním zážitkem. Jezero je velmi mělké a díky minerálům na dně získalo svou jedinečnou růžovou barvu. Z jezera také místní soukromníci těží sůl (údajně velmi nekvalitní), a to ve velkém. Na jezeře je vidět mnoho loděk obtěžkaných plnými pytli. V poslední době se zde uchytili i prodavači suvenýrů. Těžko odhadovat zda je prodej suvenýrů výnosnější než těžba soli, ale rozhodně to není taková dřina. Bohužel je během naší návštěvy velmi chladno a fouká studený vítr, proto plavky zůstávají nevyužity.

Další zastávkou je rybářská vesnice Kayar. Ve vesnici žije asi 5 000 obyvatel (z toho 3 000 rybářů), kteří vlastní 500 lodí. Po zastavení ve vesnici se nás okamžitě zmocňuje místní samozvaný průvodce a nám se až do konce pobytu nedaří ho setřást. Po dokončení prohlídky si za svoje představení říká o nehorázný peníz. Nastává menší hádka a nakonec dostává asi desetinu původně požadované částky. Stejně jsme z jeho výkladu moc neměli, jelikož byl celý ve francouzštině. Ve vesnici jinak vládne čilý ruch, rybářské loďky odplouvají a zase připlouvají (většinou s až překvapivě ubohým úlovkem), rybáři smotávají a opravují své sítě a všude běhá spousta roztomile ušmudlaných dětiček. Mezi tím vším mumrajem se proplétá množství koz, které se živí převážně odpadky, kterých je tu všude také dost.

Mnohem zajímavější pohled se naskýtá na samotné loďky, zvané i zde pirogy. Pirogy se zde vyskytují ve všech možných velikostech od menších pro 3 – 4 rybáře až po ty největší pro dvacetičlenné rybářské týmy, které tráví na moři obvykle celou noc. Každá z lodiček je pečlivě vyzdobena pestrými barvami a na žádné nechybí vymalované jméno majitele. Po krátké procházce mezi pirogami zjišťujeme, že nejčastějšími jmény v Senegalu jsou Diop, Diouf a Papa.

Zajímavě působí i sklad ulovených ryb. Ten v podstatě tvoří několik přístřešků o rozměrech přibližně 10 x 20 m. Pod přístřeškem je navršena hromada soli, ve které jsou ryby uskladněny metodou náhodného pohození a čekají zde na export do Mali nebo Burkiny Fasso. Dle mého odhadu tam některé ryby takto ležely už několik týdnů. Zápach vydávaný touto nevábně vypadající hromadou je jen těžko popsatelný. Až komicky vedle toho působí plakát s usmívajícím se černouškem, kterak si pochutnává na rybí konzervě.

Poslední zastávkou našeho dnešního výletu je soukromá rezervace velké africké zvěře De Bandiara nacházející se 60 km jižně od Dakaru. Rezervace je výsledkem snahy přivést velké africké savce co nejblíže turistům z Evropy. Z Dakaru se sem dostanete za hodinu jízdy, v porovnání s původní rezervací Niokolo Koba, kam se jede hodin minimálně patnáct. Na safari do rezervace si pronajímáme vůz 4 x 4 i s průvodcem a sledujeme skutečně značné množství zvěře. Bohužel takřka žádné ze zvířat nepochází ze západní Afriky. Většinou se jedná o jihoafrický export. Některé druhy se dokonce v západní Africe vůbec nevyskytují. Přesto třeba zastávka asi 3 m od páru bílých nosorožců je velmi působivá, dále vidíme úžasné množství žiraf, vodušky, impaly a další druhy antilop. Zastavujeme i u tisíciletého baobabu, do kterého byli pohřbíváni potulní pěvci grioti. Asi po hodině a čtvrt projížďka safari končí, v restauraci si dáváme občerstvení a sledujeme vodní buvoly a krokodýly.

Do hotelu se vracíme až ve večerních hodinách, ale přesto ještě jdeme na večeři do vyhlášené dakarské restaurace N´Deye, ochutnat senegalské speciality. Za zvuku živé senegalské hudby (hráč na corru) si objednáváme maffe a yassu. V podstatě jde o skopové maso v omáčce z rozvařených burských oříšků. Jídle je to velmi mastné, ale rozhodně výborně připravené a opravdu chutné.

Poslední den v západní Africe jsme se rozhodli věnovat návštěvě ostrůvku Ile de Goree. Ostrůvek se nachází 20 minut plavby od Dakaru a je bývalým shromaždištěm otroků před cestou do Ameriky. Na ostrově je zachovalá koloniální architektura (původně portugalská, později francouzská), díky níž se dostal na seznam UNESCO. Při naší návštěvě je na místní poměry velmi chladno – asi 13^oC. Chuť na koupání si proto opět necháváme zajít. Místo koupele v Atlantském oceánu navštěvujeme muzea. Na ostrově je jich hned několik. My si vybíráme Muzeum otroctví a Muzeum historie. Zbytek dne trávíme procházkou mezi domy natřenými pastelovými barvami a vychutnáváme atmosféru koloniálních časů. Navštěvujeme také kostelík, který v roce 1992 navštívil tehdejší papež Jan Pavel II. a kde se jménem křesťanské civilizace Africe omluvil za neblahé období otrokářství. Pro cestu zpět do Dakaru volíme poslední loď tohoto dne, která jede po 19 hodině. Stejný nápad má bohužel také asi dalších 500 lidí, přičemž kapacita lodi je sotva poloviční. Během našeho nástupu čára ponoru mizí velmi rychle pod hladinou. Posádka vše organizuje typicky po africku. Zmateně něco křičí, nejspíš to ani není francouzsky. Osobně bych vsadil na domorodý jazyk wolof. Těžko pochopit jak, ale na loď se nakonec vejdou všichni. Jen máme asi hodinové zpoždění. Na to že plavba má trvat 20 minut, je to celkem slušný výkon.

Po příjezdu do Dakaru máme ještě hodinu čas na poslední procházku městem. Po 21h nasedáme do taxi a pekelným tempem uháníme ulicemi Dakaru směr letiště. Jedem nejméně 120 km/h (jde jen o odhad, jelikož v autě nefunguje ručička rychloměru – stejně jako všem ostatním vozům, kterými jsme během našeho pobytu jeli). Řidič navíc neustále předjíždí, a když to nejde po silnici tak i mimo ni. Asi nás chce poslední den v Africe zabít. Opět tak ke slovu přichází osvědčená věta: Jestli nezpomalíš, budu zvracet. A opět celkem funguje. Je evidentní, že západoafričtí řidiči se nebojí čelní srážky s kamionem v protisměru, ale mají neskonalou hrůzu z toho, že budou muset svoje auto čistit od zbytků turistovy večeře. Nejspíše jen souhrou náhod se dostáváme na letiště živí. Platíme taxikáři a ten stejně zběsilým tempem uhání zpět do města. Nás už však čeká jen nekonečná fronta na odbavení, celní a pasová kontrola a let na křídlech společnosti TAP Air Portugal do Lisabonu a pak dále do Prahy.